Subverzia Švankmajerovej imaginácie

30. 1. 2014

TVORBA JANA ŠVANKMAJERA (79) je úzko spätá s kolektívnou aktivitou českého surrealistického hnutia. Jeho tvorivá mno­hostrannosť sa neobmedzuje iba na film,ktorý tvorí podstatnú časť jeho tvorby, autor je činný i v oblasti voľného výtvar­ného prejavu, experimentuje s hmatom, píše básne, hnieti hlinu a páli keramiku, zaoberá sa teóriou tvorby. Čierne polohy jeho humoru, posadnutosť imagináciou, experimentovaním a hrou určujú charakter jeho tvorivej osobnosti. Imaginácia preňho znamená nielen Baudelairovu kráľovnú ľudských schopností, ale najmä prostrie­dok k subverzívnemu pohľadu na súčasnú realitu. Nasledujúci rozhovor vznikol po­čas tohto leta na Švankmajerovom zám­ku na Šumave. Hovorili sme spolu najmä o jeho rozsiahlej výtvarnej aktivite v snahe rozptýliť pochybnosti o tom, že táto tvorba stojí v tieni jeho „celuloidového umenia“.

Ivan Melicherčík: Vo svetovej kultúre ste zapísaný predovšetkým ako filmár s ne­prehliadnuteľnou autenticitou, výraznou originalitou animovanej tvorby, v ktorej sa mágia sna prelína so skutočnosťou. Z filmu presakuje často šokujúca predstavivosť aj do vášho výtvarného opusu, ktorý chce ten­to rozhovor priblížiť a vysvetliť. Napriek tomuto predsavzatiu je na mieste, keď prvá otázka v ňom bude patriť filmu,médiu do­minujúcemu vo vašej práci. Ako ste sa k fil­mu dostali a čo pre vás film znamená?

Jan Švankmajer: Nemyslím si, že by film pro mne znamenal výrazový prostředek, který bych nějak zvlášť preferoval. Dostal jsem se k němu přes divadlo, respektive přes Laternu magiku, kde jsem dva roky působil jako režisér. Snad ale přeci jen jsou dva důvody, proč mne film zvlášť zaujal. Předně film jekonzerva, aprotosi,narozdíl od divadla, může na svého diváka počkat, což pro mne, po nezájmu diváků o moje divadelní pokusy s divadlem ma­sek v Semaforu, mělo určitý význam. A za druhé film vládne střihem, jsi zde, střihneš, a jsi jinde, touto „technikou“ kromě filmu už v našem životě vládne jen sen.

IM: Ako sa vo vašej tvorbe znáša film s vý­tvarným umením? Fungujú ako spojené nádoby?

JŠ: Jak už jsem řekl, považuji film za jeden z výrazových prostředků, které používám. Film ale na rozdíl od výtvarného umění je narativní prostředek, který vládne pohy­bem, jenž skládá v dramatický děj, navíc je film multimedialním prostředkem, který zahrnuje i výtvarný projev. Proto je celkem přirozené, že moje filmová témata se volně přelévají do mojí volné tvorby a naopak. Některé moje přírodopisné objekty např. hrály ve filmu Něco z Alenky, a zase na­opak, hlavy mých loutek z filmu Don Šajn se objevují v mé keramice a pod. Dalo by se tedy říci, že se jedná o spojité nádoby.

IM: Spínacím špendlíkom vašej celoživot­nej umeleckej tvorby je imaginácia. Podľa vás nie práca, ale imaginácia poľudštila človeka. Je teda najväčší dar, aký ľudstvo dostalo. Je imaginácia, lepšie povedané magická imaginácia akýmsi synonymom vašej tvorby?

JŠ: Baudelaire nazývá imaginaci králov­nou lidských schopností. Magická imagi­nace je pro mne synonymem poesie. A tato poesie je vlastním obsahem mé tvorby.

IM: Je oblúk Vašej širokospektrálnej tvor­by súčtom viac-menej samostatných tvori­vých kapitol, etáp, období, alebo ho pova­žujete za nedeliteľný jednoliaty celok, ktorý vznikal plynule, kontinuálne?

JŠ: Nevěřím na vývoj v umělecké tvorbě. Jestli má pravdu Sigmund Freud, pak pro člověka, pro jeho mentální morfologii, je rozhodující vývoj do tří let. Pak už jen roz­víjí, co do těchto tří let načerpal. Z toho vy­plývá, že už v první čáře, kterou člověk na papír udělá, je obsaženo vše, co později roz­vine. Pro mne, pro moji tvorbu, jsou rozhod­ující obsese, a ty člověk „získává“ v dětství. Dětství je totiž jedním ze základních zdrojů imaginace. Proto nevidím ve svém díle něco jako etapy nebo kapitoly, ke svým obsedant­ním tematům se neustále vracím. Nic není uzavřeno, protože obsesí se nelze zbavit.

IM: V akom rozpoložení pracujete? Je to ra­dosť, nedočkavosť, napätie, stres alebo hra? Raz ste prezradili svoju zásadu – nikdy ne­pracuj, vždy improvizuj. Osobne sa mi však osobitne páčila vaša myšlienka: „Nikdy ne­daj svoju tvorbu do služieb čohokoľvek iné­ho, než je sloboda.“ Nazdávam sa totiž, že jej posolstvo dvojnásobne platí práve v sur­realizme ako najslobodnejšom hnutí…

JŠ: Je v tom určitě nedočkavost. A samo­zřejmě hra. Hazardní hra. U mediumních kreseb pak absolutní uvolněnost, až „vy­gumovanost“. Někdy vztek, až nasranost. Svoboda tvorby je pak podmínka.

IM: Vaše prekvapujúce nápady a priam zázračná predstavivosť sú doslova ende­mickej povahy. Vizuálna stránka švankma­jerovskej výtvarnej formuly sa vymyká všetkému, čo tu bolo predtým. Aký význam má nápad v tvorbe? A talent?

JŠ: Už Bohuslav Brouk poukázal na to, že talent neexistuje. Snad existuje něco jako určité dispozice, zručnost, ale ty nejsou pro autentickou tvorbu rozhodující. Rozhodu­jící je síla imaginace, a ta není s uměním totožná, jen se v určitých místech překrý­vá. Imaginace je psychologická kategorie. Většina současného umění se potácí od ná­padu k nápadu, ale nápad nemůže být tím základním impulsem k tvorbě, ten v ní má své místo až po prožitku, až po spuštění stavidel nevědomí.

IM: Medzi vaše „vynálezy“ patrí aj poná­ranie svojich sôch a objektov do karlovar­ského prameňa horúcej minerálnej vody. Tá ich po čase obalí vrstvou hnedočerve­ného kameňa, čím dielo dostane zaujíma­vý, až bizarný vzhľad. Trochu mi to pripo­mína akýsi druh alchýmie. Čo sa za touto výtvarnou „inováciou“ skrýva?

JŠ: Rozhodně bych to nenazval inova­cí. Jde o pokus vrátit tvorbu zpět přírodě, nebo aspoň přírodu zapojit do tvůrčího procesu. Je to také pokus o maximální autenticitu tvorby. Alchymie to je, ale naru­by. Nezušlechťujete primu materii, ale na­opak jí zušlechtěné „výrobky“ vracíte zpět.

IM: Kto vás najviac nadchýna z maliarov či sochárov? Komu ste sa usilovali priblí­žiť? Mali ste svoje vzory? A ktorý vás na­pokon nasmeroval na cestu surrealismu?

JŠ: Vždycky jsem obdivoval Maxe Erns­ta. Jinak těch, kteří mě ovlivnili, nebo kteří měli v určitých dobách na moji tvorbu nebo myšlení vliv, je celá řada, a nejsou to jen malíři. Tak v raných letech, kdy jsem se zabýval divadlem, to byli např. Vsevo­lod Mejerchold, Alexander Tairov, později z filmařů Ejzenštejn, Buñuel, Fellini, Mé­liès a další, Arcimboldo a další manýrističtí umělci, němečtí romantici, prokletí básníci a surrealisté…

IM: Surrealizmus je vaším životným posto­jom a filozofiou. Kto si vás dokonca nazval „militantným surrealistom“. Podľa vás surrealizmus nie je umenie či estetika, ale cesta do hlbín duše, podobne ako alchýmia a psychoanalýza. Akú rolu hrá koncept surrealizmu dnes? Je na ústupe alebo na­dobúda na sile?

JŠ: To je věc, kterou neřeším. Surrea­lismus mne naučil tři věci: za prvé mne zbavil strachu z kolektivity. Protože sur­realismus je kolektivní dobrodružství. Za druhé mi pomohl rozvinout moji imaginaci do netušené šíře a za třetí mne naučil, že poesie je jenom jedna a je lhostejné, jaký­mi prostředky se jí zmocníme.

IM: Vraví sa, že sen je konštantou surrea­lizmu. Ako je zakotvený vo vašich tvorivých prejavoch? Súhlasíte s tvrdením, že sen je predĺžené detstvo? Napokon ani vy ste det­stvo nikdy nechápali ako niečo, čo máte už dávno za sebou.

JŠ: Sen je, vedle erotismu a dětství, jedním ze základních zdrojů imaginace. Ba dalo by se říct, že sen je imaginace sama. S dět­stvím má společnou nepředvídatelnost.

IM: Vaše meno je pevne zrastené s vášňou k pražskému manierizmu a k umeniu doby cisára Rudolfa II. Habsburgského, chýrne­ho mecenáša umenia a posadnutého zbera­teľa. Ako a čím vás tento vzťah ovplyvnil?

JŠ: Jako člověk narozený v Praze a celý život v ní žijící jsem nemohl uniknout to­muto myšlenkovému proudu, této atmosfé­ře, této magii. Je totiž nasáklá do zdí měs­ta. Navíc manýrismus je svým „disegno interno“ předchůdcem surrealismu. Svoji posedlost Arcimboldem se marně snažím interpretovat. Myslím, že můj vztah k ma­nýrismu je značně iracionální.

IM: Ste autoritou aj medzi zberateľmi. Napríklad kolekciu art brut vám môže závidieť každý zberateľ. Nehovoriac už o zbierke afrického umenia… Umenie čier­nej Afriky je súčasťou mágie, náboženstiev, kultov, šamanských praktík, rituálov, sú to pohrebné relikvie, fetiše, jednoducho pred­mety duchovnej povahy. Európania azda nikdy ich účelu a významu neporozumejú. Čo vás priviedlo k tomuto bizarnému, ano­nymnému, záhadnému umeniu? Pre mňa sa africké kmeňové umenie stalo doslova zberateľskou drogou a nazdávam sa, že to najvzrušujúcejšie a najmocnejšie v tomto umení je to, čo nevidno. Mýlim sa?

JŠ: Pro mne africké umění, ale nejen ono, mám na mysli umění přírodních národů vůbec, svým magickým původem a svou nezpochybnitelnou autenticitou, podobně jako např. art brut, představuje alternati­vu k současnému zkomercionalizovanému stavu umění. Představuje podle mne ob­rodné východisko.

IM: Váš vzťah k fetišom je známy. Patria ku klenotom vašich zbierok. Čo vás na fe­tišizme tak fascinuje? Je to jeho blízkosť k mágii? Sám ste predsa raz poznamenali, že si neviete predstaviť tvorbu, ktorá by ne­mala magický rozmer.

JŠ: Fetiš je zvláštní magický předmět. Jde o náš výtvor, kterému jsme přiřkli magic­kou moc. Nabili jsme ho touhou a imagi­nací a čekáme od něho zázrak. Je to něco, co jsme sice postavili mimo nás, ale záro­veň je to součást nás samých. Je to velmi komplikovaný vztah. Je to magie, které jsme dali fyzický rozměr. Nejde zde o ně­jaké pocity, jde o praktickou činnost. Tak se totiž „dělá“ autentická poesie. A jenom taková poesie mě zajímá.

IM: Vráťme sa ešte k zberateľstvu. Sám ako zberateľ viem, čo to je za olovenú guľu, ktorú celý život ťaháte priviazanú o nohu. Viem, že je to „zmluva s diablom“ a nazval som túto závislosť delírium collectoris. Ako preciťujete túto vášeň danú človeku rovna­ko od čerta i Boha. Ako zvládate zberateľ­ský pud? Vidíte v zberateľstve viac ušľach­tilých či problémových vlastností? Alebo, obrazne povedané, dá sa zberateľstvo pri­rovnať skôr k metastáze alebo k bypassu? Je to kliatba alebo výsada?

JŠ: Sběratelství jsem zahrnul do svého ži­vota jako součást své tvorby. S trochou nad­sázky je mi nakonec jedno, jestli jsem onen předmět získal do své „sbírky“ tím, že jsem ho vytvořil, nebo jsem ho někde sehnal, objevil, našel, nebo koupil. I zde se jedná o autoterapii. Tyto nalezené předměty jsou stejně jako objekty vytvořené schopny na čas zahánět neodbytné démony. Celý můj život je vlastně budování „jakési sbírky“. Je to reakce pudu sebezáchovy jako obrana před smrtí. Marná, ale do jisté míry (a ča­su) účinná. Něco jako když si zvířata dělají zásoby potravy na zimu.

IM: Aký je záujem zberateľov o vaše výtvar­né diela, ktoré nemajú nič spoločné s tradič­nou estetikou a sú výsledkom zložitej pred­stavivosti, mnohým často nezrozumiteľnej?

JŠ: V podstatě kromě tebe nemám žádného jiného „soustavného“ sběratele. Sem tam se někdo ozve, ale obyčejně pak z toho nic není, občas něco prodám v aukcích. Ale ani oficiální galerie nemají o moje věci zájem. Jeden objekt z šedesátých let a sérii grafik Přírodopis má galerie v Chebu, jeden ob­jekt je v galerii v Klatovech, v Olomouci mají jednu koláž a to je asi tak všechno. Tvých 30 objektů je naprostá výjimka. Myslím, že ten nezájem spočívá v tom, že sběratelé a kunsthistorici mě berou jako fil­maře, který „fušuje“ do výtvarného umění, jako podobně zase filmaři mě mají za vý­tvarníka, který „fušuje“ do filmu.Navíc se hlásím k surrealismu, a přitom každé malé kunsthistorické dítě ví, že surrealismus je už nejméně šedesát let mrtvý.

IM: Osobne ma na vašej výtvarnej tvorbe priťahujú objekty, grafiky,kresbya koláže „prírodovedeckého kabinetu“. Objekty pod sklenenými krytmi sú mi však najbližšie už aj preto, že v maminom školskom kabinete (učila prírodopis) som ešte ako chlapec ob­divoval pod rovnakými sklenenými zvonmi kostry mačiek, vtákov, plazov… Z vašich sklenených „akvárií“ ale hľadia nové, vy­myslené druhy zvierat, fantastická fauna pripomínajúca príšery, monštrá, obludy. Sú odpoveďou na plienenie prírody člove­kom alebo potvrdením obdivu ku kabine­tom kuriozit, či wunderkamerám? Asi vás predbehnem s odpoveďou pripomenutím vašich slov: „Ak ekologická katastrofa, ktorú práve prežívame, necháva ročne vy­hynúť desiatky živočíšnych druhov, potom neostáva nič iné, iba to, aby ich imaginá­cia nahradila inými.“

JŠ: Jednak i já mám podobné vzpomínky z dětství, ale asi hlavní důvod k této adjusta­ci je zhlédnutí se v manýristických kabine­tech. To se ostatně týká i samotných mon­ster. Samozřejmě že současná ekologická situace svádí k aktualizovaným výkladům.

IM: Stavebným materiálom týchto nových druhov zvieracej ríše sú kosti, lebky, pre­parované časti exotických zvierat, rýb, vtá­kov, plazov, vzácne mušle, parohy, kopytá, vajíčka, acháty, koraly, korene, suché plody a celá škála iných prírodnín. Ako získavate tieto kuriózne, ba unikátne predmety, ktoré potom „ožijú“ v telách nových prečudes­ných druhoch fauny?

JŠ: Všelijak, po bazarech, přes internet, inzerátem, v lesích i jinde. Bohužel se to někdy neobejde bez jistých potíží. V Ba­maku v Mali jsem si na trhu nakoupil úžas­né věci, různé exotické plody, sušené neto­pýry, na slunci vypreparované opičí hlavy, vysušeného chameleona, krokodýlí hlavu a další úžasné artefakty, které domorodci používají k magickým účelům při rituálech nebo jimi „ověnčují“ svoje fetiše. Bohu­žel na letišti v Ruzyni mi celníci všechno vzali, ještě na mě poštvali úředníka z mi­nisterstva životního prostředí, který mi na základě úmluvy CITES všechno zabavil, a ještě jsem musel zaplatit pokutu za „pa­šování“ ohrožených druhů.

IM: V 60. rokoch minulého storočia sa vo vašej hlave zrodil projekt encyklopédie, akéhosi alternatívneho sveta a prírody. Neskôr do neho patrili napríklad cykly Švank-Meyers Bilderlexikon, Prírodopis, či už spomínaná séria objektov Prírodopis­ný kabinet. S prestávkami sa k nemu stále vraciate. Je ho vôbec možné dokončiť?

JŠ: Intenzivně jsem se tím zabýval v le­tech 1972 až 1973. Nalepil jsem asi dvě stě koláží, pak jsem ale zjistil, že je to práce na celý život. Navíc aby tato mystifikace byla dokonalá, musela by být obrazová část do­provozená také encyklopedickými hesly a celé to vydané jako několikasvazkový soubor knih. To nepřipadalo v sedmdesá­tých letech v úvahu. A tak z tohoto v pod­statě podvratného záměru zbylo jen torzo. Nicméně občas se k němu vracím.Tak např. v devadesátých letech k této encyk­lopedii přibylo asi padesát koláží Nesous­tavné anatomie.

IM: Podľa vás sa dá dialóg viesť jazykom, pohľadom, vôňou, chuťou, ale i gestom a dotykom. Pozoruhodnú časť vašej tvorby tvorí taktilné umenie. Fenoménu dotyku, vnímaniu umeleckých diel prostredníctvom hmatu sa venujete už štyri desaťročia. Vaše gestické sochy sú napríklad tiež formou taktilného umenia. Ako ste sa dostali k tak­tilnej experimentácii a akými princípmi sa pri nej riadite?

JŠ: V sedmdesátých letech jsme se v sur­realistické skupině zabývali tématem in­terpretace, tedy přesně: interpretace jako tvůrčí činnost. Hráli jsme řadu interpretač­ních her, jak obrazových, tak textových. Mimo jiné jsem pro skupinu připravil hru, které jsem dal později název Restaurátor. Do hry jsem vložil taktilní objekt, který interpretoval jeden obrázek vystřižený z časopisu Květy a který ukazoval restau­rátora při práci. Svoji taktilní interpretaci jsem doprovodil ještě interpretačním tex­tem. Objekt jsem zakryl, a takto jsem jej předložil členům skupiny. Ti měli několik úkolů. Jednak pořídit jakýsi topografický soupis nahmataných předmětů, za druhé pokusit se tento taktilní vjem složit do analogického imaginativního celku, a za třetí měli určit, který z deseti předložených obrázků (mezi nimi byl samozřejmě i ob­rázek restaurátora při práci) stál u zrodu mé taktilní interpretace. Výsledky této hry měly pro mne natolik určující význam, že jsem se začal zabývat hmatem ve vztahu k imaginaci soustavně. Vznikl tak soubor dalších kolektivních a individuálních ex­perimentací, jež jsem pak složil do sbor­níku Hmat a imaginace, který jsem vydal jako samizdat v pěti exemplářích. Jakýmsi úběžníkem této mojí experimentace, ke kterému směřuji, je synestezie.

IM: V súvislosti s vašou bezvýhradným prívrženectvom k surrealizmu ste poveda­li, že nie ste umelec, skôr básnik. „Slovo básnik,“ citujem ďalej, „však už stratilo lesk. Som jeden z posledných strážcov ma­jáka.“ Dá sa teda vaša tvorba chápať aj ako poézia?

JŠ: Ano, protože poesie pro mne splývá s imaginací, s magickou imaginací.

IM: Začiatkom osemdesiatych rokov ste so svojou ženou Evou kúpili na Šumave menší zámok, ktorý odvtedy upravujete do akéhosi „manieristického“ objektu. Je to ctižiadostivý projekt, ktorý sa stáva akým­si zhmotnením vášho sna – vybudovať raz svoju vlastnú kunstkameru. Čím je pre vás zámok v Horním Staňkove a čo všetko sa v ňom skrýva?

JŠ: Kunstkamera je asi mojí poslední vel­kou obsesí, samozřejmě to souvisí s mým zájmem o manýrismus. Shromažďuji zde zbytky magického světa, který byl kdysi majoritním světem, ale byl zatlačen tou­to pragmatickou civilizací někam na její okraj, jako svět dávno překonaných pověr. A právě kunstkamera je symbolem rov­nováhy mezi racionálním a iracionálním (magickým) pohledem na svět. Manýris­tická kunstkamera nebyla jen předchůd­cem našich současných muzeí, ale přede­vším mikrokosmem soudobé imaginace. Podobně jako alchymie nebyla jen před­chůdkyní současné chemie, ale především úžasným výkladovým systémem světa a člověka v něm.

IM: Vo vašom dome v Černínskej ulici mala svoju adresu aj surrealistická galéria Gam­bra. Poznali ju dôverne Japonci – galéria je uvedená dokonca v japonských turistic­kých bedekroch. Často tam japonskí turisti postávali aj hodiny a čakali na váš podpis. Koniec-koncov, v Japonsku ste už ako doma, vyšiel vám tam rad katalógov a výpravných monografií, mali ste tam sériu výstav… Aký osud postihol túto osobitú galériu?

JŠ: Název Gambra jsem vzal z názvu na­šeho (surrealistického) samizdatového časopisu (vyšlo jedno číslo). Je to slovo z jednoho snu Jakuba Effenbergera. Jeho význam zná jen on. To, že se tato miniatur­ní galerie dostala do japonských bedekrů, je jen pokračováním nedorozumění mezi mou individuální imaginací a tradiční ko­lektivní imaginací Japonců. Díky těmto dvěma rozdílným přístupům k imaginaci a na druhé straně na základě určité spřízně­nosti, jak vnější, tak vnitřní, vzniklo urči­té pouto mezi námi, které označuji jako spřízněné nedorozumění.

IM: Tento rok oslávite osemdesiatiny. Pra­cujete stále bez oddychu, ste v závidenia­hodnej tvorivej a telesnej kondícii. Práve ste dokončili veľkú monografiu,vystavuje tenaraz na troch miestach. V týchto dňoch ste otvorili výstavu v renomovanej moskovskej galérii Garáž, pred vami sú výstavy v Bar­celone, Madride, v Mexiku… Na čom teraz pracujete? Aké sú vaše najdôležitejšie ciele a plány vrátane filmu?

JŠ: Stále pokračuji ve vytváření přírodo­pisných objektů nyní především zaměře­ných na jakousi imaginativní, alternativní mineralogii. Některé objekty vytvářím ve spolupráci s Karlovarským vřídelním pra­menem. Mám nový scénář na filmHmyz (jehož realizaci brání nedostatek peněz) a v létě jsem na Horním Staňkově rozšiřo­val prostory pro svoji Kunstkameru.

IM: A na záver otázka, ktorou sme ten­to rozhovor mohli aj začať. Čo to bolo za okamih či vnuknutie, čo vás priviedlo k odpaľovacej rampe nesmierne bohatej a nekonvenčnej tvorby plnej typického švankmajerovského sarkazmu, irónie, hu­moru, imaginácie, erotiky, šoku, poézie… Ako ste začali a kde ste dnes?

JŠ: Jedním ze zásadních „určujících set­kání“ byl určitě otcův vánoční dar, rodin­né loutkové divadlo, které jsem dostal ve svých osmi letech. Tady to někde začalo.Vlastně všechno, co dělám, je možné stále poměřovat tímto úžasným darem.

 

Jan ŠVANKMAJER (*1934, Praha), filmový režisér a výtvarník .

Vyštudoval VŠUP (1950–1954) a divadelnú fa­kultu Akadémie múzických umení v Prahe od­bor bábkarská scénografiaa réžia (1954–1958). V divadle Semafor založil súbor divadla masiek, ako režisér pôsobil v Laterne Magike a spolu­pracoval ako scénograf v Činohernom klube. Na pole filmu vstúpil v 60. rokoch v čase chýrnej novej vlny. V roku 1964 nakrútil prvý krátky film Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara a následnú sériu svojich troch desiatok krátkometrážnych i celovečerných snímkov uza­viera film Přežít svuj život z roku 2010.

Na rade svojich filmov spolupracoval s manžel­kou Evou (+ 2005), surrealistickou maliarkou. V oblasti kinematografie už pôsobia aj ich dve deti – dcéra Veronika i syn Václav.

Normalizačný režim okliešťoval jeho tvorivú činnosť. V rokoch 1973–79 mal dokonca zaká­zané nakrúcať svoje filmy.Úzko spolupracuje s producentom Jaromírom Kallistom, s ktorým po roku 1989 založil produkčnú spoločnosť Athanor. V jej štúdiách v Knovíze nakrútil všet­ky svoje celovečerné filmy.V rokoch 1962–1964 bol členom tvorivej skupiny Máj. Od roku 1970 sa zúčastňuje kolektívnych aktivít Surrealistic­kej skupiny v Československu a je predsedom redakčnej rady surrealistickej revue Analogon.

Jan Švankmajer je okrem filmučinný aj v ob­lasti samostatného výtvarného prejavu, zaoberá sa grafikou,keramikoua je autorom osobitých objektov, asambláží a koláží. Od roku 1974 ex­perimentuje s hmatom vo vzťahu k imaginácii. Výsledky svojho experimentovania prezentoval v knihe Hmat a imaginace (Kozoroh 1994).

Žije a pracuje striedavo v Prahe, Knovíze a Hor­nom Staňkove.

 

JAN ŠVANKMAJER, Ručne kolorovaný lept z cyklu Přírodopis, 1972–73, 71 × 101 cm, foto: archív Ivana Melicherčíka.

Drak, 2012, objekt, 69 × 25 × 39 cm, courtesy Ivana Melicherčíka.

JAN ŠVANKMAJER, Hlava z mušlí, 1996, v. 68 cm, foto: archív autora.

Portrét Jana Švankmajera, courtesy Ivana Melicherčíka.

JAN ŠVANKMAJER, Ručne kolorovaný lept z cyklu Přírodopis, 1972–73, 71 × 101 cm, foto: archív Ivana Melicherčíka

 

Ivan Melicherčík je publicista a zberateľ umenia.

Find more stories

Články