Cena Jindřicha Chalupeckého 2013

30. 1. 2014

TAK JAKO CHYTRÁ HORÁKYNĚ ani Cena Jindřicha Chalupeckého se ve svých čtyřiadvaceti letech neumí rozhodnout, zda bude oblečená, nebo riskne nahotu. Zda aspiruje na roli českých „Oscarů“ v umě­ní, nebo bude konstatující zprávou o stavu české umělecké scény, zda je pro všechny, nebo jen pro ty, „co spolu mluví“. Jaká byla tedy výstava, která vzbudila hned po vyhlá­šení vítěze vášnivé a rozporuplné reakce?

Pět finalistů, kteří se nejprve představili v Praze, Brně, Ostravě, Českých Budějovi­cích a Plzni, pak v říjnu připravilo soutěžní prezentaci, tentokrát v NG v Praze. Sochař a laureát CJCh za rok 1997 Jiří Příhoda vytvořil pro ochoz Malé dvorany Veletrž­ního paláce speciální paneláž, která měla pravděpodobně prostřednictvím omezení stimulovat výkon vybraných umělců. Dva z pěti zúčastněných se však vzepřeli a svý­mi díly expandovali mimo, architektonické řešení výstavy tak získalo přidanou hodno­tu konfrontace. Pět vybraných umělců pak řešilo své projekty ve vymezených částech jakoby jedné společné výstavy. Odlišnosti v přístupech pak odrážely různorodost do­mácí scény, zatímco zpracovávaná témata se točila v určitých soustředných kruzích: ne/jistota, ne/možnost změny, fyzický pro­žitek a společenská role umění.

Richard Nikl zasadil do instalace několik děl, jež propojují významově i reálně rámy ze speciálních materiálů určených například pro stavbu malotovárních výrobních linek nebo pro designování tvarů aut, kabely, lightbox, držák na letáky a conversky. Po­užívá také tovární produkty vybízející ke customizaci a naplnění libovolným význa­mem či účelem dle konkrétního zákazníka. Nejsilnější částí Niklovy prezentace byl pro mne panel s logy sponzorů a mediálních partnerů soutěže, který se nalézal v úvodu výstavy. Umělecké dílo apropriovalo aspekt jindy spíše vynuceně prezentovaný, čímž na jakoby nevinný kontext upozorňovalo. Sám Nikl klade důraz na ne/jednoznačnost; po­mocí propojení kabelem se ptá, zda existo­valo dříve dílo, nebo paneláž, umění, nebo sponzor. Zároveň s tím klade otázky po fun­gování umění v rámci výstav a institucí.

Druhým autorem, který se vzepřel vy­mezenému místu, je Dominik Lang, cel­kový vítěz tohoto ročníku Ceny. Práce s ne/jistotou je esencí díla, které kritiko­vé označili za „pouhou díru v překližce“. Lang zkoumá roli opakování a efemérnost umění: sluneční odraz potenciálně putují­cí prostorem NG je prožitkem omezeným na tu jednu chvíli, konkrétní příležitost v určitém prostoru. Provokující prcha­vost účinku díla spolu s patrnými postupy klasického sochařského řemesla (práce s hmotou, prostorem, pohybem) je pak možné vnímat jako institucionální kritiku nebo Langovými slovy shrnout pod pojem „poetické“ nebo „romantické“ momenty díla. Oba způsoby čtení se pak vzájemně doplňují v případě dalších částí díla: totiž performance, probíhající pravidelně v ne­určitý čas libovolným způsobem, a zdivo­čelé koule, která se dostala do ohrádky na dně Malé dvorany NG.

Samu sebe výrazně prezentuje a do svých děl zapojuje Daniela Baráčková: zpracovává své osobní až intimní zážitky. Roztříštěnost témat, kterou lze pozorovat již v názvu Smrt, česká malost a současné muzejnictví, je pak patrná především v za­cházení s prostorem instalace. Jakkoliv je propojení malby a videa osvěžující, nepo­souvá téma čecháčkovství dál než k rodin­ným konstelacím, důležité psychoterape­utické metodě řešící problémy návratem zpět a fyzickým znovuprožitím minulého traumatu. Zpřítomnění „rodinné hrobky Baráčků“ pak působí spíše jako arteterape­utický nástroj, navíc nefunkčně zapojený do prostoru, než jako prostředek katarze skrze umělecké dílo. Otázkou tu zůstává: Kdo je tu pacient? Současné muzejnictví?

Společenské problémy se snaží diagnos­tikovat a zčásti i léčit Aleš Čermák ve své prezentaci Starý svět už nedává smysl a no­vý ještě nezačal. Nezaměstnanost pojatá jako vzdor vůči systému, jenž nám diktuje měřítka, pak může být, při zpětném zapo­jení do systému světa umění, interpretová­na jako módní vzdor vůči převládajícímu normativnímu systému (srovnání s rave­ovou hudbou). Zaměstnaní nezaměstnaní (máme je nazývat performeři?) si prostor nakonec přivlastnili a text zvnitřnili tak, že je těžké hádat autorství textu. Nejisto­ta bytí i statusu ve společnosti jako první krok k zacyklení v nemožnosti uniknout vlnám opakujících se neúspěchů. Umění je tu do důsledku převedené v život (naopak to platí jen pro najaté Čermákovy „zaměst­nance“), kde „nikdo nemá svobodu zůstat mimo hru“.

V kontrastu s Čermákovým dílem pak působí instalace Václava Magida, v níž autor řeší právě rozpor touhy umění změnit svět a jeho reálný dopad. Banální, potenci­álně revoluční hesla se po přenesení do ga­lerie stanou bezzubými. Podíváme-li se na Magidovo dílo jako na artikulování odporu proti konvencím (dodekafonie, abstrak­ce, revoluční hesla) dávkovaného doslova zábavní formou i s návodem, jak si takové rebelství sestrojit (typická avantgardní ma­nýra), můžeme jej hodnotit jako podařený komentář současné společenské i umělec­ké situace. Ale můžeme se jen bavit? Mrazí z toho v zádech, když posloucháme abstra­hované a významu zbavené zhudebněné výzvy ke změně světa. Co vlastně ještě je uměním možné změnit? A jaký má umění status? Revoluční, nebo reakční? Možná že nakonec právě umění samo je tím, co nejen míní, ale i mění.

Úspěch každého snažení, včetně soutěžení, je závislý jak na sebe-definiciorganizátora (CJCh), tak také na jednotlivých umělcích a jejich ochotě spojit své jméno s přístupem a jednáním Společnosti Jindřicha Chalupec­kého. Moment nedůvěryhodně elitní soutě­živosti v rámci domácí scény je sice v pří­padě vítězství Dominika Langa vidět méně, ale nezmizel. Vždy přitom bude záležet jak na produkci a propagaci celé akce, tak i na vstřícnosti a komunikaci směrem dovnitř umělecké komunity. Obojí, podobně jako havlovský étos světovosti v lokálnosti, pak selhává. Rozpor mezi touhou po statusu prestižní soutěže, která označuje a produ­kuje nadané a v budoucnu důležité umělce, a popíráním téhož za účelem prezentace umění i CJCh samé však nevykazuje ani do­statečné vyhrocení, ani náznak řešení.

 

DOMINIG LANG, Východ Západ, Instalace v expozici finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2013.

ALEŠ ČERMÁK, Starý svět už nedává smysl a nový ještě nenastal, 2013;

VÁCLAV MAGID, Nevyřešené problémy formy, 2013, video, 4 min;

počítačové tisky, 50 × 50 cm; RICHARD NIKL, 2013;

DANIELA BARÁČKOVÁ, Smrt, česká malost a současné muzejnictví, video, malby, 2013.
Foto: archiv CJCH

 

Anežka Bartlová je studentka teorie umění na UMPRUM.

Find more stories

Home