Nový totemismus Radka Mrštiny

12. 3. 2019

Moderní animismus? Nový (či starý) totemismus? Těmito termíny by se dala vystihnout tvorba Radka Mrštiny. Jeho práce do značné míry vybočují z módního post-konceptuální diskurzu, jsou skutečně jakoby „z jiného světa“. Ze světa, kde není možné vše intelektuálně analyzovat, kde k pochopení naopak dochází až ve chvíli, kdy se nároků rozumu vzdáme. Co vede zástupce nastupující generace k obratu k mýtům? Je jeho pojetí v něčem nové? Odpovědi nabízí rozhovor, který jsme vedli v jeho domovském Ateliéru sochařství 1 na AVU v době zimních klauzur:

Jana Orlová: Jak bys svoji tvorbu charakterizoval a co tě inspirovalo?

Radek Mrština: Jako dítě jsem vyrostl obklopený animací a počítačovými hrami, oboje určitým způsobem využívají nebo i zneužívají mytologie. Vznikají různé post-pohádkové systémy. Zajímá mě surrealismus, kde pro mě je nejdůležitější postava Jana Švankmajera, a pak taky jungiánská psychologie a přístup Stanislava Grofa, ve kterém je pro mě důležitý transpersonální moment něčeho většího v člověku a přírodě. Mám rád taky estetiku Josefa Bolfa nebo Petra Nikla, významný byl pro mě i třeba Matthew Barney a jeho Cremaster.

JO: Co si představuješ pod pojmem post-pohádka?

RM: Pro mě je v něm skryta porevoluční mnohost, určitá naivita a idealizovanost. Líbí se mi, když je taková dětská naivita převrácena do absurdity, jako třeba u South Parku nebo v seriálu Simpsonovi.

JO: Když vidím tvé věci, tak mě spíš než hollywoodská produkce napadají pohádky Hanse Christiana Andersena nebo bratří Grimmů, kde je naopak výrazná syrovost. Je tvoje tvorba antipólovou reakcí na nekomplikovanou popkulturní pohádkovost? Vnímáš ji jako idealizovanou?

RM: Co se týče kresleného filmu, mám nejradši Hajao Miyazakiho, který kombinuje dětskost s brutalitou, stejně jako raný Josef Bolf. Moje tvorba je vždycky idealizovaná, chci se co nejvíc přiblížit původní vizi, kterou mám s danou věcí spojenou. Chci se vyhnout tomu, aby moje artefakty vypadaly příliš dětsky nebo sochařsky, jsou to pro mě v určitém smyslu fetiše, živé bytosti. Nápady si vždycky skicuju, je v tom velký kus automatismu a určitě i vliv art brut.

JO: Jaké mytologie tě konkrétně oslovují?

RM: Určitě řecká, mezoamerická a hlavně egyptská, kde má každý přírodní jev svoje božské vtělení. Potom také japonská, která má množství nejrůznějších bůžků, jež navíc převedla do současného světa: vedle robotů stojí zcela přirozeně démoni. Mýtotvorně vnímám i film Matrix z roku 1999, představa paralelního světa myslím moji generaci silně ovlivnila. Otázka, co je reálné a co nereálné, kdo jsme, se podle mě v mytologiích a archetypech opakuje. I v konzumním nebo filmovém světě se pořád znova objevuje například archetyp hrdiny nebo hrdinky.

JO: Ve tvých dílech se opakuje zoomorfismus, jde často o kombinaci těla člověka a parohaté zvířecí hlavy. Je v tom odkaz na rohatého boha Dionýsa?

RM: Zoomorfismus mě fascinoval celé dětství, jednak skrze starý Egypt, jednak jsem tehdy miloval dinosaury. Některé moje věci vznikly s myšlenkou, co kdyby dinosauři nevyhynuli. Podobné úvahy co by – kdyby mě fascinují, mám rád teorii dinosauroida (jde o fiktivní plazí lidskou bytost). Vnímám to tak, že zvířecí minulost máme v sobě, není pravda, že bychom se od zvířat zcela oddělili. Rohy jsou pro mě obecně symbolem síly a agrese. Jsou to také další ruce. V Egyptě se síla Ka zobrazovala jako ruce „přilepené“ na hlavě; čím víc rukou, tím větší moc. Archetyp rohatého boha znám, ale vědomě s ním nepracuju.

JO: Tady před námi vidím kresbu rituálu v přírodě, je tam ležící žena a kolem ní v kruhu stojí rohaté postavy s mužským tělem a maskou zvířete. Můžeš to vysvětlit?

RM: V této práci zvířata-bohové řeší lovce, který je symbolem techniky (má střelnou zbraň) a snaží se vymýtit jejich potomky, tj. zvířata tak, jak je známe. A tak bohové stvoří ženu, která zastupuje symbolicky přírodu a má muže-lovce odvrátit od jejího ničení. On se do ní zamiluje a skrze to se promění ve zvíře, čímž splatí dluh za to, že zvířata ve velkém zabíjel. Je to archetyp silné ženy/dívky, podobně, jak jej známe z animovaných filmů.

JO: Jsi nějakým způsobem spojený se světem fantasy, larpů nebo historických rekonstrukcí? Prozradíš ještě, jaké knihy byly pro tebe zásadní?

RM: Larpy a rekonstrukce objevuju až zpětně. Z beletrie určitě Les mytág od Roberta Holdstocka. V dětství pak kniha o mytologiích, a taky třeba Haruki Murakami. Baví mě různé post-apokalyptické příběhy, kde lidé přežívají v podstatě na úrovni pravěku.

JO: Máš nějaký vztah k přírodní magii?

RM: Příroda je pro mě veskrze živá, je to pro mě samozřejmost. Absolvoval jsem praxi na DAMU na oboru loutkařství, a svoje objekty vnímám asi i díky tomu dost fetišisticky. Jde o oživování (animování) neživých věcí. Moje „loutky“ pro mě nejsou mrtvé věci, ale spíš kolegové. Původně jsem chtěl studovat filmovou animaci, právě kvůli obdivu ke Švankmajerovi nebo bratřím Quayům. Na surrealismu mě zajímá jeho magické myšlení ve stylu Reného Magritta. Líbí se mi lehké náznaky magična, které člověka znervózní.

 

Jana Orlová je doktorandka oboru teorie a dějiny současného umění na AVU, básnířka a performerka.

 

 

 

 

 

 

 

Radek Mrština Chnum – totemická loutka, 2019, kombinovaná technika (papír, disperze, dřevo, jutová tkanina);

Kněžka s hlavou usmrceného zvířete, 2019, polyesterová pryskyřice;

Sobek – totemická loutka, 2018, kombinovaná technika (papír, disperze, dřevo, tkanina, koženka).

Kněžka s hlavou, 2018, akvarel, tuš, papír, 420 × 297 mm;

Zrození kněžky, 2018, kresba na papíře, 210 × 297 mm.

Foto: archiv umělce.

Find more stories

Home