Teze a antiteze v malbe Adama Štecha

26. 3. 2016

Malířský rukopis Adama Štecha (1980) byl původně inspirován klasickými holandskými zátišími. Jednotlivé figurální motivy však autor citoval i z jiných obrazů, záznamů filmů a reklam. Kolážoval tyto prvky, nanovo je konfiguroval a jejich kompozice zvětšoval až do absurdně velkých rozměrů.

Štech vystudoval malbu na pražské AVU (2008, ateliéry Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla). V roce 2010 byl poprvé nominován do finále 3. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu, následně otevřel v galerii hunt kastner svou první samostatnou výstavu. Pojal ji monotematicky jako Portréty. Rozebral a restrukturoval slavné obrazy starých mistrů Holbeina, Rafaela, Tiziana nebo i Ingrese, ale také zcela banální snímky objevené při surfování na internetu. Typickým příkladem jeho tehdejší inspirace byl neo-expresionistický německý Vampír z Coppolova filmu Drákula.

V následujícím roce 2011 se Štech stal již laureátem Ceny kritiky za mladou malbu a jeho výstava v Galerii kritiků nesla název Prequel. V obrazech opět převládly citace slavných děl starého a moderního umění, ale také reprodukce z lidových kalendářů či svaté obrázky. Vybrané předlohy autor podrobil dekompoziční analýze a jednotlivé formální prvky, alegorické symboly i celá obrazová pozadí poskládal do nových formací nového významu. Vznikly groteskní živě malované obrazy obskurních spojení nesourodých prvků. Například na jednom z nejznámějších děl Zátiší z roku 2009 byla zobrazena uťatá hlava Hitlera s knírkem, na níž pojídá požatou trávu králík, vedle na strom šplhá veverka a „idylu kompozice“ doplňuje mísa s ovocem.

Cyklu deformovaných hlav věnoval autor výstavu s názvem Udělám si hlavu v roce 2012 v pražské Galerii NoD. Zde byl výběr obrazových předloh obohacen o rejstřík prostorových plastik a reliéfů kubistické, expresivní či lyrické provenience. Díla spíše zakrývala než odhalovala tváře figur. V přesvědčivé syntéze formálních prvků však dokázaly tyto jinotaje vybídnout diváka k odhalování své neviditelné identity. Z této doby také pochází významný obraz Zahrada s hlavou zasmušilého Vincenta van Gogha, který kopuluje v ráji s dívčím aktem. Další umělcova výstava nazvaná Krásná blondýna (Galerie Petr Novotný, 2012) ještě zdůraznila atmosféru těchto děl vyplývající z vnitřního napětí a konfliktu mezi přejímanou estetickou tezí, narušenou neestetickou antitezí autora, z jednoty protikladů kanonicky krásného a kýčově ošklivého nebo konvenčního klišé postaveného proti ironické pravdě grotesky.

„Mám blízko k akademismu, ale některé mé obrazy jsou vyloženě punkové,“ říká autor. Poslední umělcova výstava Žyvot v Nové galerii v Praze v roce 2015 se zabývala základním tématem životní reality – já, žena a dítě – pro vznik nového autentického výrazu. Dosavadní hybridy autorových děl byly vystaveny tvrdé zkoušce konfrontace se skutečností. Metodický únik před malířskou antitezí však i zde našel své opodstatnění v autorově pojetí realistické malby, kombinované s kubizující analýzou a principem přeskupování. Adam Štech tvrdí, že „stejně podstatné jako realistické vidění světa se mi jeví být ono kubistické lámání prostoru a přeskupování tvarů, neboť kubismus je spíše o tom, co o prostoru víme, než co v něm vidíme. […] V určité fázi malby zvolené téma přestává stačit formě a díky tomu nastává situace, kdy hledáme nové náměty, protože způsob zobrazení se již s námětem rozchází“.

Netřeba asi dodávat, že k autorovým nejoblíbenějším vzorům v dějinách umění patří ti umělci, jimž nelze oponovat antitezí ani z nich nejde citovat.

 

Adam Štech Brigita, 2015 olej na plátně, 170 × 120 cm.

 

Vlasta Čiháková Noshiro je historička umění, vede pražskou Galerii kritiků

Find more stories

Home