Katalogizace slepých míst

11. 10. 2013

Slepá skrvna, Galerie NTK, Praha

Naše přeurbanizovaná středoevropská krajina v posledních desetiletích prochází radikální změnou. Před několik lety tuto její hmotnou a sociální podobu označila Keiko Sei za „konečnou krajinu“, která již minula zenit svého rozvoje. Kulturní krajina, tak typická pro náš hustě osídlený středoevropský region, získává své trhliny, jakési post-kulturní jizvy. Zásadním nástrojem, jímž naše kultura definuje naše životní prostředí, je zajisté architektura, a právě stavby jsou nejčastější obětí vzniku těchto „slepých skvrn“, míst rozkladu a mizení, materiální i sociální destrukce. Tyto nablýskanými stěnami nových administrativních budov zakryté zóny lze jistě do jisté míry chápat i jako romantické téma spojené s estetikou zmaru a rozkladu. Stejně tak ale také jako specifickou sociální zónu reflektující problémy naší společnosti. Jedná se o ona ne-místa, jež jsou průchozím jevem utopického myšlení minulosti ústícího do dystopií současnosti. V tomto ohledu kurátor Milan Mikuláštík navazuje i na svoji starší výstavu Stíny minulých utopií (NTK, 2011). Ta se zabývala právě onou proměnou vedoucí od rovněž často architektonických utopií minulých epoch k současné post-utopické situaci, kde se jejich ozvěny a dozvuky stávají spíše ztělesněním dystopického vnímání nadšeného chápání minulosti.

V novém projektu zohlednil Mikuláštík toto téma na rozsáhlém výběru prací. Vedle přímo pro prostor galerie realizované instalace Jaroslava Vargy, která pracuje s momentem přenosu charakteru takového místa do prostředí galerie, je zde další zajímavou prací instalace Jakuba Geltnera, kde se sám divák stává obětí přenosu do neexistující až nepříjemně kýčovité „utopie“. Vedle děl, která moment slepé skvrny parafrázují nepřímo z hlediska vlastností média (Tereza Severová), zde nalezneme i řadu těch, která operují s negativním vymezením těchto míst prostřednictvím zdůrazněné absence něčeho (Martin Bražina, Marek Kvetán) či oné atmosféry rozkladu (Olga Tiaška-Štefanovič). Instalace Lexy Peroutky do prostoru galerie vstupuje nejen svým měřítkem reálného sloupu se sirénami, ale občas i jejich nečekaným spuštěním. V tomto ohledu jde o asi nejvíce apelující dílo, přesahující pozici pouhé analýzy, sentimentu či kritiky k přímému apelu. U řady prací si můžeme vybavit, jak je pro taková místa imaginativní stimulace časté, již poněkud zprofanovanou Foucaultovu definici heterotopie.

Kurátorská koncepce, kterou nám zde autor výstavy předložil, se zaobírá tématem, které je dnes výrazné nejen na uměleckém, ale i obecně společenském poli. Stačí zmínit současnou oblibu průzkumu a dokumentace opuštěných chátrajících staveb. To, co je popíráno a ignorováno v rámci běžné životní zkušenosti, se jako forma vytknuté části reality stává tématem tvůrčí reflexe i exotického úniku. Je škoda, že aplikovaná forma výběru a prezentace děl se v případě kurátorské práce Milana Mikuláštíka v NTK stala poněkud mechanickou. Zajímavé a dobře podchycené téma ústí do svozu děl, která byla již často k vidění při jiných výstavních příležitostech. Vyslovená teze je doprovázena mechanicky představenou ilustrující selekcí, která je i díky architektonické specifičnosti prostor galerie pouhou obměnou stále stejné situace. Sled výstavních projektů v NTK se stává pouhou ozvěnou odrážející se od stěn až příliš konkrétního a neměnného místa jejich realizace.

 

TOMÁŠ DŽADOŇ, Prekrývanie 2000, akryl na plátně, 400 × 160 cm, Gaski pláž, Polsko, foto: archiv autora.

 

Viktor Čech je kritik a kurátor umění.

Find more stories

Články