Možnosti dialogu – První částí programové řady Salm Modern

12. 3. 2019

Národní galerie v Praze zahájila v prostorách Salmovského paláce výstavní program orientovaný na současné umění, na němž hodlá spolupracovat se zahraničními institucemi a uměleckými sbírkami. První výstavní projekt, konfrontující české a mezinárodní současné umění, realizovala ve spolupráci s drážďanskou Staatliche Kunstsammlungen Dresden, která pro tyto účely zapůjčila nově získaný soubor děl ze soukromé berlínské sbírky Hoffmann.

Projekt, připravený v kurátorské ko-operaci obou institucí, byl koncipován jako vzájemný dialog českého a mezinárodního umění, který se rozvíjí v labyrintu palácových pokojů, jež samy o sobě s ohledem na své dimenze a dané prostorové dispozice tvoří pro prezentaci současného umění omezující rámec. Na druhé straně díky nim vzájemný dialog občas překročil hranice daného pokoje a důraz na vzájemnou konfrontaci děl získal žádoucí rozvolnění.

Téma dialogu se promítlo také do názvu výstavy, inspirovaného úvodním filmem Možnosti dialogu od Jana Švankmajera, v němž se dva obličeje a jejich průběžně proměnlivé vztahy dotýkají otázky mezilidské komunikace, někdy humorné, jindy prostoupené destruktivní agresí, kterou je třeba vnímat v souvislosti s historickou problematikou lokálního existencialismu. V představeném zahraničním pandánu v podobě portrétů Andyho Warhola naopak zobrazené obličeje evokují svět popkultury a kult celebrit, což otevírá téma kontextu stojícího za lokálními odlišnostmi českého umění. Naopak obsahově spřízněnější pozici vůči Švankmajerovu filmu představují záznamy akcí vídeňského akcionismu, umístěné v další místnosti, jež lze vnímat také jako formu protestu proti svazujícím společenským konvencím. Bohužel však k výstavě neexistují žádné doprovodné texty, které by se otázce vzájemného dialogu, potažmo obsahovým konotacím jednotlivých děl a kontextu jakkoliv věnovaly.

Jednotlivé dialogy se tak odehrávají spíše na úrovni hledání povrchní vizuální podobnosti a řada konfrontací při absenci doprovodných textů nahrává vnímání lokálního umění jako čistě anachronické záležitosti ve vztahu k Západu. Namátkou tak mohou působit obrazy Vladimíra Skrepla v konfrontaci s tvorbou Martina Kippenbergera nebo A. R. Pencka, stejná časová „opozdilost“ periferie vůči centru se nabízí při pohledu na legendární obraz Jeana-Michela Basquiata a ranou práci Josefa Bolfa. Ve skutečnosti lze v těchto případech uvažovat o reálném dílčím vlivu na české umělce, ale jejich odlišný kontext a konkrétní podmínky jejich vzniku a souvislosti tvorby jednotlivých autorů zůstávají divákovi neozřejmeny.

Naštěstí představila výstava také zajímavé analogie, kde otázka kontextu nehraje stěžejní roli, které by však přesto stály za hlubší analýzu – jako tomu bylo v případě norské umělkyně Anne Katrine Dolven a Jiřího Černického. Ti ve své prezentované tvorbě reinterpretují dílo Edvarda Muncha v kontextu současné masové produkce a dnešního nárůstu psychických poruch. Zajímavou analogii přináší namátkou také srovnání rané minimalistické práce Stanislava Kolíbala Socha pro vítr s časově spřízněným Pomníkem Vladimira Tatlina od Dana Flavina, které i přes vzájemné materiálové odlišnosti oproti striktní minimalistické orientaci shodně vykazují zájem o obsahové poselství.

I přes potenciál jednotlivých děl se tak výstava orientuje jen na povrchní prezentaci známých jmen a jejich monotónní řazení do palácových sálů. Dojem této prvoplánové efektnosti podtrhuje i umístění sochy Krištofa Kintery na vnitřní palácové schodiště, propojující jednotlivá patra výstavy, kde vytváří žádaný pop efekt ve vztahu k noblese barokního paláce. Výstavě tak i přes to, že na obou stranách prezentuje zajímavé autory a vesměs reprezentativní ukázky jejich práce, chybí hlubší propracovanost a její přínos se omezuje jen na vizuální konfrontaci etablovaných zahraničních umělců s díly domácích autorů.

 

Madeleine Berkhemer / Celesta / 2000 / Schenkung Sammlung Hoffmann, Staatliche Kunstsammlungen Dresden / foto: Havlena.

 

Barbora Ropková

Find more stories

Home