Rozhovor s Terezou Stejskalovou : bienále Ve věci umění by

by 10. 12. 2019

Příští rok čeká Prahu nové bienále, jehož zakladateli jsou kurátoři Tereza Stejskalová a Vít Havránek z iniciativy tranzit.cz. Nazvali ho Ve věci umění a v mnohém se podobá nově vzniklým bienále v jiných východoevropských metropolích. Proč je tomu tak a co všechno znamená pořádat bienále řídící se Kodexem feministických uměleckých institucí a výzvou jsme si povídaly s Terezou. Rozhovor vznikl v rámci zvláštního čísla časopisu Flash Art CZ&SK Edition zaměřeného na mapování evropské iniciativy Magic Carpets.

 

TEREZA ŠPINKOVÁKdy, koho a proč napadlo uskutečnit bienále?

TEREZA STEJSKALOVÁ Myšlenka uspořádat bienále napadla mě a Víta Havránka asi před rokem a půl. V tu dobu jsme probírali různé varianty fungování iniciativy tranzit a nakonec nám přišlo nejsmysluplnější jít touto cestou. tranzit je specifická organizace se specifickým publikem a my jsme začali pociťovat touhu vystoupit z vlastního stínu. Přišlo nám, že akcí tohoto druhu bychom mohli více intervenovat do veřejného prostoru a rozšířit své publikum.

 

TŠ V katalogu k letošnímu bienále Let’s organize our future ve Varšavě píše jeho kurátor Pawel Wodziński, že na tomto formátu umělecké přehlídky chtějí především „parazitovat“, a zároveň z něj vystoupit a politicky se vyhranit vůči stávajícímu fungování kulturních institucí v hlavním městě Polska.

TS Určitě je zajímavé, že v tu samou dobu, kdy jsme začali takto přemýšlet, se objevily podobné projekty, které se rovněž zaštiťují formou bienále. My, podobně jako například Biennale Warsawa, bienále v Kyjevě nebo OFF-Biennale v Budapešti, nechceme dělat spektakulární přehlídku ani navazovat na bienále, která v Praze byla. Bienále ve východní Evropě se skrze tyto aktivity ukazují jako určitý prostor, v němž instituce středního formátu mají prostředky a chuť realizovat kritický program dostupný širšímu publiku. Podobnost přehlídek a jejich výchozích pozic ve Varšavě, v Budapešti i u nás je dána místním kulturním a politickým vývojem a všichni mezi sebou úzce spolupracujeme. Politické a ekonomické podmínky kulturních a výtvarných projektů se samozřejmě liší, přesto je tam určitá společná prekarita, kterou se východní Evropa pořád liší od západní. Jedná se o nutnost a naléhavost vyjádřit se k politické situaci a intervenovat do ní v oblasti kultury. Všem nám jde především o vytvoření kritické instituce, která nestojí na jedné akci jednou za dva roky. My sice spolupracujeme s Galerií hlavního města Prahy, tedy již existující institucí, ale sami vytváříme instituci novou. Máme ambici hacknout stávající formát bienále a naplnit to slovo jiným významem.

 

TŠ Myslíš si, že lze vypozorovat podobné proměny i v západní Evropě?

TS Určitě existuje určitá únava ze stávajících bienále a kultury okolo, především je zřetelná vzrůstající alergie vůči spektáklu. Proto si myslím, že vznikají tyto odlišné projekty – podobné bienále se objevilo, i když za odlišných podmínek, i v Oslu. Organizátoři se nesnaží o obrovský festival umění, ale vytváří pětiletý projekt, skrze který budují určitou infrastrukturu. Například právě v Norsku dostali organizátoři do správy objekt, ve kterém vytvářejí ateliéry a zázemí pro umělce. Budují rovněž diskurz okolo umění ve veřejném prostoru a nachází nové způsoby, jak o něj pečovat.

TŠ Co se momentálně děje, jaké jsou přípravy na vaše bienále? Mohla bys přiblížit, v čem spočívaly již proběhlé akce a na co se můžeme příští rok těšit?

TS My v tranzitu přemýšlíme hodně nad tím JAK. S tím souvisí již proběhlý letošní program, skrze který jsme si formovali několik věcí: jak celý projekt uchopit, jak máme spolupracovat, jak nastavit vztahy s institucí, jak se máme chovat k prostředí, ve kterém se pohybujeme. Jedná se o spíše vnitřní proces, který ale ovlivňuje i okolí. Během akce už je člověk pod časovým a jiným tlakem a je důležité mít určité věci jasně předem dané. Také je pro mě důležité intervenovat do institucionálního prostoru a neudělat jen bienále, které je úspěšné například co se týká divácké návštěvnosti, ale umělci jsou z celé akce, organizace a vyznění otrávení a vztahy obecně jsou narušené. Letos jsme tedy uspořádali několik akcí, na které jsme si pozvali pár lidí, kteří mají nějaké pozitivní či negativní zkušenosti a kteří se pokouší i k obecnému provozu stavět jinak. Jednalo se v podstatě o workshopy, na nichž jsme si vyměňovali zkušenosti. Akcí se účastnila i umělecká scéna, kterou to zajímá, pro širší veřejnost to, myslím, zatím moc nebylo. Akce sloužily jako ukazatelé směru, jak promýšlet kulturní instituci v současné době a v našem regionu, čemu má sloužit, ke komu a s kým má mluvit. Tohle všechno ovšem souvisí s politikou feministické instituce, iniciativy několika pražských kulturních institucí (a dvou slovenských) kolem tzv. Kodexu feministické umělecké instituce, jejíž jsme součástí. Samotné bienále Ve věci umění bude probíhat příští rok (2020) od poloviny června do poloviny září, jména zveřejníme v lednu. Bude se jednat o dvě výstavy ve dvou prostorách Galerie hlavního města Prahy – v Městské knihovně a Colloredo- Mansfeldském paláci. Část bude zřejmě i v nějakém nevýstavním prostoru; nejspíš se bude jednat o prostor související se současným bouráním brutalistických staveb. Výstavy kurátorujeme společně s Vítem Havránkem, pro nás oba je důležitá diskuze a spolupráce. Máme společné východisko, ale i různé pohledy na věc a každý z nás má blízko k jinému umění a jiným umělcům. Výstava díky tomu bude, myslím, heterogenní.

 

TŠ Mohla bys přiblížit, co všechno obnáší organizace takovéto akce, pokud následujete Kodex feministické umělecké instituce? A můžeš případně uvést nějaké konkrétní a praktické kroky?

TS My jsme si řekli, že si budeme klást malé cíle, ale budeme se soustředit na to, abychom je opravdu dodržovali. Chceme například, aby se na bienále neplatilo vstupné a aby přístup byl bezbariérový. Zdálo se nám to jako maličkost, ale v případě akce velkého formátu se i toto ukazuje jako docela nesnadné. Věnujeme tomu hodně času a energie, které bychom jinak věnovali například programu. Jednoduché praktické podmínky se náhle ukazují jako ne zcela jednoduché.

TŠ GHMP není, pokud vím, pod Kodexem feministické umělecké instituce podepsaná. Jak tohle řešíte?

TS Je to věc určitého vyjednávání. Galerie hlavního města Prahy je velká instituce a lidé v ní nám vychází vstříc, aby se obě naše výše zmíněné podmínky splnily. Mají pro to pochopení a společnými silami se snažíme najít nějaké východisko. GHMP ale je, stejně jako tranzit, podepsaná pod výzvou Umění pro klima a doufám, že se principy ekologicky zvažující instituce podepíší i na výstavě.

TŠ Podle toho, jak o tom mluvíš, mi přijde, že se společně s Kodexem feministické instituce nebo i výzvou Umění pro klima objevila další agenda, kterou je třeba řešit a se kterou se dříve během organizace podobných akcí nepočítalo.

TS My tuto agendu ale nebereme jako něco dalšího v řadě, naopak tyto záležitosti řešíme jako první. Bývá nám vytýkáno, třeba i v reakcích na Kodex feministických institucí, že nedáváme umělecký obsah na první místo. Pro mě je to reakce na fungování světa umění, v němž se často řeší především témata, vize a umělci. Výstavy a projekty pak často končí určitou schizofrenií, kdy se skvělé téma prezentuje v problematických podmínkách. Aby výstava byla autentická, měly by podle mě její obsah a pozadí být ve vědomém vztahu, což nevylučuje konflikt, rozpor a problémy, spíš naopak. Nechceme reprodukovat provoz tak, jak je, ale snažíme se najít jiné cesty. Já vycházím především z druhé vlny feminismu, ve které se tyto otázky týkající se forem feministických kolektivů otevíraly.

 

TŠ Vycházíš tedy z feminismu, i co se témat bienále týká?

TS Témata, kterými se zabýváme, jsou určitě s feminismem spjatá. Výstava může být třeba skvěle ekologická, ale co s tím, když je nudná. My se to snažíme nějak vybalancovat. Otázka, která stojí za výstavou, je otázka vztahů. Jak vytvářet vztahy a dialogy s lidmi, kteří na výstavu přijdou, a to nejen s lidmi v rámci umělecké scény, ale i s těmi, kteří v životě o tranzitu neslyšeli? To je jedna z klíčových otázek nadcházejících výstav. Nakonec bienále jsem nazvali „Ve věci umění“, čímž jsme chtěli zdůraznit, že se v první řadě na někoho obracíme, vytváříme vztah a to prostřednictvím a skrze téma umění. Zatím nemůžu mluvit o konkrétních jménech, zmíním tedy tři tematické linie, které se na bienále budou objevovat a prolínat. Jedna je linie vztahů ve společnosti, které jsou dnes nějakým způsobem poznamenané ve smyslu určitého neporozumění. Žijeme uzavření v sociálních bublinách a často nerozumíme tomu, s čím nesouhlasíme. Výstava samozřejmě bude pro určitou skupinu lidí, vzhledem k tomu, že se odehrává v Praze a v galerii, ale pokusíme se tyto problémy tematizovat skrze postoje a díla umělců. Další linie, která s tím úzce souvisí, jsou emoce. Ty chápeme právě jako komunikační způsob, jak si rozumět ve věcech, o kterých se obtížně mluví. Lidé reagují silně emotivně i na určitá slova nebo slovní spojení. Když zmíníme například sexualitu, klimatickou změnu nebo rasismus, jedná se okamžitě o zabarvené výrazy. Je lepší se bavit o úzkostech, strachu, frustracích. Skrývá se za tím touha mluvit skrze umění o věcech, o kterých jinak není možné mluvit, protože už předem vyvolávají očekávatelné reakce. Důležitým okruhem, kterým se delší dobu zabýváme, je také sexualita. Přemýšlíme o tom, jak se intimní život mění v závislosti na politickém a společenském zřízení, ve kterém člověk existuje. Sexualita je vlastně takový symptom, třeba i s ohledem na klimatickou změnu – najednou jinak přemýšlíme o tom, zda mít, nebo nemít děti, jakou používat antikoncepci atd. Sexualitu málokdy promýšlíme jako symptom celospolečenských problémů, a je to proto pro nás zajímavé téma.

 

TŠ Pro koho je bienále?

TS Ideálně by měla sama od sebe přijít i moje máma, která by jinak přišla jenom kvůli tomu, že je moje máma. Je vzdělaná, žije v Praze, zajímá se o věci a přemýšlí o světě, ale není součástí umělecké scény. Bienále samozřejmě probíhá také v hodně turisticky atraktivní části Prahy, takže přemýšlíme i o návštěvnících města. Kromě toho se ale bude odehrávat i na dalších místech, která nejsou frekventovaná a jsou mimo centrum. Dále tu jsou různé komunity, s nimiž dlouhodobě pracujeme. Ideálně by se na výstavě měli potkávat lidé, kteří by se třeba jinde nepotkali. Bienále by mělo být výstavou, ze které návštěvník neodchází zcela vyčerpaný. Je to asi pokus o nemožné, ale právě proto mluvím o emocích. Ty jsou pro mě způsobem, jak mluvit o určitých věcech. Já sama nemám odpovědi a nechci někoho poučovat. Na výstavě bude určitě i intelektuálně náročnější umění, ale hlavní cíl není diváka zahltit nějakým diskurzem.

 

TŠ Co by tam mělo lidi nalákat?

TS S tím si lámeme hlavu, například se objevuje otázka, jak překonat bariéru, která lidi dělí od neznámých jmen a nesrozumitelných děl. Strategie existují, ale pro nás je momentálně zásadní, nakolik má být výsledek spektakulární a nakolik kritickou výstavou. Bienále ve Varšavě i v Oslu jsou hodně radikální, absentovala na nich velká výstava. Umělecká díla byla koncipována většinou performativně a odehrávala se na různých místech v různé časy, což je divácky náročné. My jsme se, i kvůli tomu, že jsme dlouho neudělali žádnou výstavu, rozhodli jít trochu jiným směrem, nerezignovat na „velkou výstavu“ a zároveň spolupracovat s institucí, do které jsou lidé zvyklí chodit.

 

TŠ Budete mít doprovodný program?

TS Ano, ale nechceme tomu tak říkat, měla by to být vnitřní součást bienále. Obsahově o tom zatím nemůžu moc mluvit, ale určitě budeme pokračovat v tom, co tranzit dělal doposud, což je spolupráce s komunitami. Příklad, který můžu uvést, je problematika rodičovství a s tím související přístupnost akcí pro rodiče s malými dětmi. Máme s tím zkušenost, což je pro nás důležité, protože tomu rozumíme. Nemá pro nás smysl spolupracovat s někým ad hoc jen na jednu konkrétní akci. Hodně spolupracujeme s diasporami, menšinami, které tady žijí.

 

TŠ Podle jakých kritérií vybíráte umělce?

TS Vystavovat budeme umělce, se kterými dlouhodobě spolupracujeme, zároveň ale chceme i vystoupit z naší bubliny, klíčovým kritériem jsou právě emoce. Jak jsem již zmínila, bienále bude navazovat i na naši dlouhodobou činnost, kdy jsme dělali výzkum na Ukrajině a ve Vietnamu, kde spolupracujeme s místními umělci a komunitami. Při plánování cest se přitom snažíme řídit manuálem Umění pro klima iniciovaným feministickými institucemi. Ze společných diskuzí tak třeba vzešla určitá dohoda ohledně cestování a nákupu letenek. Do určitého počtu kilometrů umělcům říkáme, že bychom preferovali, aby si vybrali jiný typ dopravy než letadlo. Pokud sem pak někdo přijede například z Asie, snažíme se, aby navštívil i jiné spřátelené instituce, například v Polsku.

TŠ V krátké anotaci k bienále Ve věci umění jsou zmíněné následující emoce: pohrdání, podráždění, strach, frustrace, neporozumění, zloba, agrese, únava, apatie, lhostejnost a úzkost. Zajímají vás i pozitivní emoce?

TS Nad tím se také zamýšlíme, jelikož máloco je dnes optimistické a sama hodně vnímám, že tento pohled chybí. Ani samotná péče, klíčové téma feministických institucí, není nic růžového, skrze péči se vytváří komplikované, leckdy traumatické vztahy. Feministická instituce není instituce harmonická, je tvarována konflikty, které jsou však vědomé a přiznané. Ale optimistická vize je důležitá a v umění je patrná, přestože diskurz je kolem mě převážně apokalypticky laděný.

 

TŠ Poslední otázku mám na tebe jakožto na kurátorku: jak moc jsou pro tebe důležité příběhy?

TS Příběhy jsou pro mě klíčové. Skrze fiktivní příběhy o něčem intimním možná dokážeme najít společnou řeč. Já sama se například navracím i k obrazům – dlouho pro mě byly něčím, čemu jsem nerozuměla. Ale právě skrze vyprávění, které v obrazech nacházím, si k nim nacházím cestu. Inspirujeme se a přemýšlíme napříč literaturou, hudbou a filmem. Studovala jsem literaturu a afrikanistiku, naše nová ředitelka Veronika Janatková je dokumentaristka. Vizuální umění pro nás neexistuje v izolaci. Prolínání jednotlivých „druhů“ umění je určitým ukazatelem současnosti – i Varšavské bienále například dělají divadelníci.

 

Tereza Špinková je kurátorka a kritička současného umění

 

Performativní večer pořádaný v rámci pop-up výstavy Zmatek je jen pohřbený chaos, kavárna Anthill, Praha, 2019, foto: tranzit.cz.

Pop-up výstava Zmatek je jen pohřbený chaos, kavárna Anthill, Praha, 2019, foto: tranzit.cz.

More stories by

Tereza Špinková