Art Design ve flashi– záblesk na Designblok

11. 10. 2013

STALO SE TRADICÍ, že podzim v Praze patří designu. Pomineme-li samozřejmý fakt, že design je, mimo jiné, komerční záležitostí a jeho chvíle nastává v době předvánoční, lví podíl na tom má především říjnový Designblok. Přízni se těší už patnáctým rokem a za dobu své existence de facto nepoznal konkurenta. Ze svěže a nezávisle působících prvních ročníků v post-industriálních zónách (pivovar, lodní vrak nebo tovární hala) se dnes již etablovaný „festival“ přesunul do okázalejších prostor blíže centru, a stojí tak na půl cesty ke komerčnímu veletrhu. Právě tato ne zcela jasná koncepce, znemožňující plně dekódovat cíle a výběrová kritéria malého kurátorského jádra Jana Zielinski a Jiří Macek (galerie Křehký, agentura Profimedia), problematizuje širší společenský kontext celé akce, jíž organizátoři pravidelně podněcují nejen určité povědomí o dění na scéně českého i zahraničního designu, ale zároveň i ovlivňují celkové klima, předznamenávají trendy, směry a v neposlední řadě také míru popularity jednotlivých vystavujících. Neúčast v rámci Superstudia nebo Openstudia (dvou „center“ Designbloku, které se těší tradičně nejmasivnější propagaci a pozornosti) vnímá leckterý designér jako synonymum zapomnění. Těžko říci, je-li to přirozená omezenost kapacity lidského vnímání, která nedovoluje mnohdy ani odborníkovi všímat si, co dalšího nabízí svět českého designu za dveřmi Designbloku, nebo je-li to skutečně tak, že Designblok nabízí to nejzajímavější. I kdybychom došli k závěru, že jakýkoli monopol je v obecné rovině nezdravý, nedá se Designbloku upřít zásluha na zviditelnění českého designu v zahraničí a pěstování domácího diváka. Co víc, zvyšuje povědomí nejen o designu jako takovém, ale také o jeho dalších formách v podobě Art Designu, který je ve světě už nějakou dobu skloňován se zcela jinou frekvencí než u nás.

Na letošním Designbloku je Art Designu věnována jedna sekce v Colloredo-Mansfeldském paláci v kurátorském výběru Jiřího Macka, nazvaná Art House, kterou se jistě sluší zmínit, přestože představuje notoricky známé české i zahraniční subjekty. Povahu „uměleckého designu“ mají totiž i mnohé další projekty napříč festivalem. Poutavě působí koncept 3×R (redukuj/renovuj/recykluj), jehož cílem je upozornit na problémy masové a konzumní produkce. V designu není tato myšlenka nikterak novátorská, Z minulosti jsou známé např. projekty Trash Made nebo Design Help, které se zabývaly návratem vyřazeného materiálu do života a nesly s sebou i bohulibý účel pomoci potřebným. V případě 3×R jde pak sice o zajímavé skloňování fenoménu IKEA, jejíž odpad posloužil jako základní stavební prvek nových předmětů, avšak marketingově za projektem stojí stejnojmenný brand. K tématu „IKEA v nezávislém designu“ by ostatně mohl být napsáno mnoho, a tak se jen krátce zmiňme o italském studiu 1/1 Lorenza Braviho a jeho konceptu „IKEA Press“, při kterém jsou k tisku použity konstrukční elementy produktů IKEA.

Z trochu jiného úhlu nahlíží procesy výroby, užitné předměty, jejich historické konotace i role v životě člověka další vystavující. Mám na mysli např. produkci limitovaných edic studia Qubus Jakuba Berdycha, oscilujících na hranici funkčnosti a hybridních objektů. V Openstudiu v Kafkově domě najdeme instalaci poměrně čerstvě vzniklého uskupení Hiddenfactory (Eva Pelechová a Gabriel Vach), které oprašuje zašlou slávu nedávno zaniklé nejstarší porcelánové manufaktury na území Čech.

Bílé zlato, jak se porcelánu přezdívá, se podobně jako sklo zabydlelo v tvorbě nejednoho českého tvůrce. Oba materiály totiž v sobě nesou ušlechtilý odkaz tradic a jsou výzvou nejen coby ryzí hmota k tvarování a hledání nových forem, ale v druhotné podobě také jako ideální vyjadřovací platforma. Antikvární kusy i novější zboží z produkce současných nebo zaniklých provozů povyšuje svými zásahy na umělecké artefakty Silvie Luběnová (Maestrokatastrof) nebo Hana Vinklárková. Samostatně letos jejich jména v rámci výstavního programu nenajdeme – obě participují na skupinových projektech, ale jejich rukopis je tradičně dobře rozpoznatelný. Antonín Tomášek, jehož jsme dříve vnímali ve spojení s porcelánem a se značkou Whitefruits, je na Designbloku zastoupen v rámci výstavy Ikony v Superstudiu Nákladové nádraží známou plastikou „Surikata“. Svůj nový projekt DRN – květináče vyrobené na základě autentického kusu země, originální prostorové stopy, kterou pomocí rýče vytvořili konkrétní lidé – ale Tomášek vystavuje mimo studia Designbloku v zóně Prahy Letné. Z přírody si bere materiál i podstatu pro své konceptuální myšlenky řada dalších tvůrců (Kristýna Pojerová, Klára Šumová, uskupení Vyrobeno lesem, duo Tyformy). Jejich design se vrací k samotným kořenům, a přitom nepostrádá aktuálnost a současnou tvář.

 

MÁRIA POSPÍŠILOVÁ, Funny Runny Stool, projekt Flowers for Slovakia – kolekcia Lost & Found, 2013, foto: Peter Simoník.

KIKI VAN EIJK – kolekce FloatingFrames 2.0 – Table Shade S, 2012, foto: Designblok.

 

Iva Š. Tattermuschová je designérka, provozuje galerii a studio de-sign.cz.

Find more stories

Home