PRÁZDNOTA, SLEPOTA A SVOBODA ADRIENY ŠIMOTOVÉ

24. 6. 2014

Když před měsícem odešla ve věku osmdesáti sedmi let Adriena Šimotová, nebylo snad jediného českého deníku, který by nepřinesl nekrolog této vynikající umělkyně a výjimečné ženy. Připomínaly se její mezinárodní ocenění a řády, její domácí i zahraniční výstavy, dramata jejího života, s nimiž se opakovaně musela vyrovnat a která jí možná brala iluze, ale rozhodně ne sílu a energii tvořit. Připomínaly se několikeré ztráty jejích bližních a milovaných, které její dílo poznamenaly, avšak nebyly zdrojem patosu, ale mimořádné citlivosti, empatie a schopnosti reflektovat mezilidské vztahy – především pak její vztah k druhým: jak k těm, kteří zůstávali, tak k těm, kteří předčasně odešli (odtud také její láska k Martinu Buberovi: „Ve mně je víc já a ty než já a my“, jak se před deseti lety vyjádřila v rozhovoru s Karlem Hvížďalou).

Význam Adrieny Šimotové pro poválečnou uměleckou scénu je nezpochybnitelný: rehabilitovala papír a textil jako plnohodnotné výtvarné materiály, a to s obdivuhodným smyslem pro monumentalitu a prostorotvornost; rehabilitovala tělo jako „spiritus agens“ – duši a tělo vnímala jako spojenou nádobu, z níž se rodí osobní i hlubší, společenská zkušenost; s probuzenou tělesností se v neposlední řadě v jejím díle rehabilitoval hmat: dotýkání, otisky, gestické záznamy a haptická zkušenost vůbec se staly nedílnou součástí jejího výtvarného díla. (Jak psal zkraje osmdesátých let Josef Hlaváček, z jejích děl „cítíme horečný, protože okamžitý, předem nekoncipovaný, ale v okamžiku tvorby bezprostředně realizovaný, tělovými dotyky prováděný a jimi nejniternější hnutí tlumočící životní pocit naší paní Adrieny: účast, vroucnost, lásku a pokoru“.)

S pocitem, že tváří v tvář odchodu této ženy slova nestačí, bych stránku věnovanou nekrologu nejraději nechala prázdnou – prázdnota, stejně jako bílá (ne)barva byly totiž pro Adrienu Šimotovou prostředky stejně významotvornými jako figury a barevné pigmenty. Prázdnota a bílá místa v jejích pracích evokovaly věci vně smyslového světa – věci neviditelné a nezobrazitelné, existující jen jako mentální či snové představy, jako existenciální pocity nebo jako nehmatatelné tělesné touhy. Ve světě přeplněném předměty, obrazy, zvuky, které permanentně útočí na naše smysly, přinášely mnohé Adrieniny práce vítané zastavení, zklidnění a svobodu. Jakkoli vizuálně silné bylo její dílo, formální, estetické a dekorativní hodnoty Adrienu svazovaly. Neustále hledala cesty, které by ji osvobodily z výtvarných konvencí a umožňovaly znovu a znovu začínat od nuly – proto ji přitahovala monochromatičnost a tlumené mezistupně barev, proto v jejím díle v dobách obecné nesvobody převládala existenciální šeď a bělost a proto také zkoušela pracovat se zavřenýma očima.

Ve slepecké optické prázdnotě (snad pod vlivem ztrácejícího se zraku „sestry své duše“ Bohumily Grögerové, jejíž sbírku Rukopis v roce 2006, poté, co jí byla definitivně diagnostikována oboustranná slepota, Šimotová ilustrovala) ostatně v pokročilém věku našla vytouženou svobodu. Stejně jako ji smrt, jak sama konstatovala, přivedla k novému vztahu k životu, slepota ji přivedla k novému vztahu k vizualitě. Po zkušenosti s prací se slepými dětmi prohlásila, že „slepci nemusí vidět, a přesto znázorní některé věci lépe než někteří z nás, kteří je vidí. Abych se jim přiblížila, musela jsem si techniku vymyslet, a teprve tím jsem dokázala to, že jsem mohla pracovat stejně svobodně jako oni.“

Adriena Šimotová zemřela v okamžiku, kdy jsou její práce vystavené v Domě umění města Brna na výstavě Grey Gold: 65+ věnované výrazným, avšak v mnoha případech nedoceněným českým a slovenským umělkyním nejstarší generace. Na výstavě je zastoupena i Ludmila Padrtová, která se po osmdesátce a na prahu smrti svého druhého manžela začala věnovat práci „naslepo“ – automatickým kresbám vznikajícím ve tmě. Zdá se, že prázdno, tma, nicota, mlčení či „pauza“, již Adriena ráda připomínala jako důležitý prvek své práce, se stává zdrojem inspirace zvláště tehdy, je-li člověk ve svém životě konfrontován s koncem – se smrtí svých bližních, nebo s vědomím svého slábnoucího a hroutícího se těla a s vidinou (ačkoli toto slovo se v souvislosti s neviděním zdá být zcela nevhodné) vlastního konce.

Ve zmiňovaném knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Adriena Šimotová v roce 2004 řekla, že člověk by se dle jejího soudu neměl otáčet a „dívat se zpět neprůhledným sklem na sebe sama v minulém životě“. Budiž to pro ty, kteří ji znali a milovali (nemohli totiž jinak), výzvou, aby se na její odkaz dívali prizmatem transparence a nenechali jej proměnit v muzejní zkamenělinu.

 

Adriena Šimotová, 2006, foto: Martin Polák

 

Martina Pachmanová

Find more stories

Články