Mark Fell Nepostrehnutelné promeny

21. 12. 2014

Mark Fell je v současnosti jedním z nejdůležitějších představitelů elektronické scény označované jako „glitch“. Jde o hudbu plnou arytmických struktur bicích automatů rozdrcených jeho kompoziční a destabilizační invencí, nečekaných zvratů v tempu a transformovaných principů a zvuků, která má původ v raveové a techno kultuře, zde zvrácené do netaneční, diskontinuitní hudby. Fell, který vystupuje také v duu nazvaném snd spolu s producentem Matem Steelem, vydal četná alba na prestižních labelech orientovaných na soudobou elektronickou hudbu, noise a sofistikované techno Editions Mego, Mille Plateaux či Raster Noton. V rámci svých audiovizuálních počinů však ukazuje nové cesty, jak vykročit z rytmicky jednolité raveové a techno kultury směrem k značně roztříštěnému obrazu světa plného poruch, slepých cest a zlomů.

 

Lukáš Jiřička: V nástinu dramaturgického či konceptuálního rámce vaší sekce na PAF v Olomouci říkáte, že se snažíte vyhýbat audiovizuálnímu paradigmatu a chtěl byste přijít s poněkud performativnějším vystoupením. Co máte v tomto případě přesně na mysli, když hovoříte o „performativnosti“ a jakého umělce byste si rád k rozvíjení této myšlenky přizval?

Mark Fell: V oblasti, v níž se pohybuji, tedy v „nezvyklé neakademické elektronické hudbě“, existuje silná tendence používat vysoce synchronizovanou počítačovou grafiku. Typicky jde o linie a geometrické tvary, které se pohybují na hudbu. Vytváří to pocit energie a dynamické show. Kořeny tohoto přístupu můžeme nalézt v raných performancích projektu Pan Sonic (dříve Panasonic, pozn. aut.), vzpomínám si, jak jsem na jejich vystoupení zažil například použití osciloskopu. O patnáct let později mi však následovníci tohoto přístupu připadají velice nezajímaví. Poté, co jsem podobného materiálu viděl spousty, považuji jej za esteticky nezajímavý, jeho funkce nejsou nepodobné spořiči obrazovky. Tyto postupy se staly čímsi samozřejmým, dávno už nejsou ani radikální, provokativní anebo neobvyklé. Na jakémkoliv současném festivalu elektronické hudby vidíte stopy této práce.

 

LJ: Elektronická a klubová hudba bývá nejčastěji doprovázena vizualizacemi abstraktních tvarů, nebo řekněme „matematickými“ relacemi tvarů, prvků a vztahů mezi viditelnými segmenty. Myslíte, že je třeba uniknout rovněž tomuto typu propojení dvou abstraktních a elektronických struktur (vizuální a hudební)?

MF: Mám za to, že tento způsob spojení je dost zjednodušující a nezajímavý a ukazuje dost syrovou podobu technologie. Vezměte si například film Terminátor (1984) od Jamese Camerona: když se díváme Terminátorovi do očí, vidíme v nich pouze geometrické útvary, čísla, text a k tomu slyšíme simultánní zvuk doprovázející nehumánní analýzu prostředí. Vysoce synchronizovaná audiovizuální díla (s počítačově generovanými čarami a tvary a syntetickým zvukem) mě utvrzují v tomto typu kulturně povědomého formátu. Nejde až tak o hudební vystoupení, ale o prezentaci našich předsudků o tom, co je technologie.


LJ: Dá se říct, že vaše hudba je založena na „glitchi“, asymetrii, arytmickém přístupu a nepravidelnostech a nikoli na repetitivních strukturách ovlivněných technem a housem?

MF: Je to možné. O stejné věci ale můžeme prohlásit spoustu protikladných věcí. Řekl bych, že moje hudba je ovlivněná jak povědomými, tak i nezvyklými hudebními vzorci.

 

LJ: Jak lze tuto komplexní rytmickou a proměnnou strukturu převést do vizuálního či filmového jazyka?

MF: Osobně bych se nechtěl pouštět do žádného převádění nebo vytváření nějakého zjednodušujícího souladu mezi zvukem a vizuální složkou vycházejícího třeba z podobné míry komplexnosti nebo pohybu. Například při vzácných příležitostech, kdy jsem prezentoval svá mikrotemporální díla s vizuálním doprovodem, byl tento doprovod založen na téměř nepostřehnutelných proměnách. To je pro mne zajímavější než soulad.

 

LJ: Je možné srovnávat temporální rámec vizuálních a hudebních struktur? Čím se tyto rámce odlišují? A jak lze odlišně přistupovat k vnímání ze strany publika a posluchače?

MF: Vycházím z názoru, že to, co vnímáme, jsou předměty, nikoli oddělené proudy neupravených smyslových dat. Nezajímá mě vnímání, ale spíše předpojatost – zpochybňování zažitých domněnek ohledně toho, co znamená účast na hudebním představení, v klubu, v kině atp.

 

LJ: I když je vaše hudba založena na nepravidelných rytmech a kolísavých strukturách, stále patří do kategorie klubové hudby. Proč používáte tento jazyk a zvuk repetitivní taneční hudby pro svůj komplexní rytmický a kolísavý projev, který je naprostým protipólem pravidelné a snadno definovatelné hudby?

MF: Zvuky, které používám, obyčejně odkazují k historii klubové hudby a jejím zásadním momentům. Část mé tvorby pracuje s těmito zvuky prostřednictvím drobných tonálních modifikací. Vzorce jsou však naopak velmi odlišné. Nejsem si tak úplně jistý, proč jsem začal zkoumat nezvyklé rytmické struktury. „Dekonstrukce“ povědomých vzorců mi však připadá z mnoha důvodů zajímavá.


LJ:
Můžete popsat některé z nových trendů, tedy pokud se takové trendy dají nalézt, ve vztahu mezi současnou elektronickou hudbou a výtvarným uměním?

MF: Myslím, že čím dále tím více lidí z nehudebních kruhů – jako třeba já sám – začíná pracovat se zvukovým a hudebním materiálem. Zajímavé na tom není to, že se tento hudební materiál kombinuje s materiálem vizuálním, ale spíše skutečnost, že lidé bez ortodoxního hudebního vzdělání činí rozhodnutí odlišná od lidí, kteří prošli hudebním školením. Myslím, že to vede ke vzniku zajímavých hudebních projektů.

 

LJ: Spatřujete při své spolupráci s hudebními labely Mego Edition nebo raster-noton nějakou spřízněnost nejenom na hudební, ale i na vizuální rovině?

MF: Jak Editions Mego, tak i raster-noton ke své produkci přistupují nejen jako k hudebním objektům. Řekl bych, že oba labely kladou důraz na formu svých výstupů co do grafiky,názvů, typografie atp.,což jejich práci řadí do populární hudební tradice. Například album v podobě kulturně chápaného předmětu zde má přednost. To je v kontrastu k akademické počítačové hudbě, elektro-akustickým nebo klasickými hudebním postupům, u nichž je obal méně důležitý. Naivní typografické styly na těchto nahrávkách se však mezitím samy o sobě staly svébytným stylistickým přístupem.

 

Mark Fell je britský umělec a kurátor. Pro letošní Přehlídku animovaného filmu v Olomouci připravil hlavní programovou sekci.

 

Mark Fell 64 Beautiful Phase Violations, instalace, BALTIC 39, BALTIC Centre for Contemporary Art, 2014. Se svolením umělce a BALTIC Centre for Contemporary Art. Foto: Colin Davison.

Lucy Railton (GB) & Rebecca Salvadori (GB) IMAGE/BLACK, 30 min. Foto: archiv PAF.

Mark Fel Action for Sky Dancers performance, generativní rytmus a stroboskop, Hangar Bicocca, Milán, 2014 foto: archiv umělce.

 

Lukáš Jiřička je divadelní dramaturg, režisér radioartových projektů a editor.

Find more stories

Články