Jan Brož

25. 7. 2015

Na této dvoustraně mělo být „portfolio“ Jana Brože, standardizovaná rubrika, v níž je prostřednictvím několika reprodukcí a krátkého sumarizujícího textu představena jedna umělkyně nebo umělec. Brož ale přesvědčil redakci i autora tohoto textu o tom, že zajímavější bude vytvořit pro tuto příležitost minisérii nových prací, které se ušije text na míru.

Otištěné kresby Jana Brože jsou inspirovány vědeckými obrazy. Jeden pár je pojmenován po „opravářských“ proteinech (XRCC1 a PARP1) a vychází z ilustrací doprovázejících na Wikipedii hesla týkající se chromozomů a jejich stavebních částí – genů, respektive proteinů či aminokyselin. I když je autorství těchto ilustrací na Wikipedii důsledně přiznáváno, jejich vizualita je výrazně generická. „Stejnost“ zmíněných digitálních ilustrací je přitom stejně tak důsledkem pragmatiky (obrazy mají v první řadě jasně, konvenčně reprezentovat svůj referent), jako faktu, že vznikají na stejných, zpravidla volně dostupných softwarech.

Tuším, co Jana Brože tolik zaujalo na zmíněných ilustracích. Nezobrazují totiž strukturu proteinu pouze jako statické rozmístění hmoty v prostoru. Vyrendrované trubičky přechází do zvlněných pásek zakončených do tvaru šipky a takto vzniklé směrové vektory, na první pohled ukryté ve vizualizacích proteinů, připomínají trajektorie růstu (či poklesu) různých veličin, umisťované do plochy vymezené osami x a y, z nichž jedna zpravidla reprezentuje čas. Hluboko uvnitř našich těl se život jeví jako autonomní svět biochemických procesů nadaných vlastní záměrností, která nemá co do činění s vůlí nebo vědomím. Není jistě náhoda, že stejné elegantně se vlnící šipky začala před několika lety Katja Novitskova umisťovat do prostých juxtapozic s obrazy zvířat (hutnými metaforami organické přírody).

Už nějaký čas pozorujeme, jak se po staletí prohlubovaná trhlina mezi vědeckou a uměleckou obrazností zaceluje. Při vědomí toho, jak málo této problematice rozumím, mě fascinuje představa, že přírodní vědy mají ve svém jádru nakonec stejné iracionální principy touhy či vášně, které dnes již zcela nepokrytě uznáváme jako to, co určuje dynamiku vývoje společností nebo trhů (finančních, akciových, komoditních, uměleckých). Obrazy, které by v rámci konvencializovaného jazyka vědecké ilustrace měly být především pragmatické a informativní, se v důsledku extrémní specializace stávají pro kohokoli mimo úzkou „jazykovou komunitu“ zainteresovaných vědců metaforou, nástrojem poiesis.

Důsledné oddělení oblastí vědy a umění šlo ruku v ruce s tím, jak se v evropském myšlení prosadil karteziánský dualismus, a jistě není s podivem, že se k sobě oba gnoseologické systémy opět přibližují v době, kdy se tento dualismus zřejmě s definitivní platností hroutí. Tam, kde naši předkové po staletí viděli přírodu (ať už živou, nebo neživou) nebo techniku jako dva světy – přirozený a vyprodukovaný –, které jsou zároveň ne-lidské a člo- věku zcela dané k dispozici, nacházíme dnes množství Druhých, jimž jsme ochotni přiznat stejné právo být subjekty, jaké jsme dlouho vymezovali pouze pro sebe a ještě častěji pouze pro „lidi jako jsme my“.

Útvary s pěti, respektive šesti vrcholy, které jsou hlavními aktéry druhého páru zde otištěných kreseb, jsou především ve vzájemném vztahu. To je to hlavní a jediné, co o nich víme: Alfa tvaruje omegu. Jeden tvar vůči druhému zaujímá postoj, nahlíží jej ze své perspektivy. Čeho jsme tady svědky, je vztahová estetika v éře post-antropocénu. Je to provizorní náčrt (mikro)utopií, které nejsou artikulovány z naší perspektivy, ale pořád můžeme věřit, že budeme jejich součástí (stejně jako příroda byla součástí utopií našich).

 

 

Kresby: Jan Brož

Grafickou úpravu této dvojstrany připravil Jan Brož

 

1 Alpha Shapes Omega

2 XRCC1

3 Alpha Shapes Omega

4 PARP1 Grafickou úpravu této dvojstrany připravil Jan Brož.

 

Text: Jan Zálešák

Find more stories

Home