Prague Biennale 6

11. 10. 2013

ZATÍMCO ŘEKA VLTAVA hrozila vylitím z břehů a zalitím celého historického centra s jeho zdobnými věžemi a hordami turistů, probíhala půlhodinky pěší chůze od protipovodňových zábran v kulisách vytříbeně avantgardních funkcionalistických budov žižkovského nákladového nádraží vernisáž šestého Pražského bienále. Opuštěnou stavbu při vernisáži zaplnilo umění i lidé a hrozící přírodní apokalypsa (která se naštěstí nakonec nekonala) zaůstala daleko v pozadí. Strohé, ničím nedělené prostory (vyprojektované v roce 1936) naznačovaly, že budeme svědky návratu východoevropského trendu posledních let: chladné konceptuální práce na papíře vycházející z odkazu klasické tradice regionální avantgardy. Celkový obrázek byl však mnohem barvitější: zastoupení zde našli jak mezinárodně cenění mistři, tak nové hvězdy na prahu kariéry i mnoho dobře známých regionálních talentů. Označení regionální zde přitom postrádá pejorativní nádech a je čistě geografické – zahrnuje sousední země i některé zástupce postsovětského prostoru.

Jakkoli se místo konání pokaždé mění, stálicí přehlídky zůstává sekce „Expanded Painting“. Zaslechl jsem názor, že není tak úplně jasné, zda má malba pro bienále, nota bene pro bienále ve východní Evropě, kde je klasické malířství beztak dominantním médiem, až takový význam. Právě naopak – to je přeci hlavní důvod jejího významu! Malba – a to především figurativní olejo- malba – je tradičně považována za to pravé umělecké médium střední Evropy, za všemocnou, nezbytnou, za svatý grál a za důležitější než jakýkoli jiný obor. Malba je tudíž nejvhodnějším médiem pro pochopení východního umění. A to i přesto, že v poslední době se „Expanded Painting“ nevěnovala až tak umění z východu, jako spíš malbě jako takové: moderním přístupům a syndromu globalizace. Několik prací nám připomíná zakázaný východní modernismus, např. fotocitlivé plátno rumunského autora Florina Maxy reprodukující bílý nefigurativní objekt vystavený na jeho dvorku (The Garden / Zahrada, 1980–1981) nebo obrazy Maďara Gábora Gerhese inspirované socialistickými komiksy zesměšňujícími západní abstrakci (Every image is enemy 1 / Každý obraz je nepřítel 1, 2011). Jiné jsou připomínkou triumfu západní modernistické autonomie, například dílo (Horizon / Horizont, 2011) od Alberta Garuttiho, šedé malby Petera Halleye (Prisons / Vězení, 2013) nebo křehké objekty Josuhy Neusteina (Two Interferences / Dvě interference, 2009). Modernistická malba byla koneckonců také oknem (jako v době renesance) otevřeným všem vírám a nadějím modernismu, k nimž patřila autonomie, utopie a někdy také greenbergovská plochost.

Podobně jako v operačním systému Windows otevíráme více oken najednou, představuje i současný fenomén globalizované malby okno, nebo spíše okna, otevřená různým, často „exotickým“ kulturám z různých částí světa. Íránsko-americký tvůrce Ali Banisadr přichází s novým zoroastrijským universem, Indonésan Entang Wiharso vypráví mytické příběhy a Abelowovi (syn a babička) vyrábějí naivní symboly. Outsideři jsou mimochodem značně v kurzu, stačí se podívat na Benátské bienále (zahájené o týden dříve, než jeho nízkonákladová pražská sestřička)! V duchu této tendence pak fotografická sekce oslavuje samostatnou výstavou velkého outsidera české fotografie Miroslava Tichého.

Když už je řeč o fotografické části, je třeba říci, že působí téměř jako samostatné bienále. Třetí ročník („Photography, Reconstructed“) připomenul, jak silné postavení fotografie v tomto regionu má – jakkoli nejde o běžnou fotografickou přehlídku, ale spíše o sofistikovaný mezinárodní výběr současných umělců odkazující k abstraktním a modernistickým jevům v rámci tohoto média, který naplňuje očekávání vyvolaná avantgardní budovou. Hrozivá geometrická plátna (Shannon Finley, Winters love / Zimní láska, 2012), dřevěné konstrukce kombinované s archivními barevnými tisky (Mateusz Sadowski, Looking for the Source in a Rush / Hledání zdroje v chvatu, 2012) a zabalené a vyfotografované obrazy (Miriam Böhm. Set I / Sada I, 2011) jsou ukázkami nových přístupů současného umění k fotografii.

Třetí výstava („Flow“) naproti tomu oživila dávné instinkty a strašidelné magické rituály prostřednictvím drobných hyperrealistických mumií Richarda Stipla (Pád I, 2011) či primitivního Brâncuşiho sloupu, jehož elementy jsou instalovány mezi dalšími totemy (Matyáš Chochola, Postobjekty, 2013). Část nazvaná „Flow“ přišla rovněž se zajímavým konceptuálním záměrem, který reprezentovala díla jako bromostříbrné op artové fotografie Barbary Kasten (Untitled 25 / Bez názvu 25, 1979) nebo černé a bílé kruhy Milana Grygara (Stupnice, 2012).

Oproti čerstvé energii tří výše uvedených výstav působí čtvrtá část s titulem „Beyond the Art“ více akademicky. Jde o přehlídku věnovanou aktuálním výstupům slovenské scény, které jsou zakotveny v 90. létech, zlaté éře public artu, sociálně angažovaných projektů a konceptuálních site-specific uměleckých děl. Katarína Hládeková vypráví prostřednictvím architektonických modelů a soukromých fotografií o svém dětství (Dvojdomek, 2010), zatímco Matej Vakula pokračuje ve svém participativním uměleckém projektu taženém jízdním kolem (Manuály na použitie verejného priestoru, 2011). Tomáš Šoltys pro změnu stojí na hladině Dunaje jako zapomenutý industriální Ježíš (Člověk na řece, 2011). Jde o další „rozšířené pole“ výtvarného umění svého druhu (bližší původnímu obsahu tohoto pojmu, jak jej razila Rosalinda Krauss), v tuto chvíli se však v rámci slovenského umění jedná o etablovanější, ale zároveň vyvíjející se tendenci.

Gábor Rieder je historik umění a šéfredaktor časopisu Flash Art Hungary.

FENDRY EKEL, Bohemian Twins #1 & #2, 2013, Olej a akryl na plátně, 90 × 70cm (každý), soukromá sbírka, courtesy umělec, OFCA International, Yogyakarta/Berlin a Arndt, Berlin/Singapore.

MATYÁŠ CHOCHOLA, Postobjekty, 2013, keramika, kámen, beton; vpravo na fotografii BARBARA KASTEN, Architectural

Site 7, 1986, courtesy umělkyně a Kadel Willborn Gallery, Karlsruhe/Düseldorf; ALI BANISADR, The Search, 2012, olej na lnu, 200.7 × 243.8 cm, courtesy umělec a Thaddaeus Ropac, Paris/ Salzburg. Foto: Hynek Alt.

LUDĚK RATHOUSKÝ, Nový obsah starých mistrů, Litoměřický, 2011, fólie a akryl na plátně, 200 × 150 cm, foto: archiv autora;

PETER HALLEY, Prison, 2013, tapeta, 317 × 209 cm, foto: Hynek Alt;

TOMÁŠ ŠOLTYS, Man on the river, 2011, C-print, 120 × 78.73 cm, courtesy umělec, Slovenská národná galéria, Národní galerie Praha a soukromá sbírka;

JAKUB NEPRAŠ, Sediment Sphere, 2008, video socha se zvukem, 5 min, 70 × 55 × 50 cm, courtesy Arthobler Gallery, Curych, foto: Hynek Alt;

ENTANG WIHARSO, Melting Landscape Promising Land Story, 2010, olej na plátně, 200 × 300 cm, courtesy Primo Marella,

Milan/Beijing; ALBERTO GARUTTI, Thread 871 kilometres long that corresponds to the distance between my atelier in Milan and the Nákladové nádraží Žižkov in Prague, 2013, vlna, foto: Hynek Alt.

 

Gábor Rieder je historik umění a šéfredaktor časopisu Flash Art Hungary.

Find more stories

Články