Archiv Júliuse Kollera

11. 12. 2012

TÉMA TAKZVANÉHO „archivu“ bylo v posledních letech v teoretických diskuzích často zmiňováno. Je součástí neokonceptuálně orientované umělecké praxe i jejího slovníku a strategií. Zájem o využívání formátu archivu a archivace se projevil i ve zpětném pohledu na dnes již klasickou, ale ne ze všech hledisek prozkoumanou konceptuální tvorbu šedesátých a sedmdesátých let. Zde přišla ke slovu historie umění a její badatelský přístup. Július Koller je se svými různorodými aktivitami z šedesátých až osmdesátých let jednou z nejpozoruhodnějších osobností středoevropského prostoru. Kurátorský projekt připravený pro Tranzitdisplay Tomášem Pospiszylem využil jako své východisko část Kollerova archivu.

Tento archiv, který autor v rozpětí několika desetiletí shromáždil v soukromí svého příbytku, je velmi nesourodou kolekcí a vlastně nikdy nebyl klasickým, k nahlédnutí určeným, systematizovaným souborem. Jeho jednotlivé části ukazují odlišné způsoby archivace získaných materiálů a velice různorodný tematický záběr. Nalezneme v něm tematicky řazené výstřižky z časopisů (např. věda a technika, umění, umění SSSR atd.), soubor výtvarných „polotovarů“, „preparované“ časopisy, nebo také systematicky uložené doklady umělcových výletů. Už způsob jeho „archivace“ leccos naznačí o problémech, které nastávají při jeho interpretaci. Byl nalezen tematicky rozčleněný a zabalený do jednotlivých balíků. Jako by Koller celý archiv koncipoval jako „časovou konzervu“, i když není vůbec jasné, komu byla vlastně určena. Paralely k tomu můžeme nalézt jak v širší kulturní tradici (kapsle s dobovými dokumenty uložené do makovic věží), tak u takových umělců, jako byl kurátorem zmíněný Andy Warhol. Z tohoto hlediska nabízí Kollerův archiv svou nejasnou pozicí mezi komplexním uměleckým dílem, osobním obsesivním projektem či skutečným umělcovým archivem, doprovázejícím autorovo tvůrčí myšlení, široké spektrum interpretací.

Taková situace je pro kurátora přímo ideální výzvou. Na jednu stranu tu máme umělce proslaveného i v zahraničním kontextu, na druhou stranu se objevuje objemný a těžko uchopitelný problém, který doposud unikal sítím uměleckohistorické kanonizace. Tomáš Pospiszyl si s ním poradil zajímavým způsobem. On sám jako teoretik vlastně nepředložil nějaké důslednější teoretické stanovisko. Zůstal spíše v pozici kurátora, který nabízí divákovi možné interpretace na základě dojmu z výstavy. Její instalační řešení je založeno na uvědomění si faktu, že pouhé přenesení archivovaných věcí do výstavních vitrín a jejich klasická muzeální prezentace by byly krokem na špatnou stranu, který by nevyjádřil Kollerovy intence. Pospiszyl proto do jisté míry zachoval formu archivu. Jednalo se zřejmě i o trochu obecnější podobenství, odpovídající klasické představě archivu jako instituce, které vlastně neodpovídá situaci Kollerova „archivu“.

Vstupní místnost nabídla ke čtení teoretické publikace, zaobírající se tematikou „archivu“ v umění, i ty, které odpovídají umělcovým zájmům. Samotná expozice pak nabídla skutečný archiv, kde v bílém plášti oděný archivář individuálně prezentoval do krabic rozložené části umělcova archivu. Z tohoto hlediska bylo jistě pozitivní, že divákům byl umožněn intimní přístup k jednotlivým archiváliím. Můžeme se ale tázat i jinak – je skutečně výstava, která přetvořila galerijní prostor do podoby archivu, plně adekvátní danému prezentovanému materiálu? Sám Pospiszyl označuje Kollerův archiv za anti-archiv. Jeho nepřístupnost za života autora a absence toho, komu byl určen, tuto specifickou pozici jen potvrzuje. Kurátor výstavy se zde ostatně už vytvořením onoho archivního enviromentu dostal do pozice stojící na hraně s tvůrčím kurátorstvím, což může vyvolávat otázky především kvůli tomu, že zde řešíme práci již zesnulého umělce. Celkově lze ale tento výstavní projekt pokládat za vydařenou realizaci, která ukázala, že i tvorba již samozřejmě přijímaných autorů může stále nabídnout nečekané možnosti, jež je sbližují s aktuálním tvůr-čím myšlením.

 

Obě fotografie, pohled do výstavy ARCHIV JÚLIUSE KOLLERA: BADATELNA v tranzitdisplay, foto: Jiří Thýn, 2012.

 

Viktor Čech je teoretik umění a kurátor.

Find more stories

Články