ANTONY GORMLEY – PRESENT by

by 15. 6. 2019

Významný britský sochař Antony Gormley se v českobudějovické Galerii současného umění a architektury představil tak, jak je pro něj typické: prostřednictvím figurálně založené tvorby ohledával vztah mezi lidskou bytostí a prostorem. Gormley (narozen 1950) pochází z Londýna a spolu s Tonym Craggem nebo Richardem Deaconem patří k nejuznávanějším tvůrcům současného britského sochařství. V roce 1994 obdržel Turnerovu cenu, roku 2014 byl pak povýšen do šlechtického stavu. Pro jeho prožívání světa je důležitá inspirace buddhismem. K vyvolání působivého estetického dojmu stačily umělci v Českých Budějovicích čtyři předměty: tři ocelové pruty napnuté skrz místnosti galerie a litinová postava zobrazující autora v životní velikosti. Na první pohled jednoduchá situace se ovšem vyznačovala pozoruhodnými detaily, které byly dány precizní instalací, pravděpodobně jednou z nejnáročnějších v dějinách instituce. Ocelové pruty protínající v různých směrech výstavní prostor totiž byly úplně rovné, bez známky prověšení. Podobně socha „stojící“ na jedné ze stěn a nacházející se tak v úhlu 90° vůči divákům nevykazovala při své váze 630 kg žádné podpůrné či závěsné pomůcky, což samo o sobě vyvolávalo údiv. Díky tomuto nainstalování působily pruty i socha navzdory své hmotě jaksi nemateriálně, jako by nepodléhaly fyzikálním zákonům. Ocelové struny tedy bylo možné interpretovat jako zviditelnění pomyslných čar, jež si člověk projektuje do světa. Poledníky, rovnoběžky či souřadnicové linie nejrůznějších sítí umisťujeme v ideálně tvarované (a tedy nepřirozené) podobě do prostoru, abychom si usnadnili orientaci. Gormley jejich zviditelněním poukázal na konstruovanost takové orientace a pomocí vodorovně umístěné figury ji navíc zpochybnil. Vyvolal tím mimo jiné otázky po tom, nakolik můžeme naši (a tudíž nereflektovanou) perspektivu považovat za přirozeně danou. Hlubší ponor do výstavy snad mohl způsobit až mírné závratě. Ale právě v tom spočívá síla umění: vyvede nás z ustálené rovnováhy a donutí k vytvoření nové. Původním motivem k uspořádání výstavy Krása a půvab v Oblastní galerii Liberec bylo 50. výročí významné přehlídky Socha a město 1969. Avšak koncepce se v průběhu proměnila ve výběr českých sochařek střední a mladší generace jako pocta tehdy vystavujícím autorkám a do veřejného prostoru tentokrát bohužel neexpandovala. Cílem výstavy v libereckých Lázních je „ukázat dílčí pohled na současné české sochařství“, jak uvádí kurátorka Markéta Kroupová. Ve spolupráci s Ivou Mladičovou vybraly díla, jež upoutávají na první pohled: některá svou monumentalitou (objekty inspirované vztahem mezi mužem a ženou Markéty Korečkové), křehkostí (porcelánové portréty Markéty a Lenky Melkusových), způsobem zpracování (abstraktní betonové formy Moniky Immrové, brutalistní formy spojené s jemnou kresbou Anny Hulačové). Jsou vizuálně atraktivní. Na výstavě sledujeme řadu příbuzných linií, ať se jedná o výrazně zastoupenou tematiku mateřství, či o vztahy, obojí pojaté vážně i s nadsázkou (Eva Matušek-Vláčilíková, Kateřina Komm). Díla dohromady čtrnácti autorek (Bronislava Bakule Malá, Anna Hulačová, Monika Immrová, jež se částečně podílela i na instalaci, Miriam Kaminská, Kateřina Komm, Markéta Korečková, Eva Matušek-Vláčilíková, Lenka Melkusová, Markéta Melkusová, Petra Pešková, Magdaléna Roztočilová, Paulina Skavova, Sáva Spirova, Dagmar Šubrtová) si můžeme také symbolicky propojit materiálově. Autorky následují tradiční sochařství a využívají dřeva a betonu (krajinné objekty Petry Peškové, harmonii hledající reliéfy Bronislavy Bakule Malé). Jiné se obracejí k alternativním cestám, aby dosáhly žádoucího účinku (spodní prádlo z ptačího peří Pauliny Skavove, barvami hýřící panenky Magdalény Roztočilové, fantazijní objekty Sávy Spirove, „komunikační sítě“ Miriam Kaminské). Dominantními jsou jistě vyšívané „sametové krystaly“ Dagmar Šubrtové, jež v expozici získaly samostatný prostor. Výstavě schází výrazné sjednocující téma. Je ale otázkou, zda je to pro diváka podstatné. Přehlídka tvorby křehkého pohlaví nemá ambice definovat podobu současného sochařství v Čechách. Přináší do tohoto oboru nové podněty a ukazuje pestrost vyjadřovacích prostředků prezentovaných autorek. Škoda jen, že díla nevykročila za hranice galerie (když nepočítáme objekty před budovou) a výročí věhlasné výstavy neproniklo do ulic.

 

Pohled do výstavy Anthony Gormley, foto: Jan Mahr.

More stories by

Zdeněk Brdek