Galettene: koláč, sex, nebo všechny tři OPUŠTĚNÍ, PONÍŽENÍ, A PŘECE STÁLE SPOLU SKUTEČNÝ (?) PŘÍBĚH

11. 10. 2013

SPOLEČNĚ PRACUJÍCÍ umělci obvykle využívají výhod částečně autonomních skupin. Sdružování dokáže vyvážit určité tlaky vznikající v důsledku neúměrných plánů a očekávání. Jednotlivci v některých uměleckých uskupeních postrádají samostatnou identitu (což je i jejich cílem), jsou to kolektivy a jako takové se podřizují celkovému cíli, jímž je společná práce. Uskupení Gelitin se však tlakům nevyhýbá ani jednotlivce nenutí k dokonalému začlenění do kolektivu. Jejich roli definuje na pomezí otevřené proklamace individuální identity a únikového potenciálu skupiny.

V začátcích však bylo všechno jinak. Příběh bojů, hádek a konečného rozhodnutí vedl k tomu, že se polovina původního uskupení Galettene [sic!] – pojmenovaného po slavných tříkrálových koláčích (Galette des Rois) – odtrhla a odešla za vizí komunitního života do jihofrancouzské Dordogne. Čtyři svému osudu ponechaní nejmladší členové se přesunuli zpět do Vídně, kde se jako projev výsměchu vůči svým původním kolegům přejmenovali na Gelatin (a později na Gelitin). Zatímco zprávy přicházející v devadesátých letech od uzavřené francouzské skupiny byly spíše kusé, jejich někdejší vídeňští souputníci svět zaplavovali nadbytkem kolektivního libida, zkorumpovanou kritikou a neustálými projevy své výjimečnosti.

Původně osmičlenné seskupení Galettene bylo ve svých počátcích sahajících do 80. let 20. století inspirováno nadýchanými vnějšími vrstvami tříkrálového koláče z listového těsta. Jeho členové měli za to, že s uměním se to má stejně: že totiž představuje pouze povrchovou slupku jinak skrznaskrz prohnilé kultury. Hustá a sladká mandlová náplň pak hrála roli vnadidla lákajícího konzumenty na tuto jedinečnou rakouskou dortovou gemütlichkeit. Byli přesvědčeni, že problémem společnosti není chudoba, pokrytectví či represe, ale přílišná přístupnost a svůdnost moderní evropské kultury. Metody práce Galettene byly prosté: snažit se o to, aby lidé zároveň pociťovali štěstí i stres. Jejich techniky pak byly prakticky neviditelné. Včlenili se do běžného života rakouského venkova a vyráběli špičkové bioprodukty – především dorty a chléb –, čímž chtěli ukázat kritický potenciál nikdy nekončící snahy o kvalitu. Byli přesvědčeni, že toto zvyšování jakosti pečiva zaměřené především na vzdělané vrstvy povede k nárůstu obecné touhy po vyšší kvalitě, odmítnutí masové produkce a následnému kolapsu kapitalismu. V jejich pojetí šlo bezpochyby o pomalý proces. A v duchu nejlepších levicových tradic se tento proces soustředil především na kritiku a poškozování ostatních aktérů tohto nového hnutí potravinového uvědomění. Významného úspěchu dosáhli v roce 1985 díky zinscenování skandálu s přidáváním Fridexu do vína, jehož důsledkem byl rozvoj ekologického povědomí v rakouském vinařství.

Tuto kritiku ekologického smýšlení prostřednictvím produkce potravin rozsáhle dokumentoval student umělecké školy a jeden z prvních členů Galettene Ali Janka, který v té době pracoval jako učeň ve fotolaboratoři ve městě Neuhofen an der Krems ležícím jižně od Lince. Starším členům skupiny zadarmo vyvolával fotografie – snímky jim pak předával přímo před očima svých nadřízených, nechal si od nich zaplatit, načež jim peníze během nočních kolektivních snah o zdokonalení porcelánových figurek zapékaných dovnitř tradičního tříkrálového koláče zase vrátil.

Janka se narodil v roce 1970 v Salzburgu, a byl tudíž stejně starý jako ostatní členové odpadlické frakce Gelitin s výjimkou Tobiase Urbana, který byl o čtyři roky starší a také poslední, kdo Galettene opustil. Navzdory určitému odporu ostatních byl Urban nakonec do nové skupiny přijat, a to pod podmínkou, že na projev své loajality vůči novému kolektivně proklamovanému pojetí svobody zničí všechny porcelánové pekařské formy a pomočí pytle s mandlemi. Janka vyrůstal ve velkém domě na okraji Salzburgu. K původnímu osmičlennému seskupení Galettene se připojil proto, aby překonal trauma, které pro něj v dětství představovalo spaní na třípatrové palandě. Po pekle prožitém mezi dvěma staršími bratry ho, jako forma útěchy po stresu prožitém v dětství, přitahovala idealizovaná představa bratrství. Nesnášel chaos a opovrhoval stupidní snahou svých bratrů o skvělý vzhled. Jako neupravený, neučesaný a jednoduchý teenager byl přitahován elegantním oblečením a ambivalentním vztahem k vysoké společnosti ztělesňovaným Galettene. Jednoho dne pak do jeho pitomé fotolaboratoře vstoupili elegantní starší muži a přinesli s sebou odér sofistikovanosti – šlo o původní starší členy skupiny, kteří mu následně navrhli, aby slepou uličku své kariéry opustil a začal studovat na vídeňské Uměleckoprůmyslové univerzitě. Od začátku byl looser. Jeho nově zakoupené drahé obleky a náročný přístup k jídlu – zahrnující opulentní instalace organických potravin – šly zcela proti duchu doby. Nebylo proto překvapením, že univerzitní diplom napoprvé neobhájil, přičemž prošel až tehdy, když s nechutí slepil dohromady povrchní poststrukturalistickou obhajobu své obsese stylem a ekologií. Dalšímu odmítnutí pak musel čelit proto, že jej skupina vlastně nikdy plně nepřijala.

Naproti tomu Tobias Urban to tak složité nikdy neměl. Byl to právě on, kdo se vždy vymezoval vůči omezením plynoucím z původní podoby uskupení, z něhož se následně vyvinuli Gelitin. Vyrůstal v Mnichově, obklopen relativním dostatkem. Jeho otec zplodil se čtyřmi různými ženami celkem devět potomků, a domácí prostředí tak bylo všechno jen ne nudné, přičemž matčina profese dětské psycholožky se naštěstí v rodinném kruhu nikdy neprojevila. Tobias se tak mohl dle libosti věnovat kreslení a psaní, přičemž již v dětském věku projevoval značnou předvídavost a důvtip. Největší škody na něm napáchal mnichovský umělecký provoz a méně pak buržoazní životní styl, k němuž si postupně našel pozitivní vztah. Hašteření a soutěžení, jichž byl svědkem na mnichovských vernisážích a konferencích, jej přivedlo ke statistické analýze vztahů a namísto úvah o obrazech a slovech se obrátil k číslům. Doposud odpočívá při četbě burzovního zpravodajství či výpočtech demografického rozložení návštěvníků na základě statistik, jež si vyžádá, kdykoli Gelitin vytvoří nový projekt pro nějakou veřejnou instituci. A byla to právě tato vášeň k číslům, co jej přitáhlo do původních Galettene. Mladý muž, v onen čas stále ještě studující na vídeňské Akademii, pravidelně trávil polední pauzy se svou malou dcerou (narozenou ještě za studií) v nejvyhlášenějších kavárnách. Rád se vždy nořil do finančních příloh novin či článků o rakouském finančnictví. Jeho vášeň pro nákladné obleky – v nejvlastnější tradici polosvěta objednané, ale zřídkakdy zaplacené – spolu s fascinací světem čísel působila na starší členy natolik magickým dojmem, že jej mezi sebe okamžitě přijali jako tu pravou osobu schopnou analyzovat chutě a tendence rozrůstajícího se rakouského kulinárního hnutí.

Třetí z odpadlíků, Wolfgang Gantner, vyrůstal v relativně skromném prostředí vídeňské čtvrti Hernals nedaleko zámku Neuwaldegg. Mnoho dní i nocí strávil v ulicích města pátráním po něčem velkém. Často nešel do školy a pomáhal místo toho matce v její prodejně elektroinstalačního materiálu. Jednoho dne však do obchodu zašel pro svíčkové žárovky kněz a mladý Wolfgang byl v tu ránu uhranut jeho černým oblekem a klidným vystupováním. Od této chvíle byl s bloumáním a záškoláctvím konec a všechno své úsilí napřel k ministrování v kostele. Vyšňořen do bílé sutany s ozdobným límcem a nablýskaných bot postával vedle kněze, nosil svícny, propůjčoval své dokonalé ruce k držení záložek obrovské bible a vůbec se snažil s knězem co nejvíce ztotožnit. Osvícení k němu přišlo skrze zpověď. K jeho úkolům patřilo být k ruce, kdykoli kněz poskytoval zbloudilému farníkovi svátost smíření. Wolfgang se dlouho snažil udržte v sobě bohaté popisy mravních zvrhlostí a sexuálních úchylek na uzdě, avšak v šestnácti letech to už dále nevydržel. Poté, co vyslechl několik zvláště peprných zpovědí, sledoval poníženého a dobře oblečeného muže z kostela přímo vstříc svému novému životu v náručí Galettene. Formy zpovědi se však nikdy zcela nezbavil a stala se základem jeho estetických pokusů. Osvobozen a povzbuzován nově se rodící skupinou ke studiím public relations a politologie tato zcela nepřekvapivě nedokončil. Bylo příliš těžké odolat touze uvést do praxe všechno to, co vyslechl ve zpovědích, a tak byl často příliš unaven, aby chodil do školy, a také jeho povinnosti při výrobě koláčů byly nezřídka komplikovány jeho nově nalezenou sexuální svobodou. Snaha vyspat se s co nejvíce lidmi mu zabránila v dokončení školy a vyvolávala rovněž chaos v původní skupině – která sice o svých touhách stále mluvila, nikdy je však nenaplňovala.

Jako kdyby seskupení Gelitin nikdy nemělo být platformou ke spolupráci. Jeho členové byli nejprve vtaženi do kroužku starších samouků a zcela logicky následně skončili sami. Nemají vůdce, protože žádný z nich nikdy doopravdy nepochopil původní činnost rozvíjenou uvnitř rakouské střední třídy. Gelitin nevznikli z vlastní volby – byli opuštěni. Byli ponecháni svému osudu a vrženi do dění spíše nedostatkem vlastních záměrů než jejich nadbytkem. Tak se také stalo, že se nejmladší čtveřice, tehdy již přejmenovaná na Gelitin, objevila v polovině 90. let v New Yorku. Snažili se namísto v lůně původní skupiny usídlit v budovách Světového obchodního centra, byli však s posměchem vyhnáni – jen aby se o pět let později vrátili se svým slavným balkónovým projektem The B Thing (2000). Původní skupina si mezitím objednala obrovské množství cateringového vybavení a pokusila se o lehce disruptivní infiltraci do nově vznikajících městských farmářských trhů – část z tohoto vybavení je ostatně k vidění na pozadí fotografií dokumentujících projekt The B Thing.

Jediným venkovanem ve skupině je Florian Reither. Vyrůstal jako syn chovatele prasat a řezníka. Když mu bylo dvanáct, rodina se přestěhovala do Schattendorfu ležícího u maďarských hranic. V pondělí do obchodu vpochodovala prasata a ve středu z nich byly klobásky. Jeho tři sestry musely vyrábět uzeniny a obsluhovat zákazníky, zatímco Reither si žil jako malý princ. Měl spoustu času, který, v předtuše nadcházejícího zhroucení východního bloku, věnoval tvorbě rozsáhlých plánů na proměnu okolních vesnic. Krutý, zamlklý a přísný adolescent nespadl pod vliv původní skupiny náhodou – naopak její členy aktivně kontaktoval. Tajně jim nabídl domácí klobásky, které podle starého rodinného receptu vyráběla jeho nejstarší sestra, byl však opakovaně odmítnut. Reither v původním kolektivu strávil pouhý týden, načež byl, stejně jako ostatní mladí fámulové, překvapen náhlým odchodem zakladatelů do Francie. Se silným farmářským zázemím v zádech se Reither brzy oženil a doufal, že ho radosti rodinného života zklidní. Jeho vlastní dcery však byly na hony vzdálené roli pasivních služek, tak charakteristické pro jeho sestry. Prostřednictvím aktivit těchto rozjívených dívek nakonec objevil svůj vlastní potenciál a představil ostatním členům nově vzniklých Gelitin jejich energii a nespoutanou dokonalost.

Gelitin si již nekladli otázku: „Co vyrábět?“ Původní skupina nejevila o umělecké problémy a otázky zájem a zatlačovala je do pozadí – přičemž se snažila zcela rozrušit vkus lidí prostřednictvím prohlášení a obsesivních brainstormingů zaměřených na produkci organických potravin. Opuštěné jádro skupiny tak bylo chudobou a vlastním femininním potenciálem donuceno dělat něco jiného. Bylo mezi nimi cosi zvláštního – ne snad intelektuálně, ale v tom, jak snadno spolu vzájemně vycházeli a jak se dokázali oprostit od buržoazních úzkostí. Opustili plány, strategie, recepty i skvělé obleky a vydali se místo toho cestou řady významných volnostylových aktivit. Nestarali se už o umělecký svět či úzkosti povrchních, ekonomicky uvažujících středních tříd. Mladá skupina se rozhodla předvést a rozšířit seznam realizací, jenž zbyl, když původní zakladatelé se svými originálními Moogy a zbytkem porcelánových forem odešli hledat francouzský venkov, který by jim snad ještě dokázal nabídnout jistá potěšení – přinejmenším v oblasti jídla a pití. Následující příběh Gelitin už všichni dobře znají. Jejich raná a pozdní díla jsou od sebe k nerozeznání – autoři se totiž jen málo starají o vývoj a ještě méně o pokrok. Jejich metodou je náhoda a jejich směřování záhadou. Jejich postavy jsou na dosah a zároveň svým způsobem nedosažitelné. Opuštěné, ponížené, ale přitom spokojené.

Gelitin je umělecká skupina sídlící ve Vídni.

 

GALETTENE, Bez názvu, 2007, plastelína na dřevě, 139 × 160 × 55 cm. S laskavým svolením Meyer Kainer, Vídeň.

GALETTENE, Na hranici, k hranici 100 km od těch, co se nudí, 1999. S laskavým svolením umělců a Meyer Kainer, Vídeň;

Massimo De Carlo, Milán/Londýn; Perrotin, Paříž/Hongkong;

Greene Naftali, New York; Tim Van Laere, Antverpy Tomio

Koyama, Tokio; Nicola von Senger, Curych. Foto: Gelatin.

Gelitin. S laskavým svolením Tim Van Laere, Antverpy.

Ständerfotos – Akty, 2000, sada fotografií, 187 × 125 cm. S laskavým svolením Meyer Kainer, Vídeň.

Portrét Liama Gillicka (Porträt von Liam Gillick), 1998. S laskavým svolením umělců a Meyer Kainer, Vídeň;

Massimo De Carlo, Milán/Londýn; Perrotin, Paříž/Hongkong;

Greene Naftali, New York; Tim Van Laere, Antverpy Tomio Koyama, Tokio;

Nicola von Senger, Curych. Foto: Gelatin.

 

Liam Gillick je newyorský umělec.

Find more stories

Články