Reggio Emilia VELKORYSÁ PODPORA PRO NOVÝ KINTERŮV PROJEKT

11. 4. 2017

Collezione Maramotti patří k nejznámějším soukromým sbírkám současného umění. V šedesátých letech ji začal budovat Achile Maramotti, zakladatel módní značky Max Mara. 1 Letos je tomu právě deset let, co byla jeho sbírka rodinou Maramotti v bývalých výrobních prostorách firmy zpřístupněna veřejnosti. Postupně zde byl zahájen i výstavní program, v rámci něhož je zde nyní k vidění instalace Postnaturalia připravená Krištofem Kinterou ve spolupráci s Richardem Wiesnerem a Rastislavem Juhásem. O exkluzivních podmínkách, v nichž byl projekt výstavy realizován, pojednává nadcházející rozhovor s ředitelkou Sbírky Maramotti Marinou Dacci:

Eva Krátká: Větší část českého publika bude mít možnost vidět výstavu Postnaturalia až na podzim v Praze. Mohla byste popsat, jak tento projekt vznikal? Jak se vyvíjel a jak u vás probíhá kurátorování podobných projektů?

Marina Dacci: Když měl Kintera v roce 2014 výstavu v Muzeu Tinguely v Basileji, koupili jsme do sbírky jeho Small Factory (Personal Industry L.D.T) (2009). On sám pak toto dílo, které tolik překvapuje svou ironickou melancholií, přijel nainstalovat v rámci skupinové výstavy Industriale immaginario (Průmyslová imaginace), která u nás proběhla v roce 2015. Během tohoto setkání jsme se začali hlouběji seznamovat s jeho tvorbou. Vypravili jsme se za ním do Prahy a společně strávili tři dny v jeho ateliéru skutečným brainstormingem. Tehdy se začala rýsovat i možnost spolupráce a nějaké konkrétnější představy o realizaci. Brzy potom přijel Krištof do Itálie, aby se lépe seznámil s prostorem a také aby lépe definoval myšlenky, které se mezitím poněkud proměnily.

Pro mne představovala příprava tohto projektu velké profesionální i lidské obohacení, neboť bylo možné paralelně skloubit právě výměnu myšlenek a úvah s organizační podporou naprosto plynule a přirozeně. Smyslem naší práce není pracovat jako kurátoři v tradičním slova smyslu, jsme tu s umělci pro umělce – ti se nacházejí v centru naší podpory.

 

EK: Kinterova tvorba je v takovém rozsahu v Itálii představena poprvé. Výstava ale není prezentována jen u vás v budově a přilehlé zahradě, pokračuje i ve veřejném prostoru a silnou vazbu nachází v městském muzeu. Jaký význam jí dáváte v tomto ohledu?

MD: Z mého pohledu pracuje Kintera s koncepčně sofistikovanými myšlenkami, ale jeho tvorba je úzce spjata i s tím, že „musí být přístupná“, aby se snadno dostala k lidem a také do dialogu s místní kulturou. To je zajímavá vize, která pro náš projekt musela nevyhnutelně vytvořit řadu komplementárních cest tím, že se rozšířila nejen do Sbírky Maramotti, ale i do struktury města. Není tedy divu, že si Kintera pro instalaci Jukeboxu vybral historicky významné náměstí v centru města. A také se jeví jako přirozené, aby do takto vystavěného projektu byly zapojeny přírodovědné sbírky místního městského muzea.

EK: Tvorba tohoto umělce bývá všeobecně velmi dobře přijímána publikem. V čem může být konkrétně tato výstava pro návštěvníky překvapivá a v čem byla překvapivá pro vás jako organizátory?

MD: Překvapivá – ano, to je to správné slovo. Také vás ale zcela pohltí! Kintera byl schopen nabídnout některé klíčové prvky své práce tak, aby vytvořil skutečná prostředí, do nichž se lidé mohou ponořit a zároveň být stimulováni. Myslím, že toto všechno pomůže prožívat umění méně „ochranitelsky“ a klást si otázky po tom, co za dílem je…

Pokud jde o nás, co považuji za zajímavé, je vývoj Krištofovy práce, která vychází z totální svobody projektu a snahy obou stran usilovat o pokročilejší realizaci jeho nápadů. V projektu je stále cítit jeho silná ironie, ale zároveň i reprezentace současnosti v jeho nejdůležitějším projevu, tj. síti, ve smyslu pseudo- anebo postnaturalistickém, v němž dosáhl velmi působivé formální dimenze.

 

EK: A jak projekt zapadá do celkové výstavní koncepce Collezione Maramotti?

MD: Od počátku bylo pro Sbírku Maramotti charakteristické hledání nových výrazových prostředků v umění: formální výsledky a obsahy Kinterovy tvorby tak perfektně zapadají do této linie. Jinak věřím, že náš způsob zadávání projektů, tzn. vytvoření úplně nového díla zcela oproštěného od komerční podstaty, může být zajímavý nejen kvůli prostředkům, ale i kvůli vlastnímu hledání – obzvlášť u umělců typu Kintery. A přestože dáváme pozvanému umělci něco jako úplnou svobodu k tomu, aby vymyslel výstavu, snažíme se v různých fázích vývoje projektu o výměnu: v tomto případě byla plodná a úrodná ještě víc než jindy, dala by se nazvat skutečným dialogem. Krištof je umělec schopný naslouchat, zpytovat sebe samého, konfrontovat se s různými názory a být velmi velkorysý v interakci.

 

1 Od roku 2006 je v odkazu zakladatele sbírky londýnskou Whitechapel Gallery vyhlašována cena Max Mara Art Prize for Women udělovaná obrok mladým umělkyním tvořícím ve Velké Británii.

 

Eva Krátká

 

Krištof Kintera / náhledy autorské knihy k projektu Postnaturalia / 2017.

Find more stories

Home