KULTURNÍ POLITICE CHYBÍ JEDNOTÍCÍ VIZE

20. 12. 2015

Helena Kontová: Jaký má pro tvou současnou funkci primátorky hl. m. Prahy význam tvoje profese kritičky a historičky umění?

Adriana Krnáčová: Vše, co jsem se někdy naučila, jsem vždy zužitkovala. Pokud tento obor studujete a následně v něm celkem dlouho pracujete, vnímáte samozřejmě oblast kultury velice citlivě. Architektura byla vždy matkou umění, nicméně v Praze, vypus- tím-li historické stavby, v poslední době nic významného postaveno nebylo.

 

HK: Jakou máš vizi pro Prahu jako město současné kultury?

AK: Je to určitě novostavba muzea moderního umění na Letné. Propojením tohto centra s Prahou 7, které se v poslední době profiluje jako pražská „Chelsea“, by se zcela jistě povedl najít silný akcent pro vybudování celého „levého břehu“. Umím si představit, že právě významný architektonický počin, který by vzešel z mezinárodní soutěže, by umožnil Praze stát se opět zajímavým centrem nejenom pro současné umění.

 

HK: Letos jsi navštívila festival v Cannes a bienále v Benátkách. Jaký to byl pocit ve srovnání s tím, když jsi tuto přehlídku současného umění navštěvovala ještě jako kunsthistorička a kritička umění na plný úvazek?

AK: Na Benátském bienále jsem byla jako soukromá osoba. Na současné umění se dívám jinýma očima než v období, kdy jsem ještě byla profesionálkou. Domnívám se, že současné umění je zahlceno politickými statementy, které nahradily klasické formy. Unavuje mě, když kurátoři přebírají roli umělců. Obráceně mi to přitom až tak nevadí. Je to stejné, jako když novináři dělají politiku místo toho, aby vykonávali svou profesi. Možná je to příliš konzervativní pohled, ale přála bych si po dlouhé době vidět výstavu umění a ne politické agitky. Ale takový je mediální svět.

 

HK: Domníváš se, že se Praha se svými mnoha muzei a výstavními prostory dostala do situace, kdy je ji možné v lecčem srovnávat se světovými kulturními centry?

AK: To je složitá otázka. Praha má sice hromadu výstavných možností, ale chybí tomu nějaká jednotící myšlenka, něco jako kulturní politika. To je ale problém celého státu. Ačkoli zde vznikají zcela jistě zajímavé solitérní projekty, instituce zřizované státem nebo městem si, až na některé výjimky, nemohou dovolit uspořádat například putovní výstavu představitele světové moderny nebo třeba některého velkého současného umělce. Neexistují vhodné prostory a navíc většinu prostředků spolkne provoz těchto institucí.

 

HK: Jaký máš osobní vztah ke kulturním institucím v Praze? Jsi spokojena s tím, co dělají, nebo bys chtěla vidět nějaké zásadní změny?

AK: Kulturní instituce saturují současnou poptávku. V tom je řečeno i to, že pokud by tyto instituce měly odvážné vedení, ne vždy by uspěly. Politika je pro kulturu ubíjející. Zejména to platí v okamžiku, kdy osoby, které rozhodují o tom, co se bude a co nebude podporovat, často o potřebách kultury ani tolik nevědí a podléhají parciálním zájmům – politice. To je ale realita, s kterou je potřebné počítat. Úkolem institucí by mělo být vzdělávat veřejnost, a tím nemyslím jenom na mladou generaci.

 

HK: Jak může primátorka Prahy zasahovat do dění pražských kulturních institucí? Máš nějaký vliv například na jejich fungování, provoz či program?

AK: Ve veřejnosti panuje mylná představa, že primátorka může všechno, tedy víc než ostatní radní. Já ale jsem první mezi rovnými. V praxi to znamená, že přestože jsem za vše zodpovědná, mám v podstatě stejné pravomoci jako ostatní. Ani na instituce nemám žádný vliv. Mají své vedení, popřípadě správní rady a ty určují jejich směr. A tak je to správné.

 

HK: Chtěla bys se někdy vrátit ke své původní profesi, kterou jsi vykonávala s dobrými výsledky a s úspěchem?

AK: Říká se sice „nikdy neříkej nikdy“, ale já vždy žiju tím, co je nyní, a tomu se snažím obětovat maximum. Navíc si jen stěží dovedu představit, že bych se vracela do prostředí, které vyžaduje neustálé studium, cestování, srovnávání, diskusi a interakci. Na to jsem opravdu v poslední době neměla čas. Jsem na sebe přísnější než na ostatní, proto bych si neuměla představit, že bych se jen tak vrátila bez náležitého studia.

 

HK: V Bratislavě jsi pracovala jako ředitelka Sorosova centra pro současné umění například s Máriou Hlavajovou a v Praze jsi poté byla společnicí ve významné Galerii Jiřího Švestky ještě v letech, kdy byla jedinou profesionální a mezinárodně uznávanou galerií současného umění v Praze. Jak vzpomínáš na tyto roky?

AK: Velmi ráda! Nebylo sice jednoduché vše skloubit s výchovou čtyř dětí, ale rozhodně nelituji, že jsem u toho mohla být. Ty roky byly velice tvrdé, ale také krásné a ta zkušenost je k nezaplacení. Mária byla dlouho mojí asistentkou a spolupracovalo se mi s ní skvěle. V Praze jsem se pak stala spoluzakladatelkou a spolumajitelkou Galerie Jiří Švestka, což byla v podstatě první galerie mezinárodního významu, a galerijní byznys jsme zde dá se říct zakládali.

 

HK: Jiří Švestka po mnoha letech svého působení pražskou pobočku galerie uzavřel a drží si pouze galerii v Berlíně. Domníváš se, že zánik podobně významné soukromé galerie v Praze je známkou stagnace obchodu s uměním v hlavním městě?

AK: Byla první svého druhu a myslím, že předběhla dobu. Není úplně snadné v prostředí bez tradice sběratelství – začátek minulého století do toho nepočítám – snadno vybudovat základy, které by soustavně udržovaly chod tak veliké galerie. Finanční problémy jsou velice často důvodem, proč podobné kvalitní projekty zanikají i v zahraničí. V Praze ale vzniká mnoho malých galerií a domnívám se, že je to trochu zásluha i Galerie Jiří Švestka.

 

HK: Umění se všude ve světě projevilo jako jedna z nejlepších investic. Neexistuje pravděpodobně jiná činnost, kde by bylo možné znásobení kapitálu během několika málo let a prodej uměleckého díla fyzickou osobou na rozdíl od nemovitostí nepodléhají zdanění.


AK:
Ano, zhodnocení je vysoké, musí se ovšem dobře nakoupit. Ale to je stejné jako jinde. U mladých umělců podstupujete samozřejmě určité riziko, můžete se však podílet na jejich kariéře, což je zajímavý výhled.

HK: Která umělecká díla bys sis přála, aby byla zakoupena pro sbírky současného umění pražskými institucemi?

AK: Nejen soukromí sběratelé mají často problém s tím, co sbírat. Někteří to dělají intuitivně, někteří si nechají poradit. Mají ovšem tu výhodu, že si se svými penězi mohou naložit, jak chtějí. Instituce také potřebují sběratelský plán a ten často končí právě u nedostatku finančních prostředků. Ráda bych viděla více světového současného umění, vhodně propojeného s vybranými kousky domácí provenience. Bylo by skvělé, kdyby se instituce naučily pracovat se soukromými sbírkami, které vznikají. Je potřebné navštěvovat veletrhy a galerie v zahraničí a hledat. V listopadu byla otevřena malá výstava Krištofa Kintery v Pražském domě v Bruselu. Napadlo mě, že mezi Magrittem a Kinterou je tolik společného, že si to zaslouží na to upozornit.

HK: Které ze světových měst považuješ za nejlépe fungující a s potenciálem dalšího růstu či rozvoje v kulturní oblasti?

AK: Neexistuje jenom jedno město nebo místo. Každé má svá specifika, ať už je to Berlín, Glasgow, Londýn, Kodaň, Basilej, Istanbul, nebo New York, Chicago, Sao Paolo, Los Angeles… mohla bych pokračovat dál. A zcela jistě to je také Praha, jen jí je potřebné trochu pomoci.

 

HK: Jaký je tvůj nejodvážnější sen jako primátorky hlavního města Prahy? Hrají v něm též významnou roli kultura a umění?

AK: Již jsem to řekla v úvodu, galerie moderního umění. To je pro Prahu opravdu odvážný sen.

 

Letenská pláň v Praze / foto: Ortofotomapa, mpp.praha.eu

Primátorka hl. m. Prahy Adriana Krnáčová / foto: Magistrát HMP

 

Helena Kontová

Find more stories

Home