Are a Institut úzkosti – Rozplétat a znovu splétat proutí vztahů současného světa by

by 13. 12. 2019

Are funguje jako kurátorská platforma od roku 2013. Jejími iniciátorkami jsou pedagožka a kurátorka Edith Jeřábková a kurátorka a umělkyně Zuzana Blochová. S fungováním celého spolku je od roku 2017 spojena také umělkyně a kulturní manažerka Adéla Brož (Korbičková). Důležitost fungování Are jako otevřené platformy podtrhuje fluktuace osobností – ať již kurátorů, kurátorek, umělců a umělkyň, či jiných odborníků a odbornic na daná témata, jež s Are buď přišli za dobu existence organizace do styku, či pro ni pracovaly, což platformě dodává potřebnou dynamiku odpovídající rychle se měnícím podmínkám tvorby i aktuálnosti současných sociálně- politicko-ekologických problémů, k nimž se práce platformy vztahuje. Na druhou stranu je organizace, která nemá pevné zdi a pracovní místo, často trochu neviditelná a její fungování může být navzdory projektům, do nichž se zapojuje a které iniciuje, neprávem přehlížené. Výhodou fyzického neukotvení pak ale může být právě možnost nabalování a větvení projektů, které by měl tento text od určité fáze rozplétat a napojovat jejich otevřené konce na nové souvislosti. Jednou z větví, které z Are vyrůstají, je od jara roku 2018 i projekt Institut úzkosti, jehož obsah vytváří především umělkyně Eva Koťátková a Barbora Kleinhamplová. Jednotlivé úseky existence IÚ lze dobře sledovat na webu projektu, kde jsou pravidelně publikovány i stěžejní výstupy. Jde například o v minulém roce zveřejňované podcasty ze série Černé slunce, v nichž Karel Veselý mapoval historii a současnost popové scény v kontextu společenských nálad a v souvislosti s emocemi doby, které do sebe nasává a skrze hudební interprety nepřímo reflektuje, nebo například texty publikované postupně v roce 2019, jež se zaměřují na otázky spojené se zvířecími velkochovy, konzumací masa a vůbec s naším vztahem k dalším živým bytostem. Nemá-li Are a Institut úzkosti „zdi“, jsou jejich weby dostatečným digitálním závěsem, anebo přímo prezentačním prostorem odpovídajícím i možnostem současných uživatelů umění.

Ovšem právě úzkost a odcizení, tak jak jsou prožívány současnou společností, vedou k úsilí spolku setkávat se fyzicky a diskutovat v přítomnosti druhých, sdílet prožitky i emoce přímo. První veřejné slyšení Institutu úzkosti se tak odehrálo v Praze v březnu 2018 v jednom ze sálů nábřežní budovy Goethe Institutu. Smyslem bylo artikulovat pocity nebo příběhy, které vedly k úzkosti nebo nepohodlí, bez vyslovení slova úzkost. Zapojit se mohl každý příchozí a sál skutečně přetékal lidmi z nejrůznějších zájmových oblastí a skupin. Jako v mnohých případech se i zde jednalo spíše o experiment s vytyčenými vstupními hranicemi či zadáním, ale s otevřeným koncem a možností pokračování. Takové akce kladou poměrně velké nároky na účastníky a apelují na jejich plné a odhodlané zapojení. Je to ale způsob, jakým Institut úzkosti i Are obvykle pracují vcelku záměrně. Skrze akci První veřejné slyšení a další související dílčí setkání a aktivity, jako například Postel, v níž se jako ve fyzickém kusu nábytky vybaveného ložním prádlem objevovali mluvčí, jejichž projevy byly vysílány živě opět přes webovou stránku IÚ, se projekt postupně přesouval k institucionálnímu uchopení úzkosti a ke zkoumání fungování lidské psýché. Vše mělo vyústit do noční performativní akce v Národním ústavu duševního zdraví. Finální rozhodnutí vedení NUDZ na akci se nepodílet sice narušilo původní záměr, v němž se měli analytickým a léčebným metodám vystavovat samotní pracovníci, kteří tyto metody aplikují, posunulo však událost do trochu jiné roviny. Ta o něco více odpovídala tomu, co známe z prací Evy Koťátkové (divadelní představení Justiční vražda Jakoba Mohra, 2016, viz FA No. 40, s. 15, pozn. red.) nebo z projektů Barbory Kleinhamplové (Důvěryhodný vztah, 2014, pracující se skupinovou terapií, nebo rovněž performativní akce Spáči, 2014). Performativní představení 12 hodinová konference (2019) fungovalo jako site-specific divadelní a performativní představení, kde důležitými účinkujícími byly sami návštěvníci. Otevíralo jak otázky spojené s psychiatrickou léčebnou praxí v České republice, tak s podmínkami a možnostmi vědecké práce, jejíž limity se setkávaly s těmi, které zažívají i pracovníci v kultuře nebo samotní umělci. Platforma Are se tak často dostává na hranici aktivismu a umění, a to i v kontextu spolupracovníků, které volí, přičemž nejpatrněji tato poloha vyvstává s nejaktuálnějším směřováním cílícím na ekologické otázky a problematiku klecových velkochovů. Oblast, kdy umění vykračuje mimo své dosavadní kategorie, pojmenovává pro svou práci například Radim Labuda jako „post-praxi“. Nejedná se o opuštění umění a vydání se směrem společenského aktivismu, jde spíše o rozhodnutí věnovat se jako umělec či umělkyně věcem, které doposud nejsou chápány jako umění – neodejít z umění, ale nechat jej vstoupit do života. Are se některými projekty k takové post-praxi blíží, doposud však bylo bezpečně rozpoznatelné, že pomyslnou linii ještě nepřekračuje.

 

Výjimkou může být projekt LES. Společenství pro pěstování, teorii a umění. Akce JSME LES: O inteligenci rostlin a mezidruhové komunikaci proběhla v létě 2019 a profilovala se jako komunitní setkání mimo Prahu, v přírodě Orlických hor. Na druhou stranu se stále takto setkává víceméně jen rozšířená kulturní a umělecká komunita Prahy, a nikoliv komunita lokální. Poloha kolektivity a bytí spolu je ale určitě silnou hodnou, kterou by si měla umělecká scéna být schopna pěstovat a opečovávat, k čemuž akce platformy směřují. Podobně je tomu i v několik let trvajícím sbližování se Are s uměleckou scénou Řecka. Jejím doposud nejvýraznějším vyústěním byla několikadenní akce Making Oddkin. For Joy, for Trouble, for Volcano Love (říjen 2018) na řeckém ostrově Nisyros, jejíž kurátorkou byla Nadja Argyropoulou. Jak název napovídá, jedním východiskem byla filozofie Donny Haraway zprostředkovaná skrze v roce 2016 vydanou publikaci Making Kin in the Chthulucene, kde Haraway mimo jiné otevírá pohled na jiná nežli biologicky podmíněná soužití organizmů a jejich spolupráci v době permanentní krize. Akce ve spolupráci uměleckých kolektivů Are a Sterna se však daleko více odvolávala na lokální tradici ať již řeckých bakchanálií, či kočovných cirkusů a poutí, které přivážely neznámé a byly skrze kolektivní rituály a sensuální zážitky médiem pro konfrontaci starousedlíků s jiným. V současnosti se Are díky práci Institutu úzkosti otevírá problematice „druhého“ podporou kampaně za zákaz klecových chovů. Na téma vztahu lidí k chovným zvířatům, ke konzumaci masa nebo k extrémnímu výlovu moří vzniklo několik zajímavých textů, jejichž autory byli doposavad jak a teoretici umění, tak umělkyně či prorostlinně smýšlející aktivisté. Všechny texty mají kvalitní obrazový doprovod, který může fungovat i nezávisle, opět jako součást online výstavy na webu spolku. Zajímavá a znepokojující je paralela, kterou vykresluje Tomáš Uhnák v textu Němé zoufalství vodních otroků1. Uhnák popisuje vztah mezi lovem mořských ryb a imigranty z Barmy, kteří jsou unášeni a stávají se otroky na jihoasijských oceánských rybářských lodích. Text současně otevírá otázky, jak moc touha našich žaludků ovlivňuje stav současného světa. Uhnák, který se podobnými tématy zaobírá již dlouhou dobu, se paralele mezi procesy lidského trávícího ústrojí a stavem okolité krajiny věnoval také v textu Disruptory společenského žaludku. Co znamená trávit krajinu? publikovaném v časopise Fotograf v roce 20162. Kruh přemýšlení o vztahu naší konzumní touhy, konzumních tužeb druhých a úzkosti, kterou generuje i nenasytnost současného světa, uzavírá film Evy Koťátkové z roku 2017 Stomach of the World, pořízený kurátorkou Nadjou Argyropoulou pro řecké Polyeco Contemporary Art. Dětští herci a loutky v lidské velikosti v něm převádějí do pohyblivých obrazů alegorii světa jako jednoho obřího trávicího mechanismu, jehož dysfunkce je ohrožením pro všechny o něj pečující pracovní jednotky. Apelem Institutu úzkosti je se tomuto ohrožení vyhnout, anebo se alespoň společně pokusit jeho dopady zmírnit. Tereza Rudolf je výtvarná kritička, kurátorka a dramaturgyně Fotograf Festivalu.

 

Barbora Kleinhamplová a Eva Koťátková, 12 hodinová konference, Ústav molekulární genetiky AV ČR, Praha, 12.1. 2019,
foto: Dita Havránková.

Daniela a Linda Dostálkovy, Candleholders, sympozium Making Oddkin – for joy, for trouble,
for volcano love, Nisyros, Řecko, září 2018, foto: Gabriel Baharlia.

První veřejné slyšení Institutu úzkosti, Goethe Institut, Praha, 2018, foto: Alexandra Vajd.

More stories by

Tereza Rudolf