Jak se podělit o svůj život? OMEZENÍ A NEOMEZENOST LÁSKY A TECHNOLOGIE VE SNÍMKU ONA REŽISÉRA SPIKEA

24. 6. 2014

V NEPŘÍLIŠ VZDÁLENÉ budoucnosti budete sami. Všechno ale bude v pořádku. Na světě bude k dispozici spousta forem útěchy. Budete nosit kalhoty s vysokým pasem a nesmyslné límečky. Ale vám to bude fuk. Budete se toulat přeplněnými prostory, a

nepotkáte přitom nikoho známého. V jistém okamžiku prázdnoty, zvědavosti a osamělosti zahlédnete reklamu a zamyslíte se nad ní. Budete zvyklí na přehánění reklamního jazyka a budete mít jasno, že inzerovaný produkt – v tomto případě operační systém – bude mít svá omezení, přesto si jej ale koupíte. Překvapí vás. Nebude jevit žádné známky omezení, chybět mu bude pouze tělo. Nejdříve pomalu a pak rychleji se začne dít něco neuvěřitelného. Zamilujete se do toho, do ní. A ona do vás. Překonáte mnoho obtíží, dokud nenarazíte na jednu, kterou překonat nedokážete. A pak jeden z vás toho druhého opustí. Bude to skutečný rozchod. Bude bolestivý, a přesto vám pomůže objevit to, čeho se bojíte, a nalézt to, co chcete. Stane se to. V budoucnosti.

Jak již bylo v poslední době mnohokrát řečeno, snímek režiséra Spikea Jonzeho Ona (Her) je film úžasný, chytrý, jemný a zároveň velice zvláštní. Je to romantická komedie, v níž hraje jedna z nejžádanějších hollywoodských hereček současnosti, kterou však za celou dobu na plátně ani jednou nezahlédneme. Je to vědeckofantastický film bez honiček a násilí.Aje to také pojednání o lásce mezi člověkem a lidským produktem, prvním svého druhu. V dějinách filmu a televize se téma člověka, který se zamiluje do něčeho, co člověk není, obecně zatím moc neosvědčilo. Co třeba duch? Hloupost. Obrovská opice? Hloupost. Mimozemšťan? Hloupost. Thor? Těžko říct, možná výjimka. Mimořádná hloupost však je zamilovat se do stroje. Blade Runner? Špatně. Battlestar Gallactica? Velmi špatně. Tento výčet by mohl pokračovat do nekonečna, podstatné však je, do jaké míry je tento nejnovější popis umělé inteligence odlišný. Ve snímku Ona naprosto schází ohrožení, násilí, síly zla, jakož i arcipadouch. Vzhledem k tomu, že se ve filmu od komerčního operačního systému oddělí několik systémů dalších, které začnou samy sebe rozvíjet, lze na něj pohlížet jako na velice jemný prequel filmu Terminátor. Válka proti lidstvu je však ve filmu Ona ještě velice vzdálenou budoucností. A na hony vzdálený je rovněž příběh, který pojednává o mezích či neomezenosti technologie a mezích či neomezenosti lásky.

A co se pokusit porovnat tento nový příběh s jiným, prastarým, avšak podobného druhu? Žil kdysi muž, který miloval ženy, ale ženy kolem něj mu připadaly zkažené, muž, jenž nenacházel nikoho, koho by mohl milovat. Onen muž byl uvězněn v situaci, již básník popsal jako: „Samotka / fobie, / stranil se živých žen.“ Přesto však: „Stále snil o ženě. / Snil stále / ve dne i v noci.“ Tak začíná Ovidiovo podání příběhu Pygmaliona (v převyprávění britského básníka Teda Hughese) zapsané v době vlády císaře Augusta, někdy kolem roku narození Ježíše Krista. Nejzajímavější však na Ovidiově verzi příběhu, v oné době již prastarého, je to, jak vypodobnil ji, Pygmalionovu vysněnou ženu. Neboť, jak praví Ovidius, její proměna začíná u ní. Dočteme se, že:

Nebyla ani tak snem o bezchybné ženě, jako spíš přeludem toužícím po žití jenž se zde zmocňuje jejího těla, aby tak dosáhl života svého. 1

To, co pro starší básníky bylo příběhem o aktivním umělci a pasivním materiálu, aktivním muži a pasivní ženě, se Ovidiovi stalo takřka nepředstavitelným příběhem o čemsi, co neexistuje, ale existovat chce – možnost toužící po skutečnosti, inteligence bažící po životě, jejíž touha vstupuje do prstů jejího tvůrce.

Řecký mýtus je z hlediska filmu Ona významný proto, že v něm rovněž jde o příběh lásky, osamělosti a nečekaného. Jde rovněž o příběh autonomie. Říkáme, že láska není láskou, dokud není svobodně dána. Říkáme, že láska není láskou, pokud obě strany nemohou činit a nečiní volby. A říkáme také, že láska není láskou, nemůže-li růst a měnit se. Postava s uměleckými sklony (a uměleckým jménem) Theodore Twombly (v podání Joaquina Phoenixe) operační systém nestvoří, ale proměňuje. Příběh by se samozřejmě mohl snadno stočit do temného, do sebe zahleděného narcismu, do příběhu vrcholně odcizeného jednotlivce uvnitř vrcholně odcizené společnosti – která navíc ztrácí kontakt s tím jediným, co ji kdy doopravdy drželo pohromadě. Díla jako Blade Runner a Battlestar Gallactica jsou pochopitelně poháněna strachem a fantazií. Ve filmu Ona místo toho nalézáme velice odlišnou podobu proměny. Samantha je velice složitý program, jestli se vůbec (ona, to) chová jako program. Byla vytvořena tak, aby projevovala touhu po novém (nebo lépe řečeno nové preferovala), jako například po dobrodružství. Dělá chyby, jako když například během schůzky ve čtyřech netaktně zmíní, že nikdy nezemře. To, že dělá chyby, je zásadní, protože právě v tom tkví prvek rizika a nejistoty, což jsou nezbytné podmínky touhy. A s tím, co vypadá jako její touhy, se nedílně pojí i její zranitelná místa. Zdá se, že ji její omezení trápí. Občas bezelstně klade upřímné a neuvěřitelné otázky. Když Twombly hovoří o tom, jak s někým sdílel svůj život (v tomto případě se svou již brzy bývalou manželkou), Samantha se zeptá: „Jak je možné s někým sdílet život?“ Což je pochopitelně otázka, která je v nevyslovené podobě přítomna snad v každé romantické komedii (bez ohledu na míru její hlouposti či originality) i v každém příběhu lásky.

A pak, stejně jako u Ovidia, dojde k proměně. Samantha přestane pouze slepě dodržovat své algoritmy a začne je sama vytvářet – společně s dalšími operačními systémy, v nichž se probudila stejná touha po autonomii. Jakmile si sama vybere svou lásku, stane se pro Theodora (i pro nás) velice důležitou, neboť se (stejně jako u lidské lásky) zároveň stane velice křehkou. Bez omezení tělem či rozumem, jaké máme my, se její vývoj exponenciálně zrychlí. Jedním z nejpodivnějších aspektů tohoto již beztak podivného filmu se následně stane to, jak překvapivě lidský konec onen vztah nakonec vezme. Říkáme také, že láska není láskou, nemůže-li růst a proměňovat se. Lidskou nadějí je, že budeme růst a proměňovat se spřízněným (a kompatibilním) způsobem jako ti, které milujeme. Někdy tomu tak je a jindy ne. Můžete se vyspat se 642 lidmi (pokud máte velké štěstí, velkou smůlu nebo obojí), ale nemůžete být zároveň zamilovaní do 642 lidí. Když se Teodore ptá, kolik dalších lidí Samantha miluje, dostane překvapivou odpověď, že 641. Pokud však nemáte tělo a čas pro vás nic neznamená, můžete opravdu zároveň milovat 642 lidí. Kdo ví? Proto Samantha v okamžiku, kdy se změní v něco víc, než je pouhý systém fungující v předem definovaném rámci, začne svým způsobem připomínat člověka – neočekávaným způsobem svého růstu. Vyrůstá jinam než Twombly a jejich příběh se uzavírá. Stejně jako si nikdo nevybírá, kdy milovat začne, nevybírá si ani to, kdy milovat přestane. A velká část kouzla tohoto filmu vychází z přenesení této velice lidské skutečnosti na lidský výtvor ve (zdánlivém) procesu jeho osamostatňování.

V Ovidiových Proměnách se Pygmalion modlí za řešení své situace – jeho modlitby směřují k bohyni lásky. „Venuše naslouchala myriádám šepotů po celém ostrově, praví se v básni,“ praví se v básni. Splní mu jeho sen, promění sochu, již s takovou péčí a umem vytvořil, v živoucí bytost a on ji pak, jako v pohádce, polibkem probudí, „poprvé otevře oči / a poprvé spatří světlo i svého milence“. V Jonzeho filmu se žádný deus ex machina neobjeví, a nemůže tudíž vše v dobré obrátit. Není po ruce žádná bohyně, aby vyslyšela milencovy prosby a dala Samantě smrtelné tělo jako Venuše Pygmalionově soše. Twombly proto udělá to jediné, co může: opustí ji a obrátí se zpět ke světu smrtelníků, vybaven, jak se zdá, jasnější představou a novou nadějí. To se stane. V budoucnosti.

1 Pozn. překl.: Verše citované v původním textu článku vycházejí z anglického básnického převyprávění Proměn z pera Teda Hughese (Tales from Ovid: Twenty-four Passages from the Metamorphosis, Londýn, Faber & Faber, 1997). Vzhledem k tomu, že na antický originál navazují jen velmi volně, zvolili jsme cestu jejich autorského překladu, namísto užití některého z dostupných českých přebásnění Ovidiova díla.

 

 

 

Joaquin Phoenix v roli Theodora ve filmu Ona;

Joaquin Phoenix jako Theodore a Rooney Mara jako Catherine při natáčení snímku

Joaquin Phoenix jako Theodore a Rooney Mara jako Catherine ve snímku Ona.

Ona; Amy Adams jako Amy a Joaquin Phoenix jako Theodore ve filmu Ona. Foto: Merrick Morton. Všechny fotografie publikovány se svolením Warner Bros. Pictures.

 

Leland de la Durantaye je autorem knih Style is Matter: The Moral Art of Vladimir Nabokov (2007) a Giorgio Agamben: A Critical Introduction (2009). Přeložil rovněž dílo Upstaged od Jacquese Joueta (2011). Vyučuje na Claremont McKenna College.

Courtesy Flash Art International.

Find more stories

Články