Akce a reakce – design jako proces

22. 9. 2014

Proces výroby vždy ovlivňoval výslednou podobu produktu a jeho fungování v běžném životě. Jeho zpracování je fyzickou akcí, je jakousi skrytou performancí v oblasti designu, procesem, který však doposud býval z velké části skryt před zraky uživatelů i diváků. V posledních letech se však proces výroby, jeho podstata a vizuální atraktivita zpracování materiálu dostává v oblasti užitého umění čím dál více do popředí a stává se plnohodnotnou, ne-li v některých případech nejdůležitější součástí autorského díla. Aktuální procesuálně-experimentální designérské projevy nekončí pouze u samotného procesu výroby a jeho estetizace. Design produktů se v době, kdy slavná performerka Marina Abramović spolupracuje s komerčními značkami, stále častěji spojuje i se složitějšími pohybovými a akčními experimenty.

Historie

Italské radikální designérské hnutí ve druhé polovině šedesátých let začíná pracovat s designem inovativním konceptuálním způsobem. Nábytek se stává objektem a v podání skupin Superstudio, Archizoom, Alchimia nebo Memphis se zcela mění tradiční pohled na užitnou funkci designu. Ten se pomalu stává nástrojem výtvarné, sociální i ekonomické reflexe, podobně jako volné umění. I motiv akce se v designu objeví. V roce 1975 nechá lídr postmoderního hnutí Alessandro Mendini demonstrativně shořet obrovský nadživotní dřevěný model židle symbolizující spiritualitu předmětů a problematiku designu a materiality obecně. Jeho performance Lassù (Up There) pak vychází v sugestivní fotografické sérii na obálce i stránkách časopisu Casabella. Designér se stává iniciátorem akce, fotografem a performerem v jedné osobně. Tehdejší italský radikální design nesblížil s hnutím Arte Povera jen projekt Lassù. Byly to také happeningy a semináře hnutí Global Tools, kterých se účastnila snad kompletní designérská avantgarda včetně Ugo La Pietry, který motiv akce využívá hned v několika svých experimentálních designérsko-aktivistických projektech, a Ettore Sottsasse se svou sérií fotografií Metaphores objevující familiérní symboly světa kolem nás pomocí primitivních kompozic a instalací v krajině. Plnohodnotnou součástí designu se akce stává v práci nastupující generace v Londýně usazených designérů osmdesátých let Rona Arada, Toma Dixona nebo Marca Newsona, od jejichž monumentálních surových objektů vyráběných jimi samotnými v improvizovaných dílnách doslova lítají jiskry a ozývá se řezání kovu. Design se představuje jako výsledek intuitivního řemeslného i fyzického výkonu.

Současné znovuobjevení řemesla a jeho estetizace

Pro mnoho současných tvůrců se stalo znovuobjevení řemesla základním motivem jejich práce. Jedinečné řemeslné znalosti předků dostávají v projektech mladých designérů novou podobu. Proces výroby musíme často chápat jako nedílnou součást výsledného produktu, zachycenou například na doprovodných fotografiích nebo videu. A nakonec i designéři se obejdou bez řemeslníků a své představy uskutečňují svýma vlastníma rukama. Návrat řemesla do současného designu a propojení procesu vzniku díla se samotným autorem pak před třemi lety potvrdil i projekt CraftPunk organizovaný zakladatelkou veletrhu Design Miami Ambrou Meddou a značkou Fendi. CraftPunk se na jeden týden zabydlel ve staré milánské garáži a během přehlídky Salone del Mobile nabídl velkolepou podívanou, kde mohli diváci sledovat samotné designéry během práce s materiálem a intuitivního přemýšlení o výsledných návrzích a jejich uskutečňování v materiálu. Projektu se tehdy zúčastnily vycházející hvězdy současné scény včetně studií Raw Edges či Glithero, Španěla Nacho Carbonella, Brita Petera Marigolda, Korejce Kwangho Lee, Slováka žijícího v Holandsku Tomáše Gabzdila a dalších. Hra s divákem a fascinující podívaná pod rukama talentovaných designérů v hledáčku prestižních světových médií se v tomto případě stala mnohem důležitější než výsledné produkty.

Stroj a proces

Motiv řemesla zachází u některých designérů do extrému v tom smyslu, že si pro tvorbu určitého předmětu v podstatě vytvoří své vlastní řemeslo. V některých případech může jít o inovativní materiál, v jiných zase o neortodoxní postup a zpracování materiálu či vlastní výrobní linku, respektive speciální stroj vyrábějící konkrétní produkt v rafinovaném procesu. Aktuálními průkopníky tohoto směru jsou ve Vídni usazení Katharina Mischer a Thomas Traxler. Dvojice designérů rozvíjí soustavný investigativní výzkum, jak lze vytvořit výrobní postupy inspirované přirozeností přírody nebo chováním naší vlastní společnosti. Jejich projekt Idea of a Tree je jakousi výrobní linkou na nábytkářské solitéry tvořené pevným tubusem, na který se soustavně namotává příze. Celý stroj reaguje na intenzitu slunečního záření. Pokud svítí dostatek slunce, příze se v lince intenzivněji obarví a naopak. Lavička nebo jiný objekt je pak tvořen vrstvou různě odstíněné příze obarvené v různých slunečních podmínkách, podobně jako je proměnlivý růst stromu závislý na množství slunečního záření. Collective Work je zase malou automatickou továrnou na výrobu dřevěných nádob. Stroj reaguje na počet diváků kolem něj. Čím více jich je, tím rychleji a barevněji se nádoby vyrobí. Různé typy strojů a konstrukcí používá i londýnské studio Glithero, které tvoří Sarah van Gameren a Tim Simpson. Ve svém debutovém projektu Big Dipper z roku 2007 vytvořili působivý stroj, který namáčením knotů do vosku automaticky vyrábí voskové lustry. Lavičku Running Mould, kterou navrhli ku příležitosti své výstavy s příznačným názvem Design by Performance v centru Z33 v Antverpách, vyrobili na místě pomocí speciální otáčivé formy zahlazující na hrubo připravenou sádrovou konstrukci. Londýn je se svou Royal College of Art pravděpodobně nejaktivnějším centrem současného designérského experimentu. K problematice nekonvenčních výrobních procesů a stavby vlastních strojů přispěli také další dva absolventi RCA. Novozélanďan Phil Cuttance si se svým historicky vyhlížejícím strojem na produkci pryskyřicových váz Faceture podmanil většinu odborných médií. Němec Markus Kayser se zase dostal do stálých sbírek MOMA se svým projektem Solar Sinter, pomocí něhož a solární energie zhotovuje uprostřed pouště dřevěné brýle nebo přetavuje písek v poddajnou hmotu, ze které je možné vytvářet kompaktní a pevné předměty. Fotografie z celého projektu jsou více než sugestivní. Většina podobných projektů poskytuje nekonvenční pohledy na produkci věcí budoucnosti. I přesto, že většina z nich neslouží k reálné výrobě konzumních předmětů, ale jsou koncipovány spíše jako umělecko-technologická intervence, mohou do budoucna odstartovat seriózní technologický vývoj na mnohem vyšší úrovni.

Tvořit zážitkem a pohybem

Výtvarný experiment spojený s prožitkem z pobytu v krajině nalezneme v tvorbě britského designéra Maxe Lamba. Podobně jako jeho krajan výtvarník a land-artista Richard Long, který vytváří své přírodní skulptury během osamocených cest do hor či jiných pustin, Lamb svou kovovou stoličku Pewter odlil přímo do pískové formy na opuštěné anglické pláži. Svůj projekt China Granite zase spojil s několikatýdenním pobytem v čínském kamenolomu, kde přímo na místě vytvořil monumentální nábytkové solitéry. Pravděpodobně nejblíže ke klasickému chápaní performance mají nedávné projekty Maartena Baase, Martino Gampera nebo Judith Seng. Holanďan Maarten Baas se dostal do podvědomí před několika lety, když vytvořil kolekci ohořelých ikon historie designu. Jako by si vzpomněl na akci Alessandra Mendiniho – repliky nábytkových legend demonstrativně zapálil a zakonzervované fragmenty poskytl k jejich původní funkci. Ve své akci Real Time z roku 2010 zakomponoval do hmotných objektů jednání skutečných lidí. Vytvořil sérii hodin, ve kterých čas ukazuje například ciferník tvořený formou videa zobrazujícího dva metače, jak v reálném čase posouvají hodinové ručičky tvořené odpadky stále do aktuálního času. Jiné stojací hodiny jsou zase tvořeny ciferníkem, ve kterém běží film, v němž muž neustále fixou kreslí nové a nové postavení ručiček opět vzhledem k ubíhajícímu času. Reálně natočená čtyřiadvacetihodinová videa lidského konání se tak stala hlavní složkou samotných objektů. Podobně kacířským způsobem jako Baas ve svých ohořelých objektech pracoval v Londýně usazený Ital Martino Gamper ve své kreativní poctě modernistovi Gio Pontimu If Only Gio Knew… z roku 2007. Gamper rozebral Pontiho originální nábytek z římského hotelu Parco dei Principi ze šedesátých let a z jednotlivých částí sestavil vlastní objekty. Berlínská designérka Judith Seng se zabývá problematikou procesu výroby spojeného s lidským kolektivním konáním ve svém projektu Acting Things, který vyvrcholil na loňském veletrhu Design Miami/Basel v Basileji několik dní trvající performancí Material Flow. Profesionální tanečníci se při něm konfrontovali s modrou amorfní plastelínou a během svých pohybových cvičení materiál upravovali do intuitivní podoby pomocí svého vlastního těla a jeho pohybů.

Židle z moře a plechovky v São Paulu

Některé projekty vycházející z již zmíněného procesu výroby a jeho originálního uchopení se konkrétně dotýkají problematiky sociálního či ekologického aktivismu. I přesto, že tvorba londýnského studia Swine je vysoce estetická, většina jeho projektů se vydává právě tímto směrem. Jejich projekt Sea Chair je založen na sběru plastových odpadků v moři a jejich následném roztavení a recyklaci do podoby funkční plastové stoličky. To vše přímo na palubě malé rybářské lodi, jak zachycuje krátký doprovodný film, který dokonce získal druhou cenu v kategorii Young Directors Award na filmovém festivalu v Cannes 2014. Projekt Can City přivedl autory zase do ulic São Paula v Brazílii, kde vytvořili improvizovanou mobilní slévárnu, která recyklovala plechovky do podoby intuitivních nábytkových objektů. Oba projekty pracují s mnoha principy, o kterých jsme se již zmínili výše včetně performance, akce nebo důvtipných strojů, oba však přidávají rozměr sociálního a ekologického vědomí.

Design už dávno není omezen pouze na svou funkci. Stal se plnohodnotným uměleckým vyjádřením, které může svou provázaností s běžným životem možná ještě cíleněji komentovat všechny aspekty našeho života a za zástěrkou krásných tvarů a dokonalých funkcí dostat originální myšlenky do podvědomí velkého množství lidí. Dnes se zdá, že design umí i mnoho dalších věcí a jeho statický objektový charakter byl zcela popřen inovativními akčními zásahy současné progresivní generace tvůrců.

 

Judith Seng, Acting Things IV 2012, fotografie performance foto: Rudi Schöder

Courtesy Judith Seng. Maarten Baas, Real Time: Sweepers Clock, 2009 video still

Courtesy Maarten Baas Alessandro Mendini, projekt Lassù, 1975, fotografie akce. Courtesy Casabella.

Ugo La Pietra, Commtatore 1970, fotografie akce Courtesy Ugo La Pietra.

mischer’traxler The idea of a tree, 2008 výrobní stroj Courtesy mischer‘traxler.

 

Adam Štěch je teoretik a kurátor designu. Je redaktorem časopisu Dolce Vita a spoluzakladatelem skupiny Okolo, působí na škole současného umění Scholastika.cz

Find more stories

Články