Vše se odehrává na desce stolu ROZHOVOR S EVOU KOŤÁTKOVOU

11. 6. 2013

Eva Krátká: V jakých souvislostech – či kontrastech – se tvoje dílo na Benátském bienále objevuje? Jak tento nejbližší kontext, do něhož je zasazeno, vnímáš?

Eva Koťátková: Je vystaveno v hlavním pavilonu v Giardini v rámci výstavy nazvané Encyklopedický palác, kurátorované Massimilianem Gionim. Přestože jsem měla v posledních dvou, třech letech možnost účastnit se několika zajímavých výstav bienálového typu, Encyklopedický palác je v mnoha ohledech speciální a svým zaměřením mně možná zatím nejbližší – zaměřením na konfrontaci vnitřních a vnějších obrazů, budování vlastních, často neprostupných systémů, osobních kosmologií… Co mi připadá podstatné, je především hojná účast tvůrců art brut, jejichž práce je konfrontována s díly současných umělců. Jelikož se bavíme o bienále v době, kdy ještě nezačalo a vše se teprv formuje, můžu se pouze dohadovat a projektovat vlastní, možná naprosto mylné čtení, ale co mi připadá na Encyklopedickém paláci vzrušující, je jeho zvláštně kompletní nekompletní charakter stejně jako nemožnost plně jej obsáhnout či uchopit. Je pokusem o sestavení encyklopedické stavby sestávající z dalších, osobních, obrazových archivů a databází, která ale, stejně jako její jednotlivé části, nikdy nemůže být úplná. Stejně jako imaginární, nikdy nerealizované muzeum veškerého lidského vědění Marina Auritiho. Ten pocit z neustálého listování, vlepování nových stránek a permanentní transformace encyklopedické knihy je asi jen zdánlivý, přesto ale pro mě dodává výstavě specifický rozměr bez viditelných hranic, bez pevné, statické formy. Moje práce je navíc instalována v těsné blízkosti kreseb Anny Zemánkové, jejíž práce si velmi vážím.

EKR: Pro výstavu jsi připravila korpus vnitřních stavů. Je to ale poněkud jinak vystavěná práce než tvoje předcházející, nejen svými rozměry. Z čeho všeho se skládá?

EKO: Rozměrově je spíše subtilní a zpracováním poměrně detailní. Jde o jakýsi rozložený model, který v sobě koncentruje databázi všemožných strachů, fobií, děsivých či fantasmagorických vizí, tísnivých stavů, halucinací, snů a představ, odehrávajících se v naší hlavě. Práce má podobu jakéhosi fragmentárního, rozloženého těla, v kterém se tělesné části, konstrukce či schránky mísí se segmenty zdí, drobných struktur, textů a kreseb. Strachy, fobie a jiné vnitřní stavy jsou prezentovány jednou skrze textový popis či záznam, jindy jsou převedeny do obrazové podoby či prostorového tvaru. Noční i denní můry, běsy a úzkosti tak dostávají konkrétnější fyzické kontury a všemožná zobrazení, včetně kovových pichlavých struktur nebo postav.

 

EKR: Jak jsi svůj projekt pro výstavu koncipovala?

EKO: Utvářel se postupně, jako jakási skládačka, jejíž jednotlivé díly k sobě ale zároveň nesedí. Jako kdybychom skládali dohromady tělo, ale přebývaly by či nenavazovaly končetiny, místy bychom museli improvizovat s různými náhražkami, tvary, které připomínají tělesné segmenty jen vzdáleně atd. Na instalaci jsem pracovala několik měsíců, motivy pro ni jsem ale sbírala dlouho předtím. Myslím, že až v druhé třetině práce mi ale konečně došlo, že aby práce opravdu fungovala jako střet vnitřích obrazů a těch přicházejících zvenčí, je pro ni podstatné zdůraznit roli těla jako prostředníka a tvůrce obrazů, jeho aktivní, ale i podřízenou roli v celém procesu. Zahrnula jsem do instalace živý element – dva lidé budou propůjčovat modelu části svých těl. Jeden člověk „zapůjčuje“ své oči zdi, druhý paži, která vyčuhuje ze stolu, na kterém se rozkládá celý model a je omezena kovovou klecí. Nemá jít v žádném případe o performanci, ale spíš o jakousi živou sochu, živý útvar či organizmus – účastníci nejsou v centru pozornosti, ale pouze součastí celku, neprovádějí žádnou výraznou činnost, jen pasivně situují části těla do statických póz.

EKR: Kde jsi čerpala inspiraci?

EKO: Pracovala jsem s biografiemi psychiatrických pacientů, tvůrců art brut a outsider umění, psychologickými knihami, různými více či méně známými psychologickými a sociologickymi experimenty, knihami o dětských úzkostech a potlačovaných traumatech, rozšifrovávaných psychologem skrze kresbu.

 

EKR: Z čeho míváš největší hrůzu ty?

EKO: Z veřejného vystupování, pavouků obřích rozměrů z béčkových hororů, školních zkoušek, přírodního systému a ze ztráty citlivosti k nejbližšímu okolí právě pro tu velkou blízkost.

 

EKR: Co bys ještě přidala, kdybys měla více prostoru? Myslíš, že budeš moct někdy tento svůj „archiv“ uzavřít?

EKO: Touhu po větším prostoru jsem nepocítila, tam se moje představivost neubírala. Musím říct, že komornější měřítko mi vyhovovalo a pro tuto práci je přesnější než nějaká velká efektní instalace. Vše se tak odehrává na desce jednoho stolu a divák má ke všem objektům blízko. Šlo mi o vytvoření dojmu, jako bychom se dívali dovnitř i vně těla zároveň, na vnitřní stavy i jejich předobrazy zvenčí. Šlo mi o to, aby divák nevnímal jednotlivé objekty, kresby či texty, ale motivy a často velmi neurčité tvary, probouzející spíš podvědomí než racionální úvahy. To jsou ale věci, o které se snažím již delší dobu a zatím mám pořád pocit, že to ještě není ono, že jsem nenašla tu správnou formu… Tak uvidíme, až poskládám instalaci v Benátkách, a poprvé ji tak vlastně v celku uvidím.

 

Eva Koťátková (1982) je vizuální umělkyně, žije a pracuje v Praze. V letošním roce měla samostatnou výstavu např. v Kunstvereinu Braunschweig nebo v Galerii Meyer Riegger Berlin, v současnosti vystavuje na 55. benátském bienále v rámci přehlídky Encyclopedic Palace.

 

EVA KOŤÁTKOVÁ, 2013, kresby a koláže ze série Asylum, courtesy umělkyně, hunt kastner artworks v Praze a Meyer Riegger gallery v Berlině a Karlsruhe.

 

Eva Krátká je historička a teoretička umění.

Find more stories

Články