I need to belong, to belong by

by 15. 6. 2019

Nevím, jak bych začal, jak mluvit o tématech tak vážných, a přeci vratkých. Laská, pocity a city, vztahy, něha, peče, blízkost, afekce. Jako by tu chyběly, ale zároveň jsou přítomné a diskutované stale víc. Jako bychom řešeni zcela odlišných veřejných problémů (od xenofobie přes ekologii až po slepé uličky současného uměni) hledali pravě v návratu do té nejintimnější sféry emoci a mezilidského působení.

TOUHA, PROSTŘEDÍ, IDENTITA

Jdete po Národní třídě a vidíte zelenou postavu maskota jednoho z českých prodejců elektroniky. Místo lesknoucího se brnění má špinavou péřovku. Smutně postává u odpadkového koše a bezcílně se prodírá davy lidí. Někteří se i zastaví a nabídnou vodu nebo pomoc, jiní hrozí nadávkami i násilím. Celá akce Jonáše Strouhala vyvolala obrovský mediální ohlas, snad také proto, že současný společenský řád zasáhla na jednom z nejcitlivějších míst. Tam, kde se střetávají obrazy a peníze, naše touhy a jejich komodifikace. Marketing samozřejmě není jen taktikou prodeje, stejně jako nakupování není jen kratochvílí. Obojí dnes stojí v centru vytváření naší imaginace, vizí i tužeb, je jimi zpracováváno a vytváří něco, čemu se ve filosofii od 70. let říká libidinální ekonomie. Zlatého lva na letošním benátském bienále získal litevský pavilón reprezentovaný režisérkou Rugilė Barzdžiukaitė, scenáristkou a spisovatelkou Vaivanou Grainytė a skladatelkou Linou Lapelytė. Jejich opera a instalace návštěvníky vede na pláž, mezi polehávající a opalující se turisty nebo děti hrající si s pískem. Jednotlivé zpěvy a soukromé příběhy se postupně skládají v širší struktury a problémy. Perspektiva slunce, klidu a opalování se převrací v klimatické změny, neschopnost jednat nebo sdílet naše poznání i pocity. Problémy tu ale nejsou přítomné přímo, vtírají se mezi pocity tak jako opalovací krém a vlnění světla. Klid účinkujících je stejně křehký a zdánlivý jako naše nečinnost tváří v tvář environmentální apokalypse. Čerstvě nezaměstnaný Luďan zjistí, že jeho bratr prošel tranzicí a nyní je z něj Dáša a shodou okolností a proti své vůli se stane proromským aktivistou. To vše v přímém střetu s jeho stereotypní představou o nemajoritních identitách. Právě taková je ústřední zápletka seriálu Most!, který je možná nejzajímavějším popkulturním příspěvkem v české politice identit. Nejenomže děj osmidílné série tematizuje vztah bílé majority k Romům a genderově nekonformní postavě bratra/ sestry hlavního hrdiny, ale diváka provádí určitým přehodnocením vztahu jednotlivých identit. Stejně jako hlavní postava Luďan schematicky odsuzující Romy i svoji sestru Dášu, také televizní divák je veden od svých předsudků přes komediální zápletku až k jistému přemostění a možnosti dialogu mezi jednotlivými pozicemi. Tyto tři příklady – z českého i zahraničního umění a popkultury – podle mě tematizují tři možná nejdůležitější problémy, před kterými stojíme – libidinální ekonomii, environmentální krizi a politiku identit. Tedy to, jakým způsobem jsou zpracovány a komodifikovány naše touhy, náš svět i my samotní. Všechny tři sféry přitom dosud vyvolávaly spíš programové a racionální přístupy. Zdálo se, jako by tržní hospodářství, ekologie, ale i hledání politického konsensu byly věcí svobodného jednání, vědeckého poznání nebo racionální argumentace. Nyní jsme však svědky opačného trendu, obnovuje se zájem o emocionální a sdílené vtažení nás samých do těchto komplexních problémů a jejich naléhavosti.

KURÁTORSTVÍ EMOCÍ

Ale zkusme začít ještě jednou, trochu vážněji. Již v roce 2017, po brexitu, zvolení Donalda Trumpa i bezprecedentní popularizaci environmentálních problémů, uzavírá Jan Zálešák svou trilogii výstav o koncích světa (Apocalypse Me, Galerie Emila Filly; Letting Go, Trafó Gallery Budapešť, Afterbirth of a Dream, MeetFactory) knihou Apocalypse me a na její závěr se obrací k lásce jako možnému východisku, ne-li přímo vykoupení ze současných problémů. V posledním odstavci Zálešák stihne letmo naznačit, že lásku chápe jako základ nehierarchických a nekomerčních vztahů. Dominanci kapitálu má nahradit „dominance lásky“. Podobným způsobem koncipoval svůj rozsáhlý kurátorský a publikační cyklus Podmínky nemožnosti (I–VII) také Václav Magid. Klade si však ještě ambicióznější cíle – „komplexní kritickou reflexi předpokladů a rámců, které dnes vymezují (ne) možnosti poznání, jednání a estetického prožívání“. Přesto je to environmentální apokalypsa, která zůstává hranicí našeho světa i myšlení, a stejně tak kapitalismus představuje systém odcizení, vůči kterému se musíme minimálně vymezit. Východiskem se Václavu Magidovi stává melancholie, kterou na závěr posledního ze sedmi sešitů dává do protikladu k depresi. Zatímco depresivní subjekt je pro něj pasivním, melancholik se nedokáže smířit se svou ztrátou (jistoty světa) 18 19 a snaží se s ní bojovat. Na takto obecné úrovni můžeme stejně snadno souhlasit jako oponovat. Nemá například melancholie kromě Magidovy „konfliktní“ a „revoluční“ povahy také polohu pasivní a smiřující, nebo dokonce příjemnou (jako když se koukáme na seriály z našeho dětství)? Nejsou v politické ekologii dnešních pocitů i jiné nálady, které mohou být více „revoluční“ nebo aktivizující (např. hněv, se kterým koneckonců operují i Fridays for Future nebo Extinction Rebellion)? Ještě ambivalentnější „návrat“ k pocitům vyjádřil Michal Novotný ve svém loňském textu pro Mousse Magazine. Titulem The Emo-Romantic Turn se snaží pojmenovat jistou tendenci současného umění „zdůrazňující expresivitu, autentičnost, upřímnost nebo emocionalitu“. Na rozdíl od Zálešáka a Magida zcela pomíjí politickou a environmentální úroveň, dokáže přesněji definovat roli umění i institucionální podmínky této dynamiky. Emo-romantický obrat chápe jako snahu věnovat se jinému než primárně uměleckému publiku, jako určitou reakci na postinternetové umění (zevnitř), a myslím si, že v širší perspektivě bychom mohli přidat i postkonceptuální umění (zvnějšku). Potřeba přímočarého útoku na emoce a důraz na přítomnost však vyplývá také z produkčních podmínek, kterými mohou být například jednodenní výstavy a různé dočasné formáty, důraz na fotodokumentaci přístupnou online, snaha obejít hierarchie světa umění, důraz na spolupráci, komunitní charakter nebo přiblížení výstavního prostoru „skutečně realitě“.

POLITICKÁ EKOLOGIE POCITŮ

Zdá se, že jedním z motivů těchto proměn je způsob chápání samotného uměleckého díla. Zatímco od roku 2012 (Documenta 13 kurátorovaná Carolyn Christov-Bakargiev) až minimálně do roku 2016 (IX. Berlínské bienále pod vedením DIS kolektivu) hýbal globálním umění obrat k objektu, různým druhům inhumanismu a materialismu, nyní jako by se pozornost přesouvala zpět k subjektu, k lidské činnosti a perspektivě. Tento návrat uměleckého zájmu však rozhodně není konzervativní nebo reakční – tak jako v naší politice – naopak je citlivější a motivovanější ke kvalitám, které dřívější subjekt vytlačoval. Místo autorství se zdůrazňuje spolupráce, místo konceptu či myšlenky jde o pocitovost, odhlíží se od jednoznačných definic ve prospěch samotných materiálů a působení. Formální stránku je ale ještě méně než kdykoli předtím možné oddělit od obsahové. Kromě již dlouhodobého zájmu o vliv internetu a komunikačních platforem na lidské vztahy a chování jde samozřejmě o environmentální uvažování. Ne že by muselo být tematizováno přímo, ale jako by se spíš stalo nevyhnutelným a všudypřítomným. Zatímco starší ekologické přístupy hledaly konkrétní problémy a intervence, například ochranu živočišných druhů, dnes se nám tyto problémy jeví spíše jako důsledky a symptomy širších proměn. Pokud jsme ještě nedávno hledali nějaká řešení na úrovni jednotlivce, zejména recyklaci a různé konzumní strategie, dnes je jasné, že problém je politický a nikoli individuální. Na druhou stranu právě politické motivace nás nutí znovu přehodnotit význam emocí ve společnosti. Nejde totiž jen o životní prostředí. Populismus, kybernetické války, takzvaná postpravda, ale třeba problém migrace nebo deziluze z mnoha hnutí a „revolucí“, jakými byly třeba Occupy nebo Arabské jaro – všechny tyto problémy nám uštědřily mnohé lekce, z nichž některé nás vedou právě zpět k emocím, mezilidským vztahům a sdílení. Jsem přesvědčený, že boj s populismem, manipulací, lhostejností vůči životnímu prostředí a různými návraty konzervativních (náboženských, národních, genderových) identit nelze vést pouze na úrovni argumentů, programu. Musíme se vrátit právě k problémům emocionality, vzájemnosti, péče nebo tělesnosti. Ne nadarmo tak dnes mluvíme o environmentálním žalu, nebo ještě obecněji úzkosti (viz např. Institut úzkosti) nebo vyhoření (Byung-Chul Han), jako o pocitech definujících současnost. Naše emocionální krajina je ale mnohem pestřejší a bývá spojována mnohem spíše s hudbou než s výtvarným uměním. Karel Veselý na svém podcastu Černé slunce pro Institut úzkosti podobně jako mnozí další ukázal souvislost mezi popem a dobovou politikou. Od vstupu deprese do popmusic na počátku 80. let, spolu s Joy Division a neoliberalismem Margaret Thatcherové nebo Ronalda Reagana, přes depresivní ženské celebrity po ekonomickou krizi (Lady Gaga, Adele, Lana del Rey) až po xanaxový rap poslední dekády (Lil Peep, XXXtenacion, Yung Lean) narážející na neschopnosti socializace, a obecnější společenskou úzkost, která může vést například k neustále rostoucí konzumaci psychofarmak.

LÁSKA

Zajímavou hudební událostí je také nové album Proto (2019) od Holly Herndon, která se dlouhodobě zabývá vztahem počítače a uživatele, lidí a nelidských bytostí. V protikladu k mnoha dystopickým vizím soužití člověka a robotů (např. Black Mirror, Westworld) nabízí velmi pozitivní budoucnost spojení lidské a umělé inteligence a to na základě lásky. Při poslechu prakticky všech tracků nás hudbou provází lidský hlas, který se postupně zmnoží, získá intenzitu a rozprostře se do spekulativní a pohlcující krajiny. Hudba, kterou Herndon komponuje za pomoci speciálně vyvinutého algoritmu Spawn, tak opakuje a rozehrává to, co zažíváme na internetu a sociálních médiích. Místo tradičních scénářů akčních filmů, ve kterých se člověk střetává s nebezpečným Terminátorem, se jednoduše rozplýváme v technicky a mediálně zprostředkovaných vztazích, ve kterých již prostě není možné odlepit lidské od nelidského. V tracku Fear, Uncertainty, Doubt Herndon formuluje budoucí nejistotu a posthumánní situaci otázkami: „Musím vědět, kde jsem / … / Musím někam patřit, někam patřit.“ [I need to belong, to belong.] A v dalších písních vlastně odpovídá právě motivem lásky. Titulní song Eternal můžeme chápat jako vyznání lásky člověka, který přivádí k životu umělou bytost. Opět ale nejde o nějaké frankensteinovské oživení, ale mnohem spíš o proplétání a novou citlivost. Náš vztah k umělé inteligenci přitom rezonuje i s předchozími problémy – s libidinální ekonomií, environmentální krizí i politikou identit. Jde o empatii, sdílení nebo přímo lásku. Právě láska je přitom velmi frekventovaným slovem filosofických i uměleckých debat. Pravidelně se k ní vrací nejznámější filosofové dneška (Alain Badiou, Slavoj Žižek, Franco Bifo Berardi) a někteří si na tomto tématu přímo založili kariéru (Srećko Horvat, Markus Steinweg). Je svůdné hledat řešení právě v tak pozitivní věci, jako je láska, která může sama zároveň představovat problém. Zvlášť pokud ji nepřestaneme vnímat tradičně, romanticky a hlavně antropocentricky. Láska je ale především vztahem k vnějšku, k druhému. Je dialektická, a proto také natolik různorodá, tvárná a nebezpečná. Pro Holly Herndon je tímto vnějškem umělá inteligence, zatímco třeba v projektu Apocalypse Me Jana Zálešáka jde o vůbec o to si představit jiný vnějšek než svět kapitálu a konzumu. V seriálu Most! láska znamená umět překročit stín vlastní (majoritní) identity a nebát se jinakosti. Zatímco umělecký projekt Jonáše Strouhala nebo litevský pavilon na Bienále v Benátkách spíš poukazují na bariéry a neschopnost navázat láskyplný vztah v rámci naší kultury, ve které cirkulace lidí i emocí podléhá konzumu či turismu. Možná právě proto jsme si vybrali umění. Možná že artworld není jen svět galerií, výstav a vytváření, ale jde v něm také o tuto politickou ekologii pocitů. Možná že k umění jsme se dostali prostě proto, že jsme nikde jinde nenašli tolik prostoru, respektu k jinakosti a nuancovaným rozdílům, a tedy i tolik lásky. Ale i zde platí to co v ostatních kontextech – láska se udržuje jen tehdy, pokud se obrací k vnějšku, k někomu druhému. A proto i pro nás je největší výzvou nikoli mluvit jeden k druhému nebo se bavit o umění, ale otevírat širší témata, okruhy a společenství. Patřit někam, a tím spíš patřit nějakým způsobem k umění, totiž neznamená obklopit se známým a příjemným, ale naopak mít sílu čelit jinakosti a vnějšku, tím spíš pokud jde o zpochybnění lidských předsudků o sobě samých nebo o záchranu našeho prostředí.

 

Jonáš Strouhal, performance Alzák, 2018, foto: archiv umělce.

Performance Sun & Sea (Marina), Rugilė Barzdžiukaitė, Vaiva Grainytė a Lina Lapelytė, Benátské bienále, 2019, foto: archiv Benátského bienále.

Pohled do výstavy Poddajné objekty, kurátor Václav Janoščík a Martina Johnova, Dům umění Ústí nad Labem, 2019, foto: Jáchym Myslivec.

Screenshot ze seriálu Most, 2018, foto archiv autora.

More stories by

Václav Janoščík