BEZPŘEDMĚTNÝ FILM

11. 6. 2013

Výstavu Bezpředmětný film jsem viděla krátce poté, co jsem se v Galerii mladých zúčastnila diskuze o brněnském výstavním prostoru. Jeden posluchač, který se představil jako divák, který nemá profesně s uměním nic do činění, si zde stěžoval, že se na výstavách současného umění cítí často ztracen a zmaten, a tudíž se galerie − nezajímající se o nepoučeného diváka − nemohou divit, že jim klesá návštěvnost. Bezpředmětný film je právě tím typem výstavy, na jakou si zmíněný mladík může s klidným svědomím zajít. Nepotřebuje k ní žádný kurátorský text ani znalost předchozí tvorby nikoho z vystavujících: vizuální zážitek postačí sám o sobě.

Za výstavou stojí Martin Mazanec a Viktor Takáč, který se zde poprvé představil v roli kurátora. Původní záměr – vystavit videa umělců, kteří mu jsou něčím blízcí − se Takáčovi podařilo posunout a vytvořit jednotný celek, který je výstižně přirovnán ke Gesamtkunstwerku. Výstavní prostor ponořil do černočerné tmy, navíc jsou některé zdi posunuty, a tak i místa znalý návštěvník se v malé galerii cítí jako v labyrintu protkaném světelnými hrami. Viktor Takáč některá videa z větší části zakryl, jiná promítal rozdělené na dvě stěny či prostřednictvím zvětšujícího se kruhu. Přestalo tak být důležité, o co se vlastně ve videích jedná, jelikož vznikla soběstačná vizuální kompozice. Ta navíc v době, kdy zájem o galerie skutečně klesá (důvody bych ale hledala nejen jen ve zmíněné nesrozumitelnosti současného umění, ale i v přehlcení vizuálními podněty), přináší důkaz, že galerie výtvarného umění mohou nabízet zážitky, které jsou jinými médii naprosto nezprostředkovatelné. Snad se autoři výstavy neurazí, když je přirovnám ke Krištofu Kinterovi. Mám pocit, že asistentu kurátora Martinu Mazancovi se dlouhodobě daří hledat cestu k divákovi, která je na první pohled méně hravá (či jinak hravá) než ta Kinterova, přesto oba docházejí ke stejnému cíli. Je jím samotný audiovizuální zážitek z výstavy, z daného prostoru a z vystavených děl, který není třeba nikomu složitě interpretovat. Zůstává jen otázka, jak vyslat do světa zprávu, že se něco takového děje.

 

Pohled do instalace výstavy, foto: Michaela Dvořáková.

 

Silvie Šeborová

Find more stories

Home