Autoportrét a já

20. 12. 2015

Frances Stark (narozená v roce 1967 v USA, žije v Los Angeles) se neustále představuje. „No, takže bych měla říct, že jsem umělkyně a profesorka malby a kresby a neumím kreslit ani malovat a nejradši bych odešla z práce,“ píše s typickou úzkostí a sebekritikou ve svém textu „Poznámky k erotice pedagogiky (Notes Towards an Eroticism of Pedagogy, 2008).

Nebo tónem a v imitaci raperky ve videoinstalaci Alma mater Boby Jesuse / Číst Knihu Davidovu anebo dávat pozor můžete zadarmo (Bobby Jesus’s Alma Mater b/w Reading the Book of David and/or Paying Attention is Free 2013): „JÁ / JSEM / TA / SVATÁ / KURVA / SLYŠÍTE / MĚ / HRÁČI / PISTOLI / MÁM / V / PUSE / VYTÁHNU / JI / VEN / DOVNITŘ / PŘIJDE / ČŮRÁK / VEN / VYLEZE / PRAVDA / …A NATOČILA JSEM I PORNOVIDEO / NAJDEŠ HO V MUZEU, BLBEČKU!“

Nejlépe ji ale představí sled otázek, které nalezneme kdesi uprostřed plynoucího a vášnivého vizuálního eseje Útvary, které se vejdou do mého otvoru (Structures That Fit My Opening, 2006): „Mám snahu stát se ženskou postavou? ženštější postavou? obrysem ženy? nebo bych si jen přála napsat něco, co by si někdo jiný chtěl podtrhnout?“ Ti, kdo o kariéře Frances Stark něco vědí, možná poznají onen obrys ženy, neboť ženské postavy se čas od času vyskytují v jejích dílech na papíře – čisté černé obrysy, které jsou buďto obrazem autorky, nebo se jí podobají. Stejně tak i touha, nebo eventuální touha, aby si někdo podtrhával její slova, dává vzpomenout na to, jak se ona sama zmocňuje textů. Tato činnost má mnoho podob, ačkoli z literárního hlediska nejpodstatnější jsou nejspíše její rané práce, v nichž vyznačovala v knihách tištěné pasáže a vepisovala marginálie – jako třeba v knize Umění jako zkušenost (Art as Experience) Johna Deweye v podobě sekvence čistých (textu prostých) podtržení.

Umělkyně sama si už podle mne na výše uvedené otázky odpověděla kladně: chce aspirovat na to stát se postavou a postava, již představuje, je nepochybně ženská. Termín postava bychom samozřejmě mohli číst jako „osobnost“ nebo „někdo významný“. A Stark ve svých Strukturách (Structures) bezpochyby pracuje s motivem postavení a uznání. Já však chci zdůraznit jiný typ postavy: Její projekty – ať už realizované formou textu, videa, koláže, či kresby – v sobě již dlouho nesou jakýsi fragmentární autoportrét. Její texty jsou vždy podávány v první osobě a stejně tak i většina jejích prací na papíře. Ve svých videích a textech zhusta čerpá náměty z vlastního života. Její práce se často prolínají s pracemi jiných výtvarníků, hudebníků a zvláště pak spisovatelů, a to nejčastěji formou citace. Zdá se nicméně, že toto odkazování vždy míří zpět k postavě autorky. Citace jí pak slouží jako kostýmy a paruky, které si oblékne a zase sundá.

Existuje (pochopitelná) tendence klást důraz na aspekty jejího díla související s osobní zpovědí. Říká toho o sobě hodně, vrhá se po hlavě do strachu a touhy, připouští, že si přijde hloupá nebo má pochybnosti. Označujeme to za odvážné, čestné a osobní. A to vše je pravda. Tento důraz ale může zakrýt popisné kvality, chytrost a invenci autoportrétu. Stark tyto procesy sebezobrazení zdůrazňuje – protažením, úpravou a estetizací – například ve svých pracích na papíře, v nichž se postavy baví tím, že sestavují díla, jichž jsou samy součástí. „Jednotlivé části těla stačí k vytvoření pevného a umělecky zkonstruovaného celku“, začíná pasáž z románu Ferdydurke Witolda Gombrowicze, kterou Stark cituje v koláži s názvem Odbočkou (By Way of Digression, 2007–08), „to platí pro slova a moje konstrukce není nejlepším příkladem konstrukce. Co si řeknete, až uvidíte všechny části a také části částí?“ V pravém dolním rohu se pak, umenšená textem, krčí kontura posta- vy podobné umělkyni s pravítkem v ruce a vyrovnává poslední řádku nebo snad měří část svého celku.Vydala se na cestu neustálého popisování procesu a činnosti tvorby umění, života umělce a obživy uměleckou tvorbou, to vše vždy v přítomném čase: popisu toho, co se děje právě teď – po osobní i profesní stránce, i ve světě viděném z jejího ateliéru či domova. A právě zde je patrný její portrét umělkyně, ne-li femininnější, tak aspoň feministické: umělkyně, která zároveň píše a je popisována, zpodobňuje a je zpodobňována, je subjektem i objektem. Jde o svého druhu écriture feminine buffa, v níž Stark – často škodolibě – slévá dohromady umění, umělce a uměleckou tvorbu. V její básni „Penetralia“ z roku 1998 se praví: „Toto dílo má prsty / toto dílo má zadek / toto dílo má otce / toto dílo má větry.“

Na začátku videa vidíme postavu autorky, jak sleduje Felliniho film 8 ½. Později tento film asimiluje a upravuje si ho po svém. Když druhému Italovi vypráví o tom, jak natáčí film o svém vztahu k prvnímuItalovi, říká: „Do značné míry se ztotožňuji s postavou režiséra v 8 ½,“ což je slavný lehce beletrizovaný obraz samotného Felliniho. Následně, v díle Nic není dost (Nothing is Enough, 2012), které společně s dílem Má nejlepší věc (My Best Thing) a Osservate, leggete con me (2012) tvoří sexuálně-chatovací trilogii, jež je dosavadním autorčiným vrcholem, se vrací k Felliniho filmu: „Nejgeniálnější na Felliniho filmu 8 ½ je to, že v něm jde tak moc o masturbaci.“ Filmy Frances Stark jsou také hodně o masturbaci, což je téma, které velmi efektně tematicky využívá, společně se sexem, prací a prokrastinací, jakkoli zde upozorňuje na přísně metonymickou funkci: masturbace jako – ano, hraní s – ale také předělávání já.V díle To nejlepší, co mám (My Best Thing , 2011), slavné celovečerní animaci vycházející z převyprávění autorčiných sexuálních zážitků a z budování vztahu k prvnímu a pak dalšímu Italovi, se obsah trhaných dialogů pohybuje mezi sexem, politikou, překladem a desítkou dalších témat, aby se následně změnil v de- batu o tvorbě videa, v němž postavy naleznou samy sebe. Spolu s tím, jak postava umělkyně komentuje obtíže, vzrušení a volby související s vytvářením díla, stává se z filmu také dokument – a fikce – svého vlastního i jejího vytváření.

Já, které Stark zpodobňuje, je často zpochybněné, ambivalentní, rozlámané. Zároveň však způsob a metody zpodobnění často pracují s obratnou akumulací, jemným důvtipem či lehkým dotykem. „Proč by ses neměla dát dohromady a psát?“ Tato otázka je načmáraná na kusu papíru, který ve stejnojmenné koláži (2008) drží sedící ženská postava nahlížená shora. Dílo je odrazem staršího výroku, dalšího já, které potřebuje sestavit, jenž se objevuje v jejím eseji „NA OKRAJ ŠUKACÍHO PARADIGMATU“ (AT THE RIM OF THE FUCKING PARADIGM, 2005): „Je načase, abych se sebrala a vypadla z Los Angeles.“ Téma dezintegrace se v koláži ironizuje proto, že něco bylo napsáno, i proto, že někdo byl – pomocí spletitých vzorů obalujících postavu – sestaven, takže při druhém čtení působí otázka jako přitakání: a proč by ses neměla dát dohromady a psát?

 

Komická poetika meziprostoru prosycuje velkou část jejího díla. Objevuje se kupříkladu v jejím častém užívání dualismů – část/celek, hospodyně/architekt, chytrý/hloupý, postava/zem, hezký/ošklivý. Pomocí grotesky určené publiku, které bylo před binárními protiklady varováno, se Stark pohybuje vpřed a naráží do kategorických antitezí. Klíčový protiklad, o nějž si podle všeho nejčastěji naráží hlavu a okopává prsty, je práce/ne-práce, v němž každá z polovin nutně implikuje tu druhou. Platí to, ať už zpodobňuje ne-práci jako očistec prokrastinace, neproduktivity, úzkosti a sebedrásání, či – méně často – jako Arkádii blažené zahálky a bdělého snění. V sexuálně-chatovací trilogii se autorka představuje jak ve svém ateliéru, tak při zabíjení času na Chatroulette, což nakonec vyústí v její nejambicióznější projekt.V díle Útvary, které se vejdou do mého otvoru Stark zprvu cituje ze své korespondence (oblíbená taktika) s organizátory výstavy: „Nejspíše odpovím jako myslitelka nebo spisovatelka a méně jako výtvarnice. Nemělo by mi to vadit, ale vadí. Raději bych se vyjádřila jako umělkyně. Každopádně bych se přinejmenším ráda dopracovala k lepšímu pochopení toho, o jaké ,osvobození‘ mi – jako ženě, umělkyni, učitelce, matce a exmanželce – ve skutečnosti jde.“ Po této salvě vypálené z prostoru předepsaných či vytoužených rolí se Stark dostává k vytvoření díla pojednávajícího o jejích pochybnostech při jeho tvorbě (další oblíbená taktika). Formální účinnost Struktur (Structures) – prostého a úchvatného filmového eseje vytvořeného v Powerpointu s občasnými zvukovými efekty, prolínačkami a tančícími písmeny – může působit jako pravý opak emočního a politického neklidu a neschopnosti – či odmítnutí – subjektu zapadnout, avšak síla díla vyplývá z autorčiny schopnosti se na sebe smát a zároveň si i nadávat, což hravosti dodává jistou politickou naléhavost.

Tato vize neustálé práce a neustálého mrhání časem pochopitelně dobře zapadá do mnoha truismů o životě v internetovém věku – odcizeném a technofilním – a musíme přijmout, že to souvisí s tím, jak umělkyně pracuje s Instagramem. Stark tuto aplikaci nejenom intenzivně využívá (jako mnoho jiných), ale učinila z ní přímo středobod své činnosti. Většina děl, která v posledních dvou letech vystavila, byla buďto o, nebo rovnou z Instagramu. Svým snímkům zveřejňovaným na účtu @therealstarkiller přiřazuje čtyřmístná identifikační čísla – jako by tak chtěla zdůraznit obrovské množství materiálu – a následně je přenáší do videí, koláží a proměňuje v neutuchající proud čtvercových zvětšenin o rozměrech 7 × 7 palců vložených do plexisklových schránek.

Velmi fragmentární soupis: Komiksy Nancy, sloupce textu, okamžiky náhodné krásy a náhodných podivností, umění (její i cizí), zátiší, selfie,snímky obrazovky a snímky přátel, jejího syna a múzy Bobbyho Jesuse. Video O co jde (What goes on, 2014) je prezentací takovýchto fotografií na hudbu Velvet Underground, přičemž obrazy se střídají s pomocí jednoduchých systémových přechodů. S podobným postupem si Stark hraje i ve čtyřech videích série Básníci na hranici (Poets on the Pyre, 2015), kde se s nimi střídá píseň Big Seanse „I Don’t Fuck With You“, přičemž k panorámování a zoomování se využívá Burnsova efektu. Vše končí titulkovou sekvencí vysvětlující, že autorka video vytvořila výhradně pomocí aplikace iMovie a hudbu stáhla z You Tube.

Vysvětlit toto video může být složité. Poněkud ironicky řečeno: není příliš přitažlivé. A to je také možná jeho cílem. V kontrastu k jejímu staršímu invenčnímu využití technologií – PowerPointu u Útvaru, který se vejde do mého otvoru a bezplatného animačního programu Xtranormal, s jehož pomocí vytvořila dílo Moje nejlepší věc – používá autorka Instagram stejně jako mnoho jiných, tedy způsobem, který byl pro tuto službu zamýšlen: jako nástroje pro sebepřikrašlování a sebepropagaci. Následně materiál převádí do kostrbatých prezentací a fotografických objektů vyvolávajících zvláštně neurčitý dojem a vyhlížejících jako velká těžítka. Vyznačuje trajektorii jdoucí napříč zpracováním komoditní formy – počínaje „bezplatnou“ spotřební komoditou závislou na námi vložené nadšené práci (práce jako ztráta času) až ke klopýtavému zhmotnění neživého luxusu – umělecké komodity.


„UH-OH: Frances Stark 1991–2015“, nejrozsáhlejší retrospektivní výzkum autorčiny tvorby. Výstava byla zahájena v losangeleském Hammer Museu 11. října 2015.

 

V tomto díle je cosi bezostyšného a provokativního: vlastně vás vyzývá, abyste ho měli rádi. Zdá se, že Stark má v úmyslu otestovat odolnost svých projektů prostřednictvím banalizující a homogenizující optiky Instagramu, přičemž zdůrazňuje shodu a kontinuitu mezi oběma: rozdrobeným autoportrétem a přesnými estetizujícími střípky každodenního života, zásadním poznáním, že každý obrázek je ve skutečnosti selfie. Jako kdyby říkala: jak se vám líbí postava Frances Stark? Anebo se možná znovu představuje.

 

Chytrý/hloupý (Clever/Stupid), pohledy do instalace v Galerie Buchholz, Kolín nad Rýnem, 2014.

Frances Stark Moje nejlepší věc (My Best Thing), 2011, snímek z videa.

Útvar, který se vejde do mého otvoru (Structure that F(its my opening), 2006

Shora po směru hodinových ručiček: Od therealstarkiller #848 („regram“ od @safecrackers), 2014

Od therealstarkiller #868, 2014

Od therealstarkiller #1157, 2014

Od therealstarkiller #911, 2014

Ano, cítím tě, miláčku (Yes, I Feel You Baby), 2014.

Kresba ze Studie Bobbyho Jesuse, 2013.

Všechny fotografie: Brian Forrest Obrázky publikovány se svolením autorky; Gavin Brown Enterprise, New York / Řím; Galerie Buchholz, Kolín nad Rýnem / Berlín / New York; Marc Foxx Gallery, Los Angeles; a Greengrassi, Londýn.

 

Eli Diner je editorkou Flash Art US.

Courtesy Flash Art Interantional.

Find more stories

Home