TOMÁŠ HRŮZA

11. 10. 2013

Tomáš Hrůza je na uměleckém poli nenápadným, ale dlouholetým a kontinuálně tvůrčím autorem. Jeho turisti, poutníci, ztracení či zamyšlení lidé v krajině nebo porozorovatelé horizontu stojí trochu mimo dění, a podobně i jeho dílo pluje mimo progresivní umělecké proudy nebo  zájmy kurátorů. Tomáš Hrůza jako by se nevešel do škatulek – mezi fotografy málo pompézní, mezi umělci málo progresivní. Jeho zastavení a obhlížení světa jsou nenápadným komentářem stavu naší mysli. Stejně tiše se jeho dílem vine reakce na současnou uměleckou scénu. Lepší než se předvádět je tvořit.

Jeho fotografie přesahují styly od romantismu až po krajinářskou fotografii– nejsou ani protipolečenskou demonstrací světa snů a útěku z reality, ani vršením efektů. Žánr zobrazení tu není klíčem k interpretaci, po stránce formální je jím limit zobrazení, po stránce obsahové sám prožitek. Tomáš Hrůza na výstavě Kouzlo smyslů ukazuje vztah člověka a přírody v různých rovinách – od reflexe vědeckého popisu po prostý, až fenomenologický náhled na svět při cestě lodí Amazonií v extrémně silném dešti.

Zásadní pro jeho fotografie i videa je nejasnost času – turisti obtěžkaní batohy stojící chvilku/věčnost před dveřmi svých domovů, trvalost/pomíjivost vědeckých taxonomií, chvilková přeháňka či měsíční slejvák. Čas je u Tomáše Hrůzy navýsost intersubjektivní – to, co někomu připadá jako sekundové cvaknutí závěrky, je pro jiného nekonečnou videosmyčkou.

S nejasným prožitkem času souvisí i rozmývání pocitu blízkosti či vzdálenosti. Policisty hlídané území v šumavském lese určené k pokácení ukazuje vnitřek jako nedostupný a vnějšek jako prostor, kam smíme. Turismus jako poznávání dalekého a zabydlení se v blízkém se v jeho díle slívá. Hranice tady a tam nebo dlouze a krátce mizí v prožívání jako takovém.

Autor to však dává najevo nenásilně. Vybírá nechtěná klopýtnutí, letmá zavadění o větvičku stromu, okamžik sezení na břehu moře, pohled na dvůr své chalupy. Jsou to momenty mysli, povšimnutí, pocítění čehosi. Jeho dílo se nezaměřuje na explicitní kritiku, nedemonstruje velké teze. Pokorně ukazuje zdánlivě menší, ale důležitější sdělení – na tu chvíli, kdy si sedneme na špalek u kůlny nebo na lavičku v přístavu podívat se sami na sebe, a pak pokračovat v cestě.

 

TOMÁŠ HRŮZA, bez názvu, z cyklu 38°38‘0‘‘N, 9°13‘30‘‘W, foto: 2018.

 

Markéta Magidová

Find more stories

Články