Anketa: Proč umělci říkají ne

10. 12. 2019

V poslední době na domácí umělecké scéně zesílila diskuse o plnění etických zásad v rámci uměleckého provozu. Přestože se etický kodex týká všech jeho účastníků, ať už kurátorů, zástupců institucí, galeristů, sběratelů, pedagogů, teoretiků a kritiků či koneckonců i všech konzumentů, zaměřili jsme naši anketu na umělkyně a umělce. Ti například běžně reagují na nejrůznější výzvy vzešlé z uměleckého světa, kromě samostatných výstav se účastní nejrůznějších kolektivních akcí a soutěží, kde se prezentují buď hotovým dílem, nebo jsou vyzváni, aby k určité příležitosti dílo vytvořili, či se zabývají i pedagogickou činností. Tato anketa se chce dotknout příčin, které mohou vést k tomu, že se umělci rozhodnou výzvu nebo (spolu)účast na projektu nakonec z nějakého, třeba i morálně či eticky motivovaného důvodu, odmítnout.

 

1 Podle čeho se rozhodujete, zda pozvání na účast na výstavě, ceně, případně jiné práci (např. vedení ateliéru apod.) přijmout, či ne? Co pro vás může být impulsem pro to, abyste odmítli? 

2 Jak se vyrovnáváte s případnou kritikou, která se na vás snese? 

3 Jak se podle vás mění percepce uměleckého díla v souvislosti s prostředím, kde je umístěné, a podmínkami, za jakých vznikalo? 

4 Jak vnímáte současnou atmosféru na umělecké scéně vyvolanou diskusí ohledně financování umění? 

 

ANDREJ DÚBRAVSKÝ umelec 

 

1 Nudí ma prílišné elitárstvo, rôzne stratégie a „dobré rady“ o tom, kde by som určite nemal vystavovať, lebo sa stane to a to… Nerozhodujem sa podľa toho, či výstava, alebo projekt bude atraktívne vyzerať v mojom CV, alebo či z nej budem mať nejaký ekonomický profit – tento faktor je totiž absolútne nepredvídateľný. Často ma zaujme jednoducho samotný priestor. Najväčšmi sa však rozhodujem podľa toho, nakoľko sú mi sympatickí ľudia, ktorí vedú alebo kurátorujú galériu, inštitúciu atď. Zaujíma ma, či mi komunikácia s nimi prináša radosť, alebo úzkosť. Ignorantstvo, nedostatok nadšenia, šlendriánstvo a nedochvíľnosť nevyváži ani veľký rozpočet, ani krásne steny a vysoké stropy. Odmietam v podstate všetko, čo by mohlo moju pozornosť odvádzať príliš ďaleko od maľovania ďalších vecí, ktoré v živote milujem, a v tom sú zahrnuté aj ceny a podobne.

2 Vyrovnávam sa s ňou určite lepšie ako v minulosti. V prvom rade sa zamyslím. Kto je človek, od ktorého kritika prichádza? Či občas cestuje aj do zahraničia, či sa mu v živote darí, alebo sa stretáva s utrpením a frustráciou v živote, alebo či je fanúšikom výlučne konceptuálneho umenia a nemá rád maľbu celoplošne, tobôž nie figuratívnu, tým pádom jej nerozumie. Najradšej mám kritiku od (úspešných) maliarskych/ umeleckých kolegov (nielen) zo zahraničia, pretože viem, že ak ma kritizujú, nejde z ich strany o frustráciu, ego trip alebo o pokus zarobiť na mojom obraze. Najťažšie je presvedčiť takýchto ľudí, aby sa vám nebáli povedať, čo si skutočne o vašich dielach myslia, že ich názor, ak je negatívny, nezačne ohrozovať vaše priateľstvo. Nie je ľahké budovať takéto vzťahy, ale stojí to za to.

3 Myslím, že toto je téma na dizertačnú prácu. Percepcia sa mení totálne. Väčšina ľudí vníma a aj nakupuje vizuálne umenie určite viac ušami než očami.

4 Podfinancovanie umenia, najmä na Slovensku, je len jeden z mnohých syndrómov choroby celého systému, neviem, čo viac k tomu dodať. Žiaľ, neviem, aká je presne atmosféra na umeleckej scéne, pretože trávim čas buď v USA, ako teraz, alebo som v obci. Posledné roky – odkedy nebývam v Bratislave – sú moje komunity viac queer-agrokultúrne a spojené s drobnochovom, než s umením.

 

ZBYNĚK BALADRÁN umělec a kurátor 

 

1 To jsou různé věci. Co se týká vystavování, rozhoduji se podle toho, kdo nebo co za výstavami a institucemi stojí. Protože většinou vystavuji ve veřejných institucích, je poměrně snadné vyhledat si, z jakých zdrojů jsou placeny a co reprezentují. Nejsem v takovýchto průzkumech moc důsledný, ale už jsem několik výstav odmítl nebo nereagoval na jejich žádost. Odmítám výstavy, kde nerozumím smyslu koncepce nebo jsou ideově či jinak pochybné, ale taková pozvání nedostávám často. Soukromé nadace nebo jiné privátní projekty se mi vyhýbají, nemusím V poslední době na domácí umělecké scéně zesílila diskuse o plnění etických zásad v rámci uměleckého provozu. Přestože se etický kodex týká všech jeho účastníků, ať už kurátorů, zástupců institucí, galeristů, sběratelů, pedagogů, teoretiků a kritiků či koneckonců i všech konzumentů, zaměřili jsme naši anketu na umělkyně a umělce. Ti například běžně reagují na nejrůznější výzvy vzešlé z uměleckého světa, kromě samostatných výstav se účastní nejrůznějších kolektivních akcí a soutěží, kde se prezentují buď hotovým dílem, nebo jsou vyzváni, aby k určité příležitosti dílo vytvořili, či se zabývají i pedagogickou činností. Tato anketa se chce dotknout příčin, které mohou vést k tomu, že se umělci rozhodnou výzvu nebo (spolu)účast na projektu nakonec z nějakého, třeba i morálně či eticky motivovaného důvodu, odmítnout. tak řešit etické otázky původu peněz těchto institucí. Co se týká prodeje uměleckých děl, jedná se většinou o veřejné instituce, do kterých prodávám. Galerie, se kterými spolupracuji, mají své etické kodexy, ale mají trochu jiné a volnější parametry než ty umělecké. Soukromí investoři zatím neobjevili spekulativní potenciál v mé práci kritizující kapitalismus, takže jsem to zatím nemusel řešit. Ohledně práce na vysokých školách jsou zatím moje zkušenosti sporé. Na různá osobní pozvání jsem učil krátkodobě na FAMU a případně vedl workshopy v cizině jako například na akademii v Drážďanech. Jsem trochu skeptický ke konkurzům na místa vysokoškolských pedagogů. Vlastně mi není jasné, co je to za nástroj. Jde pravděpodobně o způsob, jak simulovat transparentní výběr uchazečů. Veřejnost je vždy uchlácholena už jen samotným magickým slovem „konkurz“. Vítězem je pak podle mých zkušeností a pozorování prohlášen vždy někdo jiný, vyhovující momentální politice vedení škol. Nechápu, proč se do zadání nenapíšou jasnější podmínky, co se od kandidátů vlastně očekává. Nikdo nechce být stafáží institucionálního provozu. Není to určitě jen české specifikum, ale proč by se kdokoliv měl hlásit do konkurzů, které jen předstírají, že na nich záleží?…

2 Obecně se s kritikou za postoje v rámci veřejného působení, což umělecká praxe je, musí počítat. Já s ní počítám a vítám ji, jak jinak se dobrat pravdy? To, jak se s kritikou vyrovnat osobně, je jinak úměrné míře narcismu, kterému podléhá každý z nás.

3 Podle mne se percepce uměleckého díla mění neustále a aktualizuje se podle potřeb a očekávání doby. Žádné umělecké dílo nebo umělecká praxe není proti tomu imunní. To je také důvod, proč je umění důležité a živé, nikoliv proto, že existuje nějaký trvalý žebříček mistrovských děl, který je neměnný a do kterého se pouze doplňují nové kusy. To je iluze vyhovující logice spekulativního kapitálu.

4 Je velmi dobře, že se o tom hovoří. Bez toho by mohl vzniknout dojem, že umění, moc a peníze spolu nesouvisí (viz předchozí odpověď). Souvisí, a to velmi úzce. Je to také příznak měnících se společenských a ekonomických podmínek u nás. Oligarchizace zřízení završuje postupnou privatizaci téměř všeho, včetně umění. Po třiceti letech mluvení o svobodě už málokdo může předstírat, že se jedná o něco jiného než o svobodu peněz. Také to ukazuje, že nejsme rozvinutou kapitalistickou společností, ale společností rozvojovou, závislou na tocích kapitálu, ve kterých už nemáme žádné slovo. Atmosféru bych tedy popsal jako šok z porodních bolestí nového, ještě horšího systému, který se právě rodí nebo už zrodil. Někteří se na něj adaptují, jiní se pokoušejí vzdorovat.

MAREK MEDUNA umělec a kurátor 

 

1 Snažím se, aby má rozhodnutí byla v souladu s mými dlouhodobějšími postoji. Neupřednostňuji soukromé subjekty před veřejnými ani naopak. U soukromého subjektu by pro mne bylo problémem politické angažmá například ve smyslu populismu, nacionalismu, nesnášenlivosti, nebo třeba prokázané kriminální jednání. U veřejného subjektu například nesouhlas s vedením dané instituce.

2 S kritikou se vyrovnávám snad se ctí (ačkoliv těžko hodnotit sám sebe), s nátlakem hůře, protože ten se pokouší mne dotlačit k určitému rozhodnutí. Tedy omezit svobodu mého rozhodování a vlastně i mou odpovědnost za ně. Také mám dojem, že ve zdejším prostředím se kritika zaměňuje s moralizováním.

3 V této obecnosti lze jen těžko odpovědět. Dílo ve veřejném prostoru, koncipované do konkrétního místa, jistě jeho okolí a souvislosti ovlivňují zcela zásadně. Obraz, který je vystaven na výstavě, je čten v rámci této konkrétní výstavy. Ovšem může být vystaven na mnoha jiných výstavách, tedy v jiných souvislostech. Tato proměnlivost souvislostí se týká jak díla zakoupeného do soukromé sbírky, tak vystaveného kupříkladu ve stálé expozici Národní galerie. Sbírky se rozprodávají, zanikají, a stálé expozice jsou navzdory svému označení dočasné. Vše se proměňuje, a to včetně etické citlivosti, velkých interpretačních rámců a metafor. Takže percepce se jistě proměňuje, ale tato proměna má svou míru, která naráží na fakticitu/ reálno konkrétního artefaktu.

4 Vnímám ji jako poněkud nešťastnou. Zdá se mi, jako by část zdejšího světa umění potřebovala vždy svého fackovacího panáka (Artbanka/ DSC, Mánes, machističtí pedagogové, Jiří David, The Pudil Family Foundation, nulová mzda, Robert Runták…). Staví se k umění, problémům uměleckého provozu a priori negativně. Navíc rychlé střídání cílů jednotlivých fackovacích kampaní na mě dělá dojem, že cílem je mnohdy kampaň sama. Domnívám se, že dobrou alternativou k tomuto je pomalá, dílčí, ale přesto veskrze pozitivní práce například Spolku Skutek.

 

JANEK ROUS umělec 

 

1 Vždycky se snažím zjistit si v dané situaci maximum souvislostí. Kritéria mám nastavená docela vysoko, a když nemám o situaci přehled, raději nabídku nepřijmu. Nejsem ale a priori kritický, snažím se vždy co nejlépe pochopit kontext a nezbytnosti fungování či chování daných institucí nebo jednotlivců. Rozhodnutí o odmítnutí či vyjádření nesouhlasu přichází vždy až jako vyústění poměrně pečlivé analýzy situace a okolností. Mnohdy se naštěstí nemusím rozhodovat jen sám za sebe, což považuji obecně za plus. Je vždycky skvělé, když má jedinec potřebu svá rozhodování v nějakém užším kolektivu či veřejně „zkonzultovat“ a promyslet další kroky ze širší perspektivy než jen své vlastní. Jestli u mě přes něco vlak nikdy nejede, pak jsou to souvislosti s útlakem či zneužíváním lidí v nesnázích. O jiných problematických jevech v kontextu otázky jsem ochoten diskutovat a uvažovat v perspektivě nápravy či změny.

2 Pokud rozhodnutí obstojí u mě samotného, věřím, že pro něj mám dostatečně přesvědčivé nebo pochopitelné argumenty, co obstojí i u ostatních.

3 Umístění díla je autorem bohužel v mnoha případech jen těžko ovlivnitelné. Stalo se mi už vícekrát, že jsem nevěděl, v jakém kontextu či místě se moje práce objevila. V problematických případech je nicméně stále možné tento předem neovlivnitelný kontext, v jakém se již hotové dílo objevuje, rozporovat nebo se vůči němu ex post vymezit. Ovšem podmínky, za jakých dílo teprve vzniká, jsou většinou ovlivnitelné téměř bez výjimky. Myslím, že umění, které si nárokuje být vnímáno jako kritické, nemůže být nekritické k podmínkám svého vzniku. Mělo by k nim být kritické dvojnásob. Argument, že i problematické podmínky mohou dát vzniknout kvalitnímu umění, nepřijímám. Ať takové umění raději vůbec nevzniká. Pokud kritické umění nevnímá nebo zastírá problematické souvislosti svého vzniku, stává se vyprázdněným a tím pádem zbytečným.

4 Jsem rád, že se diskuse otevřela, problematika financování umění a kultury všeobecně je dost komplikovaná a neobsahuje žádná jednoznačná či spolehlivá řešení. Na tenkém ledě podfinancované kulturní sféry útrpně našlapujeme všichni a je potřeba si všechny souvislosti pečlivě zanalyzovat a uvědomit – nejlépe při společných diskusích. I když se může zdát, že palčivost financování umění scénu různě polarizuje, vnímám tyto problémy naopak jako skvělou příležitost si navzájem ujasnit a vysvětlit různá stanoviska, zhodnotit dostupné finanční zdroje z více úhlů či probrat otázky možných ospravedlnitelných využití těch problematických. Nejsou to neřešitelné problémy nebo otázky, musíme se o nich jen naučit smysluplně bavit. Rád bych, aby se nikdo necítil pranýřovaný. Otevřenou diskusí můžeme předejít mnoha zbytečným dezinterpretacím a odmítavým postojům, zapříčiněných nedostatkem komunikace či empatie, které se pak hrozně špatně odbourávají.

 

LUCIA TKÁČOVÁ umelkyňa 

 

1 Pri pozvaniach sa rozhodujem podľa rôznych kritérií – pri pracovných pozíciách je pre mňa dôležitým kritériom plat, pri cene inštitúcia, ktorá ju vyhlasuje, a pri výstave najmä koncept a môj vzťah s osobou, ktorá ma pozýva. Impulzom na odmietnutie môže byť pri práci nízky plat, pri cene problematické pozadie a pri výstave nezaujímavý koncept, moja preťaženosť alebo nesympatie k osobe, ktorá ma pozýva. Nesympatickým ľuďom a slabým konceptom nahráva do karát renomé inštitúcie, v ktorej výstava bude. Som náchylnejšia prikývnuť na nevzrušujúce výstavy len preto, že sú na prestížnych adresách. Zároveň robím veľa vecí iba preto, že „sa mi chce“, aj keď nie sú na lukratívnych miestach, alebo za ne nie je žiadna odmena. Ide väčšinou o projekty, ktoré rezonujú s mojou vnútornou cestou, alebo mám pocit, že moja účasť projektu pomôže.

2 Kritika sa do mňa otlačí, dlho ju v sebe nosím, vnútorne s ňou polemizujem, vysporadúvam sa s ňou, niekedy ma posunie ďalej a ukáže mi moje konanie z inej perspektívy. Väčšinou však vo mne vyvolá iba hnev a túžbu po pomste.

3 V poslednom čase na výstavách nečítam texty ani popisky k dielam, takže mi kontext ich vzniku väčšinou unikne. Umenie sa snažím posudzovať „tu a teraz“, podľa toho, ako na mňa pôsobí vo svojej prítomnosti, v kombinácii s mojím aktuálnym vnútorným rozpoložením. Vnášam do jeho interpretácie veľa vlastných, skoro až detektívnych, odhadov. Prostredie, či už fyzické, alebo inštitucionálne, v ktorom umenie stretnem, je podstatné, mám tendencie nechať sa ním pri vnímaní umenia zviesť.

4 Neviem, akú atmosféru máte presne na mysli. V okrese Žiar nad Hronom, kde momentálne žijem, sa zatiaľ o financovaní umenia nediskutuje. Ak myslíte „dirty funding“ umeleckých projektov a inštitúcií, mám k tomu ambivalentný vzťah – na jednej strane sa bránim tomu, aby sa umenie zapredalo oligarchom a boháčom, a slúžilo ako práčka svedomia alebo spoločenská trofej. Zároveň si však uvedomujem, že prostriedky a zdroje, ktoré sú momentálne „ich“, by mali patriť nám všetkým a v podstate ich svetu dlžia. Z tohoto pohľadu je stratégia preskupiť čo najviac prostriedkov do umeleckej sféry a použiť ich na projekty, ktoré súčasný stav problematizujú alebo menia, je dobrá stratégia. Dá sa to vnímať až romanticky ako novodobé zbojníctvo – vymámiť od jedného percenta ľudí prostriedky, ktoré zadržiavajú, a potom ich použiť na spochybnenie a nabúranie toho, čo táto spoločenská skupina reprezentuje a čo jej existenciu samotnú umožňuje.

 

LENKA VÍTKOVÁ umělkyně 

 

1 Rozhoduji se podle koncepce výstavy a její souvislosti s mou momentální aktivitou, podle osobnosti kurátorky nebo kurátora, zajímají mě další vystavující. Netrpím přílišnou pozorností kurátorů a odmítám zřídka. Nicméně jsou lidé, se kterými bych nechtěla být svou prací spojena. Přijala jsem ovšem v minulých letech granty na svou uměleckou i kurátorskou činnost od státu, mimo jiné s vědomím, že můj osobní vklad byl za ty roky mnohonásobně vyšší.

2 Zatím jsem neměla větší problém. Mám taky štěstí, že moje výstupy mají asi stále určitý punc divnosti a nedostávají mě do opravdu nepříjemných pokušení.

3 Samozřejmě se mění.

4 Atmosféru vnímám momentálně jen skrz sociální síť, která větší kusy materiálu nepropouští. Myslím, že ta diskuze je důležitá, obzvlášť v současné ekologické i politické situaci. Nakonec se může rozhodovat každý sám za sebe, zahrnout i argumenty, které v té kolektivní debatě nepadly, a své rozhodnutí ustát.

 

Protest studentů vysokých uměleckých škol proti otevření olomouckého centra Telegraph Gallery, Olomouc, 17. 11. 2019, foto: David Bartoš.

Find more stories

Archiv