4+4 DNY V POHYBU – Princip neurčitosti? Cokoli chcete

9. 12. 2019

Kočování umělců a migrace. Migrace a uprchlíci. Společný genetický původ Evropanů v Africe. A Heisenbergův princip neurčitosti. To má být dle úvodních slov dramaturga Pavla Štorka náplň letošních 4+4 dnů v pohybu: „Svým způsobem se týká všeho, co na festivalu uvidíte, a může sloužit jako návod, jak vnímat náš program.“ Text ale v úhrnu akcentuje spíše autorova osobní stanoviska než koncepci festivalu, která je prostě neurčitá, stejně jako naše doba. Mezi neurčitostí a nahodilostí je jen krůček… Jak se organizátorům podařilo s touto výzvou pracovat? V následujících řádcích se budu věnovat sekci performance artu.

Denisa Václavová dále vysvětluje princip neurčitosti, který řídil její ruku při kurátorském výběru: „… pokud sledujeme určitý jev a víme, kde se nachází, neumíme s určitostí říct, kam a jakou rychlostí se ubírá. A naopak. Totiž pokud víme něco o jeho směru a rychlosti, nejsme s to určit jeho polohu. Nepřipomíná vám to něco? Nežijeme dnes a denně s takovou dvojakostí, která nám bez ustání dokazuje, jak nám pohyb a rychlost nedovolují přesně určit, kde se vlastně nacházíme?“ Neurčitost je pro ni hlavním principem pří- T.I.T.S. / Un:tit:led / performance v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu / Praha 2018 / foto: M. Černá. rody, tedy i našeho života, obzvláště silně to vnímáme v aktuální situaci. Nicméně stejně tak je možné říct, že danou interpretaci si vybíráme právě kvůli potřebě aktuální situaci uchopit a možná také ospravedlnit. Ať tak či onak, zvýšená pozornost byla letos věnována performance artu, který je, anebo je tak přinejmenším vnímán, fluidním, neurčitým žánrem. Ve výběru umělců této sekce se odrážejí slova Pavla Šporka, je zde silně zastoupena mladá zahraniční performativní scéna.

Z nabízeného programu mě nejvíc zaujala long term performance Alkoholy seskupení Wariot Ideal, během níž jeho členové po celou dobu konání festivalu dělají, co je napadne: pijí, performují, pouštějí gramofon, čtou si v poznámkách, baví se mezi sebou, hrají na nástroje… A to vše je zastřešeno bohulibou činností v podobě výroby rekvizit k jejich připravovanému představení. Jde o počin v českém kontextu ojedinělý, kutění v dílně a popíjení se přelévá v jeden velký performativní akt. Divák je v pozici nejistého voyera: vše se děje, jako by tam nebyl, a přitom do prostoru dílny může vstoupit, podívat se na náčrty a jistě také požádat o šálek kávy nebo něčeho ostřejšího. Přestože podle anotace se Wariot Ideal jako jedni z mála přímo nedotýkají principu neurčitosti, naplnila jej jejich performance dle mého názoru nejvíce. To, že byla kvůli vysoké míře civilnosti a promísení s běžným životem (byť pro mnoho lidí exotickým, protože nabízela možnost být svědkem tolik mytizovaného tvůrčího procesu) k neusledování, je vedlejší.

Jiný, a do značné míry opačný, byl přístup umělecké skupiny T.I.T.S. Její členky každý den opakovaly svou nacvičenou, časově ohraničenou performanci, která svou teatralitou hraničila s divadelním představením. Scénář byl ovšem jen přibližný a pozorným divákům neuniklo, že byl v jednotlivých bodech na kusech papíru připevněn u zrcadla, tj. v jednom z performativních center. Na jednom z nich například stálo: „FIRST DANCE / ENVISION THE BEST / THEN SING“. Expresivní vokální a tělesný projev byl doprovázen hudbou vysílanou ze švédské vesnice, což je spíše perlička z vydaného programového katalogu než okolnost, která by byla v performanci hrála zjevnou roli.

Diváci měli také možnost participovat na dvou interaktivních instalacích, a to v alchymické inscenované situaci CERN – urychlovač částic od seskupení Tabula Rasa (Tomáš Zika a Jan Brejcha) a v emočně manipulativních Guilty Landcapes od Diese Verhoevena, kde se zároveň uplatnil princip představení pro jednoho diváka. Na anoncované performance „jeden na jednoho“ pod hlavičkou performativní instalace Fenomenologické recepty jsem se velmi těšila, ale kvůli organizačním zmatkům jsem na ně nakonec nedostala. Za zmínku stojí ještě projekt Montovna, kde divák před vstupem do místnosti podepsal dohodu o provedení uměleckého výkonu a dostal scénář, co má dělat v přidělené místnosti. Na rozdíl od textu dohody však nebyl přítomen režisér/režisérka, která/ ý měl/a tohoto dočasného herce vést ke zdárnému naplňování scénáře. Šlo víceméně o vědomé nicnedělání volně přecházející do kontemplace či meditace s cílem relativizovat „práci¨ a „volný čas“. Jakkoli se mi zdá performativní sekce kurátorsky vhodně sestavená, s konceptem principu neurčitosti souvisela (s víceméně nechtěnou výjimkou Wariot Ideal) spíše neurčitě.

 

 

Jana Orlová

 

 

 

 

 

 

 

T.I.T.S. / Un:tit:led / performance v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu / Praha 2018 / foto: M. Černá.

Find more stories

Home