Médium: figura

21. 9. 2017

Výstava Médium figura volně navazuje na úspěšnou výstavu „Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914“, již instituce hostící aktuální výstavu uspořádala v minulém roce a získala za ni ocenění „skupinová výstava roku 2016“. Nynější projekt se koncepcí předešlé výstavy inspiruje, jeho záběr se ovšem snaží přizpůsobit situaci na současné české a slovenské umělecké scéně. Orientuje se tedy rovněž na téma figury, ale velmi názorně také ukazuje, že klasické sochařské médium v současném umění nehraje ústřední roli, definice sochařství se rozmělnila a prolnula v konceptuální práci s videem, vědou, akcí, fotografií, instalací či performancí.

Některá díla se sice obrací ke kanonické sochařské epoše starého Řecka, ale jejich obsahová návaznost na toto období je pouze zdánlivá. Mužské torzo Souvenir Romana Štětiny je sádrovou kopií Polykleitova Doryfora a spolu s doprovodnou nahrávkou Homérovy Iliady v řečtině představuje koncentrovanou esenci starého Řecka a jeho myšlenkových ideálů. Torzo je ovšem ozvláštněno inteligentní plastelínou, která starověkému hrdinovi neustále stéká po hlavě, což znevažuje lidskou snahu po napodobování a přisvojování si kanonických motivů, které disponují formální dokonalostí. Motiv starověkých soch se objevuje také v práci Anny Hulačové; ta je naopak vnímá jako artefakty, které jsou dokladem tehdejší doby, ale jejich význam zůstává dnešnímu divákovi skryt, na což poukazuje absence obličejů nebo jiných tělesných partií. Prvek současnosti, nepochopitelný naopak pro minulé věky, jim dodávají doprovodné digitální tisky. Řada děl je tu také založena na inovativních technologických možnostech: světelný lightbox Hledání monumentu od Jiřího Thýna vyděluje fotografii z jejího tradičního pojetí a vytváří z ní současný vizuální obraz, v němž kombinuje figurální svět různých epoch.

Na rozšířené možnosti sochařského média směrem k živému vystoupení tu upozorňuje řada performativních děl. Jedním z nich je i performance Romana Ondáka, v jejímž rámci učí matka chodit ročního chlapce přímo v prostoru galerie a pomyslně tak oživuje v čase a pohybu ztuhlé sochy minulých století. Také umělci sami se často stávají figuranty ve svých performancích, zachycených pro oka diváka na videích nebo fotografiích. Jejich tělo se stává stěžejním strůjcem těchto akcí, v nichž povětšinou poukazují na odvrácenou stranu nebo meze zavedených společenských a procesuálních norem (Jiří Kovanda, Ján Mančuška, Pavla Sceranková, Eva Koťátková). Některé práce jsou dokonce založeny na přítomnosti figury pouze v textovém doprovodu, jako je tomu v instalaci Jána Mančušky Množství vody, které jsem dokázal udržet v ústech a dosud se nevypařila

 

Osobitý přístup uplatňuje sochař a architekt výstavy Dominik Lang. Jeho Dívka s holubem, jejíž podoba je převzata ze sochy Langova otce z padesátých let minulého století, svým něžným vzhledem nepůsobí nikterak inovativně a klidně by mohla být součástí jakékoliv klasické sochařské výstavy. Nevšední je ale její umístění v prostoru v různých situacích. Vidíme ji ve chvíli,
kdy se aktivně účastní přípravy výstavy – instaluje díla nebo pomáhá lepit popisky, což narušuje klasické vnímání sochy jako estetického objektu a namísto toho přesouvá divákovu pozornost k procesům a činnostem výstavního provozu, které mu jinak zůstávají skryty.

Kvality výstavy nespočívají pouze v prezentaci výrazných současných autorů, ale i v neotřelém pohledu na jejich díla, jehož prostřednictvím je lze inovativně představit ve vztahu ke klasickému sochařskému médiu, které je pro ně již příliš svazující.

 

Barbora Ropková je historička umění.

 

Díla A. Hulačové, J. Thýna, D. Langa a M. Tučkové v instalaci výstavy Médium: figura, GhmP, Praha 2017.

Radek Brousil, Stisk rukou, 2015; Roman Štětina, Souvenir, 2015.

Ján Mančuška, Množství vody, které jsem dokázal udržte v ústech a dosud se nevypařila, 2006; Valetýna Janů, Silly Dreams Came from the Stomach, 2017.

Ján Mančuška Od A k B a zase zpět, 2008, videoinstalace. Foto: Martin Polák.

 

 

 

 

Find more stories

Home