Přítomnost a blízká budoucnost ROZHOVOR S ŘEDITELKOU GHMP MAGDALENOU JUŘÍKOVOU

11. 10. 2013

Tereza Jindrová: V našem rozhovoru se přirozeně budeme věnovat především GHMP. Přesto bude moje první otázka směřovat k jiné instituci, a sice k Národní galerii. Vy sama jste byla členkou poradního grémia paní ministryně Hanákové, spolu s Lubomírem Slavíčkem jste z něj ale vystoupila ještě před jmenováním Jiřího Fajta ředitelem. Jak vnímáte další vývoj událostí na ministerstvu a v NG?

Magdalena Juříková: Situace v NG je přesně taková, jakou jsme předvídali, když jsme paní ministryni odmítli podpořit v jejím záměru. Mandát ředitele jmenovaného v dvojí demisi musí nutně působit destruktivně na instituci i na celkovou situaci ve vztahu ministerstva a tzv. národní instituce.

Jsem v tomto ohledu skeptická, protože se nehledají systémová řešení, postupuje se formou rychlých „nažehlovacích záplat“. Instituce řízené státem nemají dostatek prostředků na vlastní rozvoj, jsou enormně zatíženy základními existenčními problémy a množstvím nemovitostí, a zůstávají tak v začarovaném kruhu, z kterého mohou obtížně oslovovat veřejnost a získávat ji na svou stranu. Přitažlivé projekty, které tvoří image každé instituce, jsou prostě nákladná záležitost a v současné neblahé situaci se obtížně shánějí sponzoři i pro velké mezinárodní projekty.

 

TJ: Existují mezi GHMP a NG v současnosti nějaké styčné body (kromě expozice Slovanské epopeje)?

MJ: S NG spolupracujeme i mimo rámec pronájmu Velké dvorany. Spolupodílíme se v současnosti na přípravě projektu s pracovním názvem Ruské avantgardy 1915– 2015 a spolupráce nyní funguje v partnerské atmosféře, z které, doufám, vzejdou i další možnosti.

 

TJ: Mohla byste stručně shrnout svůj názor na aktuální situaci kulturní politiky u nás? Jaká jsou v tomto směru vaše očekávání?

MJ: Z mého hlediska se rozdělují veřejné peníze na příliš mnoho projektů s malým důrazem na kvalitu a možný ohlas, abychom působili co nejvíc demokraticky, nikoliv ekonomicky. Jak už jsem řekla, velké instituce jsou v začarovaném kruhu, non profitní organizace, které už projevily svou životaschopnost, mají mít podporu výraznější a začátečníci si ji musí zasloužit. U nás se většinou k inspirativním věcem přistupuje opatrně a ti, co nejvíc křičí, jsou vyslyšeni bez ohledu na odvedenou práci. Neexistuje platforma, na které by se o budoucnosti a koexistenci malých i velkých subjektů vedla diskuse, každý hrabe na svém písečku. To je samozřejmě také závislé na kvalitě lidí na vedoucích postech, kteří by měli vidět i za horizont svého psacího stolu. Na druhé straně legislativa a předpisy jsou tak komplikované, že prostor k takovému uvažování je stále menší, až nulový.

 

TJ: Zvažovala jste vznik poradního orgánu GHMP, což je funkční západní model. Proběhly už nějaké praktické kroky iniciující vznik takové rady? Jaké by měla přinést změny?

MJ: Ano, odborné grémium už se sešlo. Seznámila jsem kolegy se situací instituce a vyslechla jejich názory a doporučení. Zároveň jsem je požádala o souhlas s dvojím mandátem, jakožto odborné rady na jedné straně a akviziční komise na straně druhé. Názory respektovaných kolegů jsou důležitým korektivem v práci GHMP a mohou inspirovat i iniciovat důležité změny a kroky prospěšné v koncepčních otázkách.

 

TJ: Jedním z bodů Vaší koncepce rozvoje GHMP pro výběrové řízení bylo učinit z Colloredo-Mansfeldského paláce vlajkovou loď, a naopak přehodnotit užívání prostor na Staroměstské radnici, v Domě U Prstenu a v Domě fotografie nebo držení Rothmayerovy vily. Částečně už se změny začaly realizovat. Jaký bude další postup?

MJ: V další fázi bychom rádi přesunuli edukační činnost do rekonstruovaných prostor v přízemí CMP z nevyhovujícího „kumbálu“ na dvoře U Prstenu. K 7. červenci jsme ukončili činnost na Staroměstské radnici a přesunuli jsme zdejší program do CMP. V současnosti jednáme o budoucnosti dokončované Rothmayerovy vily, která by dle mého názoru měla přejít do správy Muzea hl. města Prahy, jež provozuje slavnou Millerovu vilu, a mohlo by tak vytvořit z obou objektů smysluplný programový celek. Nicméně je to závislé na budoucím rozpočtování obou institucí. Provoz takové památky je enormně zatěžující a její potenciální návštěvnost je minimální.

Dům fotografie je po kolaudačním řízení. Kolaudační rozhodnutí zatím nenabylo právní moci, čekáme na něj s napětím, jelikož vztahy v domě nebyly původními provozovateli založeny v duchu vzájemného porozumění a očekáváme tedy ze strany SVJ námitky. Věřím, že orgány odpovědné v této věci nebudou prodlužovat tuto agonii a dočkáme se ke konci roku otevření výstavních prostor.

Dům U Prstenu bude letos sloužit bilanční výstavě k 50. výročí vzniku GHMP. Jeho další osud zatím nebyl nijak zpečetěn, nicméně to z mého pohledu není rentabilní prostor pro výstavy současného umění a každá stálá expozice v něm bude jen přežívat. Prozatím v něm máme naplánovány do roku 2015 tři výstavy, jednou z nich jsou zmiňované Ruské avantgardy.

 

TJ: Ve své koncepci jste kladla velký důraz na sbírkovou činnost GHMP. Zdůrazňovala jste zejména budování sbírky fotografií, což je velmi osvícená myšlenka vzhledem k faktu, že většina českých veřejných institucí stále toto médium víceméně ignoruje. Jaký je stávající akviziční program a současně proces vyřazování ze sbírek?

MJ: Vyhodnocujeme díla, která bychom mohli postrádat, a vzhledem ke zrušené expozici U Prstenu budeme usilovat o získání některých zde vystavených prací, které nám autoři nabídli za výhodné ceny. Akvizice fotografií tak budou muset chvíli počkat, nicméně ani v tomto ohledu nejsme úplně bez bodů, neboť jsme byli štědře obdarováni Viktorem Kolářem, jehož výstava nedávno skončila v Domě U Zvonu.

 

TJ: Jaká je nynější situace v depozitářích, jejichž stav jste v projektu označila za provizorní?

MJ: Situace je stále provizorní, hledáme spolu s MHMP odpovídající prostory. Doufali jsme v jejich rozšíření v depozitáři na Bouchalce, kde má MHMP v části budov uloženy protipovodňové zábrany. Není je zatím bohužel kam přemístit, a tak se musíme poohlédnout jinde. Léta zanedbaný problém nás nyní pronásleduje, protože náklady v pronajatých prostorách jsou zbytečně veliké.

 

TJ: Jakým způsobem se daří zviditelňovat sbírku veřejné plastiky a integrovat ji do veřejného povědomí o GHMP?

MJ: Pracujeme na programech pro děti, které budou vycházet z edukačního centra CMP. Ten má výhodnou polohu u Karlova mostu a bude tak možné v reálu seznamovat dětské publikum s nejcennější součástí veřejné plastiky, včetně problematiky restaurování takto exponovaných skulptur a důsledků vlivu prostředí na historické památky.

Pro mládež a dospělé zájemce připravujeme mobilní aplikaci, která bude upozorňovat nejen na jednotlivé položky v souboru veřejné plastiky, ale i na naše jednotlivé objekty a jejich program.

Také na našem webu bychom rádi pomocí souřadnic upozornili na existenci soch zejména tam, kde nejsou u veřejnosti tak zřetelně vnímány, jako je tomu v centru města.

Máme také v plánu vydat leporela věnovaná jednotlivým městským částem, v kterých by částečně interaktivní formou mohli nejmenší poznávat významná díla ze svého okolí.

 

TJ: V dlouhodobém výstavním plánu jste nadnesla vizi o spolupráci se zahraničními subjekty obdobného charakteru, jako je GHMP, a to především v oblasti střední Evropy. Tato úvaha se mi zdá mimořádně nosná především ve vztahu k Polsku nebo Maďarsku, protože zdejší povědomí o tamním umění z nedávné minulosti i současnosti je chabé. Rozvíjíte nebo navazujete takovou spolupráci? A jaké výstupy můžeme očekávat?

MJ: Ano, snažíme se tyto kontakty oživovat. V současnosti máme domluvenu zajímavou kombinaci obého, a sice polský kurátor připravuje výstavu Dory Maurer, významné představitelky konceptuálních tendencí v maďarském umění. Ale to doufám není poslední krok, zatím je vše trochu v mlze, nicméně spolupráce v rámci středoevropského prostoru by měla hrát časem významnou roli v naší dramaturgii.

 

Colloredo-Mansfeldský palác, foto: Tomáš Souček

 

Tereza Jindrová je kritička a teoretička. Spolupracuje s Nadací Prague Biennale.

Find more stories

Home