Jak to máte s casem? Podmínky nemožnosti I/IV – Ztráta času v galerii Kurzor

21. 9. 2017

Nemít čas a být tzv. busy je v uměleckém světě známkou „opravdového“ úspěchu. Znamená to, že máte v českých kuloárech dostatek kontaktů nebo se vaše jméno stalo známým brandem. Pokud si nemusíte přivydělávat mimo uměleckou scénu, můžete se označit přímo za malou celebritu. Ale tohle štěstí nebo možná pozlátko má svou daň. Umění se stane vším, naplní každičkou vteřinu vašeho života, nenechá vás vydechnout, nadechnout se a vezme si vše za každou cenu. Otázka zní, jestli si to někdo umí zařídit jinak. Je to otázka volby? Záleží. Například pojem volný čas se stále ještě nestal přeludem ani nedosažitelným mýtem. Nebo jak u koho? V doprovodných textech nahlíží kurátor Václav Magid na problém nedostatku času pouze z vnitřní bubliny. Čas nám (mluví za všechny) už prý nepatří. Kdy jsme ale skutečně byli jeho pány, raději nezmiňuje. Svůj názor na „ztrátu času“, poskládaný z děl umělců a umělkyň, vyjádřil ve stejnojmenné výstavě. Společně s hojnou vernisážovou účastí zahájil svůj roční cyklus sedmi výstav na téma Podmínky nemožnosti v nové Galerii Kurzor.

Relativní téma přístupu a vnímání času svázal Magid konkrétním názvem, který byl kvůli volnému kurátorskému pojetí spíše na škodu. Značně odváděl pozornost od podstaty vystavených děl k pátrání po důvodech jejich zařazení do jednoho celku. Vrstevnatou interpretaci časového horizontu však poskytoval již úvodní obraz Pohřeb posledního akceleracionisty od Vasila Artamonova. Námět modernistické malby v neatraktivních šedohnědých tónech zpochybňoval akceleraci doby stejnou měrou jako technika provedení. Na dnes již vytrácející se, časově náročnou olejovou malbu upozornil Magid pověšením dvou přípravných studií. Proces „výroby“ uměleckých děl, závisející na čase, dokumentovaly i fotogramy od Aleksandry Vajd. Videosmyčka Blank-still-motion od Tomáše Moravce čas zase vymazávala nebo možná jen resetovala. Pomocí jednoduchého videa, snímaného zvedající se kamerou od obrazovky televize, vysílající téměř totožný záběr, se podařilo umělci uvěznit čas i obraz v hypnotizující vizuální kličce. Pochybnosti o možnosti mizející veličiny, tříštící se v tempu doby, vepsal Jan šerých do závěrečných titulků kolektivního, sdíleného „filmu“. Text zároveň ubíhající přes horní hranu černé stěny, a přece staticky strnulý pokládal poslední otázku: zda nejsme taženi do nové éry? Díla šesti umělců, pěti umělkyň a jedné skupiny reflektovala dohromady především současnost a podtext tématu času se v nich odrážel přirozeně a samovolně.

Bohužel k pořádné percepci nejpalčivějšího díla Vyloučení. V okamžiku nebezpečí bylo potřeba požádat o židli a vypnutí extrémně naředěného   Rihannina songu Work od Josefa Mrvy ml. Kombinace znesnadněného vnímání s hodinovou stopáží vytvořila z hodnotného videa absolutně nestravitelnou a zároveň snadno přehlédnutelnou kulisu. Extrémní instalační nedostatek poškodil uvěřitelnou výpověď skupiny Chto delat? a absolventů školy angažovaného umění. Jejich odraz situace stlačeného času a současně podivného bezčasí v represivní ruské verzi demokracie totiž zabodával ostré hroty do vcelku pohodlných životů, v nichž občas kňouráme nad absurdními nedostatky.

Největším paradoxem je, že za ztrátu času lze snadno označit například čtení tohoto textu. Ostatně ubohý stav umělecké kritiky to přímo potvrzuje. Ztrátou času může být i navštívení výstavy současného umění, opět celkem uvěřitelné tvrzení vzhledem k názoru a viditelnému nezájmu většiny veřejnosti. Poté i její kurátorování nedává valný smysl. Záleží pouze na subjektivním úhlu pohledu, prioritách a osobní volbě, kterou dnes většina společnosti vlastní, ač se nám kurátor svým textem snaží vsugerovat něco jiného.

Proto je Galerie Kurzor zvláštním formátem a zároveň novinkou v českém prostředí. Její koncepce jde jednostranně na ruku nezávislým, kurátorsky ambiciózním osobám, které dostanou zázemí a prostředky na roční výstavní cyklus. Jaké kurátorské veličiny se předvedou po Václavu Magidovi, bude záležet pouze na subjektivním výběru pracovníků Centra pro současné umění. Již teď vše odkazuje ke vzniku další galerijní instituce, která nabídne sice kvalitní, ale v bohaté pražské konkurenci velmi srovnatelný program. Neocenili by návštěvníci spíše kurátorské experimenty? Výstavy netradiční, tlačící na zavedené hranice a limity, které by nemusely následovat předem stanovený roční program, svazující jako nutné zlo státní instituce? Nabízí se také zásadní otázka, zda v profesi kurátora lze vytvořit dostatečně kreativní cyklus s tak vysokou výstavní frekvencí. Ostatně závěrečná publikace uzavírající danou rezidenci bude pravděpodobně také sloužit především kurátorovi jako jeden splněný výstup do seznamu publikační činnosti, zatímco konkrétní doprovodný program pro navázání dialogu s veřejností není vůbec dohledatelný (v době psaní recenze). Místo toho se ale můžeme těšit na roční cyklus výstav o pohledu na prostor, práci, jazyk, lidskost, techniku a psychiku. Co však zůstane za klasická témata pro následujícího kurátora? Snad se zaměří na paměť a minulost, držme palce.

 

Martina Raclavská je kritička umění.

 

Aleksandra Vajd Ambition, ze série The ThirtySix Dramatic Situations, 2017, fotogram na stříbrné želatině, ručně kolorováno.

Pohled do instalace výstavy Podmínky nemožnosti I/IV – Ztráta času, galerie Kurzor, Nadace a Centrum pro současné umění, Praha 2017.

Matěj Smetana U moře, 2017, šestikanálová video instalace, 7:00; v pozadí Daniela&Linda Dostálkovy, Flexibilita, 2016, HD video, 10:16. Foto: Filip Beráne

Find more stories

Home