NENARATIVNÍ SEKCE ANIFILMU 2016

15. 6. 2016

Třeboňský Anifilm se profiluje jako mezinárodní festival animovaného filmu, jehož dramaturgie sleduje takovou filmovou tvorbu, která je součástí tradiční distribuční sítě kin a televize. Nicméně zahrnuje i takové filmové sekce, které ukazují animaci v jejích dalších podobách a uplatněních, jako jsou počítačové hry a nenarativní snímky, jež je například možné prezentovat jako součásti galerijních instalací. Právě soutěžní sekce abstraktních a nenarativních animovaných filmů zaujímá mezi diváckými lákadly, kterými jsou především premiéry celovečerních snímků a retrospektivy matadorů světové animace, prostor pro širší uvažování o animaci.

Do letošní soutěže bylo přijato dvaadvacet krátkých filmů a vítěze vybírala tříčlenná porota. Výtvarnice a animátorka Vera Neubauer, působící ve Velké Británii, a ilustrátor, autor komiksů a 3D animovaných filmů Ondřej Švadlena pracují s animací jako s nástrojem oživování fantazií a surreálných světů. Třetí porotkyní byla španělská animátorka Carolina López Caballero, která dnes působí jako kurátorka filmových programů muzeí a festivalů. Mimo jiné byla kurátorkou výstavy Metamorfózy: Fantastické vize Starewitche, Švankmajera a bratří Quayů. Není tedy divu, že takto vyprofilovaná porota vybrala jako vítěze sekce rakouský snímek Nepřítomný (Absent). Jeho režisérka Nikky Schuster v něm kombinuje reálné prostředí, které animuje pomocí pixilace a prokládá intervencemi digitální animace. Pátrající kamerou ohledává na první pohled nevábná zátiší odpadků, skládek a rozvalin. Nahlíží do štěrbin, spár a trubek, kde objevuje nové „biotopy“. Mezi rostlinnými i abstraktními formami postřehneme i švankmajerovské reminiscence například v podobě pixilací oživlé hlavy umouněné panenky.

Vedle surreálné animace se v sekci objevilo také několik filmů, které variovaly urbánní témata. Na rozdíl od městských symfonií, jež vznikaly v druhé polovině dvacátých let, mají dnešní „městské“ filmy kritičtější ráz. Ruttmanův snímek Berlín, symfonie velkoměsta (1927), Cavalcantiho Jen hodiny (1926) o Paříži, Vertovův městský kompozit Muž s kinoaparátem (1929) či Innemannova realizace reklamního zadání od pražských Elektrických podniků Praha v záři světel (1928) v sobě nesly nadšení z bující městské společnosti, oslavovaly pokrok a nové formy zábavy a kritický pohled mířily téměř výhradně na staré pořádky. Dnešní filmové reflexe urbánní krajiny a tempa městské společnosti se naopak vyznačují bilancováním takzvaného pokroku. Tento směr uvažování odráží současné společenské klima, které je skeptičtější a zároveň vybízí k větší emancipaci městských obyvatel. Zajímavým je v tomto ohledu například kanadský snímek 4min15 s developerem (4mm15 au révélateur), který intimní formou animované koláže ukazuje tíseň z narůstající zástavby i možné řešení v podobě uvážené selekce. Naproti tomu český zástupce v této soutěžní sekci, snímek Praha! od Matyáše Trnky, jako by uvízl někde mezi reklamním zadáním natočit propagační turistickou po- hlednici a nevyostřenou kritikou Prahy jako historického skanzenu.

Snímky v této soutěžní sekci, která se zaměřuje na experimentální tvorbu, mimo jiné ukázaly aktuální „atrakce“ v animovaném filmu. Zajímavé v tomto ohledu je, že už se jako hlavní atrakce neprezentuje digitální animace a její „kouzla“ překračující fyzikální zákonitosti hmotného světa nebo naopak simulovaná hyperrealističnost. Digitální postprodukce je spíš samozřejmostí, na kterou už není třeba okatě upozorňovat, a do popředí se vracejí starší postupy a metody, jako je časosběr, koláž či pixilace.

 

Moïa Jobin-Paré / 4min15 s developerem / Kanada / 2015 / 5 min / foto: Anifilm.cz.

Pohľad do výstavy v ATELIERi XIII / foto: Juraj Ličko.

 

Sylvia Poláková

Find more stories

Home