Proměny brněnského bienále

11. 9. 2012

NĚKOLIK POZNÁMEK ke koncepci. Proslýchalo se, že 25. mezinárodní bienále grafického designu Brno projde některými změnami. Ale i návštěvník, skoro ideální, který se předem informuje a zná koncepce i kurátory jednotlivých výstav, který ví, jak se mají mít výstavy k sobě navzájem, sleduje vývoj bienále posledních let a zná i změny, které v jeho struktuře přináší letošní ročník, může na bienále až příliš snadno nabýt dojmu, že prochází nahodilou sbírkou výstav. Kdo ví, třeba to má být u podobně velké, tradiční akce právě tak: možná celkový rámec není důležitý, možná má být v praxi neurčitý, nečitelný, libovolný. Koneckonců, kdo se jím nebo formátem muzea potřebuje zabývat? Nestačí mít světová jména/práce/témata koncentrovaná několik měsíců pěkně pohromadě? Strávit odpoledne nebo víc blouděním mezi hromadami zajímavých věcí? Ověřit si, co frčí? Objevit pár jmen? Co čekáte od výstavy grafického designu? Příklad: Je dobře, že bienále počínaje minulým ročníkem konečně přestalo – tam, kde to je možné – schovávat vystavené věci pod sklo. Rozmístění knížek po židlích nebo europaletách působí opravdu contemporary, ale to ještě neznamená skutečně zrušit vitrínu. Když bude knížka v instalaci ležet volně na židli, budete si ji číst? Proniknete do ní, přivlastníte si ji, budete si dělat poznámky na okraj, pobryndáte ji čajem? Půjčíte ji mamince? Jistě, prolistujete ji, ale jako věc na prohlížení – like/dislike. Ať je pod sklem, nebo ne, je pouhý preparát, mrtvý motýl. Knihkupectví na rozdíl od muzea nabízí možnost ji mít. V muzeu ji můžete jedině ukrást. (Aspoň že tak.) Ono tolik nesejde na tom, jestli je instalace tak či onak estetizovaná nebo nápaditá, jestli jsou panely cikcak potištěné, práce tříděné podle zemí, formálních kategorií nebo nálady kurátora. Tyto věci by mělo podmiňovat porozumění prostoru a formátu muzea. A s tím si bienále rady neví, nestará se o to, nebo se neobtěžuje o tom mluvit. Jako by „muzeum“ nebo „grafický design“ byly samozřejmé kategorie. Jako by stačilo rozmístit věci v prostoru a popojedem. Jako by mluvit o grafickém designu prostě znamenalo ukazovat ho jako kulturní hodnotu, romantizovat roli designéra i jeho produkty. Grafický design je tiskařský stroj + ideály (Pár věcí, co vím o Provo), grafický design jsou knížky a plakáty + kultivovaná estetika (mezinárodní soutěž), grafický design je barva + papír + autorská osobitost (Ad Infinitum), grafický design je neodlišitelný od umění (Khhhhhhhh). Neochotu bienále mluvit s návštěvníkem částečně narušují noviny, které přinášejí rozhovory s autory výstav a přednášejícími na sympoziu. Pouze výstava Pár věcí, co vím o Provo o svém tématu opravdu mluví. A pouze výstava hudebních plakátů Husák trávu nekouřil – budiž za to Karlu Halounovi dík – připouští existenci neumětelských, banálních a trapných prací vedle těch takzvaně kvalitních, kterých si vážíme a které milujeme. V důsledku toho je jediná vtipná. Halounova výstava ostatně naznačuje, jak v muzeu naložit s plakáty, s nějakou fikanou instalací se moc nemaže, prostě je tady chodba a na chodbě visí plakáty. Otázkou je, co by člověku ty plakáty řekly, kdyby nevěděl, aspoň matně, kdo je to Žbirka, Master‘s Hammer, Věrovanka nebo Olympic. Kdyby se třeba jednalo o maďarskou produkci. Člověk si musí koupit katalog, aby se k těm potapetovaným zdem něco dozvěděl. Tak je to i s výstavou Práce z Kalifornie – buď bych musel být Kaliforňan, nebo si nastudovat katalog a na výstavu se vrátit. Pro pokladnu skvělá věc – ale kdo to udělá?

Uvažujeme-li o způsobech zviditelnění proměn, kterými grafický design a vizuální informace procházejí, nestačí aktualizovat témata, zapojit nové kurátory nebo změnit způsoby adjustace vystavených věcí tak, aby výstavy získaly libovolně jiný vzhled než ten dosavadní („progresivní“, „zahraniční“, „angažovaný“). Je hezké přivézt do Brna nejsoučasnější světovou produkci. Ale ptá se někdo, co se na bienále prezentuje? Ptá se někdo na to, co tím, co prezentujeme, říkáme? Víme, jakou roli v tom hraje aparát muzea, jak je konfigurován a co dělá s věcmi, které ukazuje? A hlavně – proč o tom bienále nemluví? Bez toho se všechny dobře míněné změny v dlouhodobé perspektivě ukáží jako pouhé kosmetické hry. Jestli se dělá, nebo nedělá revoluce vůči dosavadní praxi, je přitom jedno.

 

Experimental Jetset (Danny van den Dungen, Marieke Stolk, Erwin Brinkers), logo výstavy Dvě nebo tři věci, co vím o Provo

 

Osoba A. se věnuje se teoretické reflexi grafického designu.

Find more stories

Home