Originální posun konceptu Josefa Mladějovského

11. 9. 2012

Komplexcity, Galerie OFF/FORMAT, Brno

ZAKLADATELÉ KONCEPTUÁLNÍHO umění nahradili vizuální dílo jazykovou formulací. Dnes je situace samozřejmě odlišná jak v kontextu samotného umění, tak v kontextu mimouměleckém – prohlubuje se naše zkušenost s narůstající mírou dezinformace, počínaje nejvyšší politikou a konče třeba reklamou.

Josef Mladějovský (1986) mne zaujal již v ostravské diplomové práci, v níž nahradil své dosavadní koloristické schopnosti radikální redukcí a novým konceptuálním myšlením, jehož aktuálnost je evidentní i na internacionální scéně. Mezitím Mladějovský urazil pozoruhodnou cestu čítající velký počet obrazů tematizujících pojem „pravdy“. Mladějovský jej vizualizoval nejprve pomocí určité základní geometrické figury, tedy čtvercem, kruhem či trojúhelníkem. Zároveň s tím ovšem již jednoznačnost takových pojmů zpochybnil: přepůlený útvar představoval poloviční pravdu, zamlžená pravda zase byla skryta pod mlžným závojem atd. Od té doby se jeho vizualizace samozřejmě podstatně proměnily – tehdy byly nejcharakterističtějšími lapidární čtvercové obrazy s nějak deformovaným nebo naopak nedeformovaným geometrickým útvarem, originálně přenesené také do podoby „placky“, kterou jsme si mohli koupit v ostravské galerii Beseda.

Na brněnské výstavě Komplexcity jsme viděli nová díla vytvořená z jeho vlastní důsledně geometrické abecedy. Na obrazech Co je pravda (2011) a Stokrát opakovaná lež se stává pravdou (2012) vzniká určitý výrok či formulace vrstvením odstínů barvy. Vytváří se tak komplexní, esteticky velice působivá struktura. Vrstvením tmavě šedých molitanových elementů vznikají nové prostorové útvary. Evokují jakési urbánní prvky, jsou to de facto jakési architektony – a tak spojují pojem CITY jako lidského bydliště s tím, co je stále ještě člověku nejvlastnější, tedy city. Stejnou dvojznačnost mají také autorovy texty, vycházející ze vzpomínek na dětství, kdy jej, podobně jako každého člověka, něco trápilo, něčím se lišil. Pro mne osobně třeba také stále platí, že Neumím hrát fotbal (2012) a že Jsem zbytečný (2012), Jsem trapný (2012) a Vždycky budu průměrný (2012).

Zatímco některé Mladějovského realizace byly zpočátku ještě trochu nejisté, třeba texty vytvořené na dřevěných palicích, nyní objevil novou sémantiku i její aktuální živou artikulaci. Jeho molitanové sekvence totiž mohou být instalovány i postupně na stěně.

Brněnská výstava je evidentním posunem nejen do nového materiálu, ale také v sémantice volených textů. Dřívější citáty na obrazech naznačují snahu o nalezení skutečně pravdivých, obecně platných filosofických výroků. Svého času se vyrovnával i s výroky našeho prezidenta Václava Klause – a bohužel zjistil, že nemají tak daleko k Josephu Goebbelsovi (Stokrát opakovaná lež se stává pravdou). Když si Mladějovský uvědomil, že verbální manipulace člověka – alespoň ve většině společnosti – se od každé pravdy naopak vzdaluje, adekvátně zvolil zdánlivě méně podstatné výroky o sobě samém. V obecné podobě geometrických forem to bylo jasné – polopravdu si každý dovede představit, ovšem každý asi poněkud jinak.

Jakmile chtěl vytvořit nový verbální koncept, obrátil se k vlastní zkušenosti – a ještě jej obohatil novou kontextovou situací, kterou přináší samo řazení elementů v prostoru. Tak se přiřadil i ke sféře architektonů, jež vznikají přinejmenším od doby Kazimira Maleviče jako nové geometrické formy, vztahující se ke světu architektury, ale existující dřív jako myšlenkový podnět neusilující o nějakou praktickou architektonickou realizaci. Naopak, jde o novou autonomní formu – a ta má ve sféře moderního i postmoderního umění svou specifickou podobu. Josef Mladějovský patří k umělcům nalézajícím nové, aktuální artikulace konceptuální podoby. Tím znovu verifikují trvalou platnost konceptuálního myšlení, které se zejména v našem kontextu někteří snažili zpochybnit. Dalibor Chatrný měl pravdu, když kdysi prohlásil, že jakmile se konceptuální umění objevilo, nelze je nebrat na vědomí v celém aktuálním umění, je ale třeba nalézat vlastní, nová, dosud nevídaná témata. A tady již nelze dílo Josefa Mladějovského přehlédnout, patří v našem kontextu k těm nejpodstatnějším, ze své generace třeba spolu s Lenkou Veselou či Evou Štýbrovou,z již renomovaných samozřejmě například s Tomášem Vaňkem, Janem Šerých či Jiřím Skálou a samozřejmě Veronikou Drahotovou či Nikolou Semotánovou.

 

JOSEF MLADĚJOVSKÝ, Komplexi – jsem ošklivý, 2012, molitan, výška 120 cm, foto: archiv autora.

 

Jiří Valoch je umělec a kritik umění.

Find more stories

Články