Měsíc fotografie a OFF_festival

11. 12. 2012

KAŽDÝ VELKÝ fotografický festival, ať už se odehrává v Arles, Madridu, Houstonu,  nebo Lodži, má dnes svého satelita. V posledních třech letech ho má i bratislavský Měsíc fotografie v podobě OFF_festivalu. Koexistence mezinárodně zavedené přehlídky, která už dvaadvacet let přináší v listopadu do slovenské metropole výstavy světových hvězd formátu Williama Kleina, Henriho Cartiera-Bressona či Ansela Adamse a současně systematicky mapuje fotografickou tvorbu ve střední a východní Evropě, a alternativního festivalu, zaměřeného na práce mladých autorů, je přínosem pro obě strany. Měsíc fotografie už má své stálé mezinárodní publikum s desítkami významných fotografů, kurátorů či pedagogů, kteří by asi nepřijeli na studentskou přehlídku, a OFF_festival zase svými svěžími výstavami a koncerty obohacuje někdy až příliš oficiální atmosféru hlavního festivalu. Oba však spojuje ohromný entuziasmus, s jakým jejich pořadatelé organizují akce s minimálními rozpočty. Vždyť i „velký“ Měsíc fotografie mívá k dispozici asi padesátinu finančních prostředků festivalu v Arles.

Nedostatek větších sponzorů občas nutí hlavního organizátora Měsíce fotografie, Středoevropský dům fotografie pod vedením Václava Macka, rušit některé finančně náročnější projekty. Letos to postihlo už avizovanou hlavní diváckou atrakci, novou verzi Koudelkovy výstavy Cikáni, v níž klasik české i světové fotografiepředstavuje vedle notoricky známých děl i mnohé snímky, jež se v roce 1975 nevešly do původní expozice v newyorském Muzeu moderního umění. Podařilo se však realizovat expozice dvou jiných proslulých tvůrců, maďarského válečného fotoreportéra a spoluzakladatele agentury Magnum Roberta Capy a amerického průkopníka sociální fotografie Lewise W. Hinea. V obou případech nebyly vystaveny dobové autorské originály, ale novější zvětšeniny. Capa i Hine vytvářeli snímky hlavně pro publikování v tisku, takže otázka dokonalosti výstavních printů u nich nehrála takovou roli jako třeba u Edwarda Westona či Ansela Adamse. Důležitější byla kurátorská koncepce výstav a výběr a instalace exponátů. A v tom Capova retrospektiva ve Slovenské národní galerii jasně zvítězila. Přehledně rozčleněná a působivě instalovaná expozice akcentovala nejvýznamnější části jeho tvorby od snímků z občanské války ve Španělsku přes vylodění amerických vojáků v Normandii a porážku Itálie a Německa ve 2. světové válce až po boje v Indočíně. Představila však i méně známé Capovy portréty slavných osobností stejně jako dobové časopisy s Capovými reportážemi. Vyznívala jako hold autorově odvaze, pohotovosti a touze nacházet i uprostřed válečných hrůz projevy humanismu, současně však také ukázala, jakým obrovským vývojem prošla válečná fotografie od Capových dob, jak popisně působí mnohé jeho snímky ve srovnání se současnými mnohovrstevnatějšími díly Jamese Nachtwaye, Antonína Kratochvíla či Paola Pellegrina, v nichž hraje daleko větší roli subjektivní pohled. Z díla Lewise W. Hinea z fondů Domu George Eastmana v Rochestru měl být podle festivalového katalogu uveden jenom jeho pozdní soubor snímků z výstavby newyorského mrakodrapu Empire State Building, ve skutečnosti se však v Galerii města Bratislavy objevil i starší, ale dodnes velmi silný cyklus o zneužívání dětské práce v USA. Expozici by však určitě prospěla invenčnější instalace, přísnější selekce (například některé portréty stavebních dělníků stály kvalitativně hluboko pod úrovní jiných děl) a korektura titulků s mnoha chybami.

Řada pozdních zvětšenin či dokonce reprodukcí děl slavných francouzských fotografů včetně Nadara, Atgeta, Cartiera-Bressona, Faucona nebo Belinové – ale také několika nápaditých anonymních snímků – byla k vidění v expozici 100 × z dějin francouzské fotografie. Škoda však, že každý tvůrce bez ohledu na skutečný význam byl zastoupen jedinou fotografií, takže přehlídka působila dojmem fotografického salonu. K historické části výstavního programu patřila i malá retrospektiva Stana Pekára, jehož syrové záběry ze života polských dělnic v severočeské ubytovně, boxerů před zápasem nebo účastníků rodinného pikniku měly solitérní roli ve slovenské dokumentární fotografii 70. a 80. let.

Hlavním tématem festivalu tentokrát byl život národnostních menšin. Důležitý prostor zde měla výstava Na cestě, do níž kurátorka Bohunka Koklesová zařadila tradičnější humanistické dokumenty s touto tematikou od Karla Cudlína, Lajly Kuzněcovové, Tamásze Revesze a Michala a Lídy Suchých. Zcela jiný obraz Romů, vzdálený od mnohokrát rozmělňovaného Koudelkova vzoru, poskytl Šymon Kliman v cyklu Krásní lidé. V něm vytvořil ve stylu současné módní fotografie vysoce stylizované idealizující portréty Romů ve svátečních šatech. Téma menšin zpracovali také Tomáš Leňo a Jozef Ondzik v dlouhodobém projektu Rusíni, dobře vystihujícím tradiční rurální život lidí tohoto etnika v kontrastu s moderní civilizací.

Největší část výstav jako vždy představovala tvorbu ze střední a východní Evropy, jíž se v takové intenzitě nevěnuje žádný jiný fotografický festival. Velkou pozornost právem vzbudila přehlídka nové fotografie z Ruska a Ukrajiny, ukazující, že tamní mladí autoři se výborně orientují v současných tvůrčích trendech. Mnozí z nich často vytvářejí silně autoreflexivní díla, v nichž mnohdy nechybí sociologický pohled na životní styl části mladé generace. K nejsilnějším částem výstavy patřily mnohovrstevnaté moderní dokumenty Nikity Pirogova a Margarity Ovčarenkové či sugestivní portréty dětí z bohatých rodin od Anny Skladmanové. Expozice měla úspěch už při premiérovém uvedení na festivalu v Houstonu.

Současná slovenská tvorba byla zastoupena například silným souborem Domésticas, v němž Andrej Balco skvěle vystihl vztahy brazilských služek a sluhů s jejich zaměstnavateli nejenom v samotných uhrančivých portrétech a mnohdy až přízračných scénách, ale i v signifikantních detailech prostředí, dále třemi stylizovanými cykly Jany Hojstričové na téma současné rodiny či dosud nedokončeným souborem moderních dokumentů Martina Kollára Tranzit. Českou fotografii reprezentoval především Pavel Mára na rozsáhlé výstavě v Domě umění, v níž umně propojil velké zvětšeniny nových prací, hlavně negativně zobrazených expresivních skrumáží nahých těl z cyklu Memory, s komornějšími připomínkami některých předchozích děl. Pohled na část aktuální tvorby mladých tvůrců ze zemí Visegrádu už tradičně poskytla výstava vítězných prací ze soutěže Frame 11, mezi nimiž nejvyšší ocenění získal soubor invenčních reminiscencí Anny Gutové a Gabriela Fragnera na život typické mladé rodiny hěhem husákovské normalizace, v němž byly vybledlé snímky doplněny dobovým nábytkem. Výstavní program zahrnoval i několik zjevných omylů, například podbízivou expozici kýčovitých počítačově upravovaných barevných portrétů Williama Roppa.

Tradiční součástí festivalu byl i doprovodný program – hodnocení portfolií, tvůrčí dílny (některé však musely být zrušeny pro nedostatek účastníků), projekce filmů o slovenských fotografech i představení brněnského divadla Husa na provázku Tichý Tarzan o osobitém kyjovském fotografovi Miroslavu Tichém. Mezinárodní porota udělila v dobře obsazené soutěži nejlepších fotografických publikací ze střední a východní Evropy z let 2011 a 2012 dvě první ceny historickým knihám – prvnímu dílu monumentálních dějin The History of European Photography, redigovaných Václavem Mackem, a reprezentativnímu katalogu nedávné budapešťské výstavy The Birth of Art Photography.

Skvělým protipólem, ale i doplněním oficiálního Měsíce fotografie byl třetí ročník OFF_festivalu, entuziasticky organizovaného Dušanem Kocholem a jeho čtyřmi spolupracovnicemi. Tentokrát se jim podařilo získat dlouho opuštěnou budovu Pisztoryho paláce, v níž umístili třináct autorských a šest skupinových expozic (a několik projekcí) na téma Beauty and Bizzare. Na kolektivních expozicích se představily hlavně vysoké fotografické školy. Každá k účasti na festivalu přistoupila jinak. Bratislavská VŠVU vytvořila paralelu své vlastní Galerie na chodbě a na palácovém schodišti a chodbě předvedla mozaiku prací různých témat a stylů. Práce studentů Univerzity Tomáše Bati a pražské FAMU vybrali jejich pedagogové podle předem stanovených témat, zatímco studenti Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě si přehlídku autoportrétů sestavili zcela sami. Univerzita umění v Poznani zvolila nejjednodušší přístup a představila nevyhraněný výběr z nových diplomek. Skvělá atmosféra ohromné vernisáže se stovkami účastníků a impozantní a současně mírně dekadentní výstavní prostory poněkud skryly skutečnost, že festivalové téma bylo představeno nejenom řadou svěžích fotografií, skvěle propojujících bizarnost, krásu, reinterpretace starých děl, přízračnost, temnost a erotiku, ale také mnoha kýčovitými pracemi, využívajícími křečovitých povrchních efektů počítačových úprav snímků. Některé takové se objevily i na individuálních výstavách, například v několika záběrech z cyklu To the Mountains od Danyho Peschla, jenž však ve své „klidnější“ části patřil k tomu nejlepšímu z celého festivalu. Výborný byl také jemný introspektivní soubor Američana Richarda Gersta 59 minut či soubor surreálně působících portrétů v masopustních maskách Wilder Mann od Francouze Charlese Frégera. Když k tomu připočteme dobrou propagaci, na první pohled v Bratislavě viditelnější než u Měsíce fotografie, a několik výstav uvedených mimo Pisztoryho palác, například sugestivní fotografie z krematoria od Roberta Kissa či rozsáhlou přehlídku výsledků tří tvůrčích dílen, pořádaných VŠVU v Bratislavě, je jasné, že OFF_festival rychle vyrostl v atraktivní přehlídku aktuálních tendencí mladé tvorby, která už má své důležité místo mezi středoevropskými festivaly fotografie.

 

NIKITA PIROGOV, Jiný břeh, 2010, z expozice Nová fotografie z Ruska a Ukrajiny;

JANA HOJSTRIČOVÁ, z cyklu Hana, 2012;

CHARLES FRÉGER, z cyklu Wilder Mann, 2010, OFF_festival.

 

Vladimír Birgus je fotograf a historik fotografie.

Find more stories

Home