Milan Grygar Světlo, zvuk, pohyb

11. 6. 2017

Milan Grygar je nesnadno zařaditelný umělec, přitom však jeho mnohovrstevnaté a umělecké obory přesahující dílo náleží k tomu nejoriginálnějšímu, co bylo na domácí scéně od svobodných šedesátých let vytvořeno. Třebaže pan Grygar (1926, Zvolen) překročil na své životní pouti již devadesátku, jeho dílo působí neobyčejně aktuálně a svěže. Můžeme se o tom opět přesvědčit v brněnské Vaňkovce (Fait Gallery, 8. 3. – 29. 7. 2017). Jeho velkoryse rozvržená výstava na ploše cca 3000 m 2 je opravdovým zážitkem a podle mého názoru představuje instalačně výjimečnou, perfekcionalisticky připravenou uměleckou událost.

Grygarova umělecká práce se v podstatě odvíjí od využívání elementárních výtvarných prvků (bod, linka, kruh…). Zde bych chtěl připomenout umělcova slova, v nichž opakovaně s respektem vzpomíná na meziválečný avantgardní časopis Telehor a na nedoceněného Františka Kalivodu, který jako učitel na bratislavské a za protektorátu brněnské SUŘ toto mimořádné periodikum nejen doporučoval studentům, ale také sám používal k výuce. Grygarova studia, zdá se, byla však spíše epizodní. Na brněnské SUŘ si za protektorátu pobyl pouze sedm měsíců – pak byl totálně nasazen do mašinérie německého válečného průmyslu a na jaře 1945 byl přinucen účastnit se budování protitankových okopů v okolí Velkého Újezda východně od Olomouce. Po válce byl pak Grygar přijat ke studiu na právě povýšené Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Svobodná tvůrčí rozhodnutí mohl naplňovat až s pozitivním zlomem 60. let, kdy již mohl, stejně jako většina organizovaných výtvarníků, vycestovat alespoň krátce na Západ a uvidět na vlastní oči tehdy aktuální směry světového výtvarného umění (pop–art, neogeo…). obzvlášť důležité bylo tehdy (1964) navštívit Benátské bienále, což u Milana Grygara vedlo k radikálnímu skoncování s lyrickou abstrakcí. Z tohoto období můžeme ve Vaňkovce spatřit v samém středu autorské instalace výstavy osamoceně prezentovaný Černý obraz, 1963 (64 × 80 cm, olej na plátně), jehož střízlivě informelní hmota tmavých barev – černý prostor – může být pojítkem s obrazy příštími, v nichž již umělec kráčel neotřele vlastními cestami. V následujících letech pak zejména procesuální charakter vzniku kresebného díla i jeho doprovodné akustické projevy přivedly Milana Grygara na dosud málo zkoumanou půdu – skrze zvuk až do oblasti nové hudby (Karlheinz Stockhausen, John Cage; přímá spolupráce: Erhard Karkoschka, Jean-Yves Bosseeur), což v domácím českém prostředí nebylo vždy přijímáno právě s porozuměním. Přitom však právě s tímto momentem začalo být toto Grygarovo vizuální vjemy přesahující dílo nebývale aktuální. Ke svým kresbám si umělec začal pořizovat zvukové záznamy, se kterými následně pracoval. obecně však vždy platilo, že vizuální i akustická složka díla si je rovnocenná – začaly vznikat první kreslířské partitury, následovně malířské antifony. Toto označení je volně vztahováno k hudební tradici gregoriánského officia, v němž je veden hlas proti hlasu, forma proti formě. Antifonální cykly vycházejí z pravidel zlatého řezu a určení plochy a prostoru, světla-barvy tematizuje – řečeno s Merleau-Pontym – určité prázdno. To musí být zaplněno nebo naopak vynecháno. Pojmová pravidla, která tak Milan Grygar ve svém malířském, perforačním i hudebním díle stále rozvíjí a dále s nimi pracuje, jsou vlastně totožná: struktura, prostor, proporce, čas. Jen umělecký vklad jako by se radikalizoval a stále více vnitřně oprošťoval: černá obrazová plocha-prostor se s cykly mění – přes signální červenou až k cele radikální bílé, jejíž čistá prázdnota rozšiřuje daný prostor až k mentálnímu univerzu a snad i do věčnosti… Milan Grygar však stále patří k dosud pracovitým, výstavně činným a přitom zdánlivě skromným umělcům. Je především sám k sobě nebývale náročný a jeho současná výstava není – i když se zde setkáváme s díly posledních šedesáti let i nedávných dní – retrospektivou. V brněnské Vaňkovce dostal příležitost pracovat s jedinečným prostorem, který zkušeně a náležitě využil. osobně promyšlenou instalací v této někdejší industriální hale povýšil vlastní dílo na mentální celek vzájemných souvztažností, jakýsi nelineární, ale cele strukturalizovaný Gesamtkunstwerk!

 

Pavel Netopil je historik umění, kurátor a publicista.

 

Milan Grygar zleva: Prostorová partitura, 60.–80. léta/2012, kov a akryl, 92 × 126 × 72 cm, ze sbírky Muzea Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových; Prostorová partitura, 1974/2017, kov a akryl, výška 2,8 m; Antifona, 2016, akryl na plátně, 3 ks, 150 × 150 cm.

Pohled do instalace výstavy, Fait Gallery, Brno, 2017, foto: Martin Polák.

Pohled do instalace výstavy Milan Grygar / Světlo, zvuk, pohyb, Fait Gallery, Brno, 2017. Milan Grygar, Antifona, 1992 tuš a tempera na papíře, 70 × 100 cm.

Pohled do instalace výstavy Milan Grygar / Světlo, zvuk, pohyb, Fait Gallery, Brno, 2017. Foto: Martin Polák.

Find more stories

Home