Žít feministický život na českých umeleckých školách

9. 12. 2019

Living a Feminist Life (Duke University Press, 2017) je poslední kniha britské feministické teoretičky Sary Ahmed. Vrací se v ní k některým svým tezím z předchozích knížek, o kterých také píše na svém blogu feministkilljoys. Ahmed v této publikaci přináší feministickou teorii do našeho běžného prostředí – domů a do práce. Proto je kniha vzdálena teoretickým textům určeným intelektuální komunitě, naopak by si ji mohl přečíst kdokoliv. Na rozdíl od jiných společenskovědních knih v ní nenajdete žádné odkazy k zavedeným myslitelům, protože Ahmed zde principiálně odmítá citovat bílé muže. Místo toho nabízí vhled do myšlení autorek převážně barevné pleti. Nejen tento podvratný prvek, ale také autorčina schopnost pojmenovat problémy na příkladech ze svého života, dělá z knihy nebývale osobní čtení. V tomto textu se budu podrobněji tématy zmíněné knihy, ve které jsou popsány snahy o transformaci uvnitř akademického a univerzitního prostředí, jež lze uchopit jako podnět ke srovnání s českými vzdělávacími institucemi.

Žít feministický život znamená podle Ahmed vytvářet feministickou práci. Její působení bylo po desetiletí spjato s univerzitním prostředím, takže považuje za svoji feministickou práci snahu o transformaci instituce, která ji zaměstnává. V roce 2016 demonstrativně odstoupila z postu profesorky genderových studií na vysoké škole Goldsmiths jež je součástí University of London. Jak píše v otevřeném dopisu: „Rezignuji na protest proti nemožnosti promluvit o sexuálním obtěžování v rámci univerzity.“ Přestože se vědělo o šesti konkrétních případech obtěžování různého druhu – od sexistických komentářů, přes sexuální vztahy pedagoga s více studentkami až po těhotenství studentek s pedagogy, které škola řešila finanční náhradou za mlčenlivost –, bylo zdánlivě nemožné je řešit v praxi. Ahmed to popsala slovy: „Cena za tuhle práci byla příliš vysoká. Dostala jsem se do bodu, kdy cítím, že svým odchodem mohu udělat víc, než když zůstanu. Odchod jako forma aktivismu je v tuhle chvíli hlasitější než slova, a já jsem nemluvila málo.“

Motiv únavy z nemožnosti jednat rozpracovala i v kapitole Pracovat s diverzitou (Diversity Work). Ahmed se v ní vrací ke svému dřívějšímu výzkumu založenému na rozhovorech s pracovnicemi a pracovníky univerzity, kteří byli školou najati, aby v rámci instituce vykonávali činnost spadající pod pojem práce s diverzitou. Mnoho takových pracovních pozic vzniklo jako výsledek dohody zvané The Race Relations Act z roku 2000, kterou se všechny britské instituce zavázaly k naplňování politiky rovnosti. Podle Ahmed tak dostává práce s diverzitou konkrétní tvář, je ztělesněna v postavě pracovnice. Hlavním tématem této části knihy je myšlenka, že jakkoli je snaha o změnu institucionálně podporována, nejde o skutečnou vůli ke změně přicházející z nitra instituce samé. A části rozhovorů vedených ve zmíněném výzkumu tuto tezi potvrzují. Jedna respondentka například promluvila o „únavě z rovnosti“: „Čím víc používáme slovo rovnost, tím víc ho činíme neakceschopným. Musíme ta slova používat tím víc, čím víc nejsme schopni prorazit některé stávající bariéry. Slova se unavují, stejně jako naše těla. Neustále posílám e-maily a mluvím s lidmi o sexuálním obtěžování a doslova vidím všudypřítomnou únavu z tohoto tématu.“ Práce spojená s rovností a jejím prosazováním odhaluje, že podpora ze strany instituce je spíš zdánlivá než opravdová. Na jednu stranu je tomu tak proto, že nikdo neví, kudy se vydat, protože není na co navázat. To ale zanechává pracovnice v pozici, která navenek dokazuje, že instituce sice plní své právní povinnosti, ale ve skutečnosti zůstává na svém pohodlném místě. Rozeznat a pojmenovat problém není nikdy jednoduché, stejně jako není snadné se s ním vypořádat, ať už jde o rasismus, nebo sexismus. Někdy je snazší moment, kdy už není možné mlčet, co nejvíc odsouvat, protože hlasité pojmenovávání problémů vnáší neklid do zaběhnutých mechanismů. Pojmenovat problém tam, kde na to není nikdo zvědavý, z nás samotných dělá problém. Sara Ahmed má pro takovouto pozici přiléhavý termín „feminist killjoy“ neboli feministická zabíječka srandy. Slovo „killjoy“ používá, protože přesně tak je taková postava viděna zvenčí.

Snaha o řešení otázek nerovnosti a útlaku a domáhání se změn vnáší do zdánlivé nespoutanosti uměleckých škol pravidla, která tam „nemají co dělat“ a „kazí zábavu“. Killjoy tak může být postava, která je vzdálená legraci, dynamice ateliéru, nekonvenčnímu jednání uměleckého vedoucího. Je s ní zkrátka něco špatně. Myslím, že tento pocit není neznámý ani mnohým studentkám a studentům v českém uměleckém prostředí. Nekonvenční chod škol a neformální vztahy často jenom zakrývají extrémní rodové nerovnosti panující napříč institucemi. V tomto ohledu představuje zavedení mechanismů podporujících rovnost, jakým je odbor pro práci s diverzitou, důležitý posun, ke kterému by české umělecké školství mělo směřovat. Ale jak už bylo řečeno, ani vznik odboru pro rovnost nezaručuje, že se univerzitní struktury skutečně rychle změní. Z rozhovorů vyplynulo, že v praxi je podstatou této práce hlavně vytrvalost a odolnost vůči instituci samotné. Jeden z respondentů popisuje neformální tlaky, kterými škola blokuje možnost změny dřív, než jsou pracovníci schopni ji uvést do praxe. Neustálá snaha hnout s věcmi, které se nehýbou a nepohnou, je frustrující. Mnoho pracovnic si připadalo nevyslyšených, protože nemluvily o konkrétních věcech způsobem, který se od nich očekával. Nakonec se pracovní náplň založená na exponování problémů instituce obrací proti pracovnicím a pracovníkům samotným – stávají se z nich „institucionální killjoys“. Toto odcizení se dá překlenout různě. Aby nespadli do nechtěné kategorie „feminazi“ nebo „troublemaker“, zvolili si někteří strategii vlastní identifikace s jazykem instituce. To znamenalo nepoužívat určité termíny (raději než o rovnosti mluvit o různosti), vymezit se vůči přílišné radikalitě a také zapracovat na svém vnějším působením – usmívat se, nosit vhodné oblečení.

Tyto podpůrné taktiky stály na principu „méně je více“ neboli slova, která říkají méně, mohou dokázat více. Kritika takového přístupu bere v potaz emocionální práci, kterou vykonáváme ve snaze být pozitivní, usmívat se. (Emocionální práci popisuje socioložka Arlie Hochshild na příkladu letušek, které se musí v letadle neustále usmívat. ) Úsměv se stává prací, jejímž obsahem je vytvářet veselý a hezký obal. Ten ale znemožňuje vidět jednotlivosti. V případě institucí se za pozitivním obrazem dá schovat neochota řešit nerovnosti, na kterých se podílí. V českém kontextu by se za podobné využití témat rovnosti či různosti k vylepšení si vlastního obrazu dala považovat konference „Co můžeme dělat?“, kterou v roce 2017 uspořádal z podnětu Akademie výtvarných umění kolektiv Ateliér bez vedoucího. Na její půdu se tak mimo jiné dostala témata rozebírající kritické zastoupení žen ve vedoucích pozicích či nulový plán začleňování studentů a studentek se zhoršenými výchozími podmínkami a podobně. Slovy Ahmed můžeme nadneseně říci, že Ateliér bez vedoucího udělal za AVU „diversity work“. Avšak po roce sledujeme, že se navrhované změny zatím nejen neuskutečnily, ale že mechanismus moci se dál upevňuje a reprodukuje na stejných principech ztělesněných stejnými aktéry. Zjednodušeně by se dalo říct, že přítomnost pracovníků a pracovnic v odboru diverzity je známkou toho, že s institucemi je něco špatně. Pokud ale tento nástroj zviditelnění problému chybí, dává to institucím neomezenou možnost setrvávat v neměnném stavu. Ahmed na tento proces nahlíží jako na věc, kterou vyhodíme ven, abychom sledovali, co se s ní bude dál dít. A právě v tomto procesu se můžeme nejvíc naučit. Změnit to, co si myslíme a jak nad tím přemýšlíme, protože jsme svědky snahy o změnu, která nenastane, přestože impuls k ní byl zřetelně vyslán. Výjimečnost knihy Living a Feminist Life spočívá také v tom, jak se Saře Ahmed daří měnit pocit rozčarování, který z této situace plyne, v mocnou podporující a pozitivní sílu.

 

Martina Smutná je malířka a feministka. Vystudovala AVU, je členkou feministické iniciativy Čtvrtá vlna a Ateliéru bez vedoucího.

 

 

 

 

 

 

 

Info stánek konference Co můžeme dělat?, foto: ABV (Ateliér bez vedoucího).

Find more stories

Home