Marek Meduna KDYŽ ESTETIKA OTEVÍRÁ JINÉ DVEŘE NEGACE NEGACE V INSTALACÍCH MARKA MEDUNY

11. 4. 2012

MAREK MEDUNA (1973) MÁ ve své práci přítomný jakýsi manický neklid. Již při studiu na pražské AVU procestoval velký počet ateliérů: Jiří David, Veronika Bromová, Michael Rittstein, Vladimír Skrepl. Své cestovní přestupy a rozkročenost mezi výrazovými médii ještě umocnil volbou vlastní identity coby neustále proměnné a těkající pracovní situace. Na umělecké scéně vystupuje hned v několika rolích: jako samostatný, svébytný umělec s konkrétním datem a místem narození, jako anonymní člen skupiny Rafani i jako kurátor a organizátor výstav a akcí. Nejčastěji ovšem v kombinaci výše uvedených dvoj- a trojrolí (umělec – člen skupiny – kurátor; umělec – kurátor, člen skupiny – kurátor…).

Volbou proměnné tvůrčí identity a volnou manipulací s médii si autor stanovuje specifický přístup k umění jako k realizaci okamžitého impulzu myšlení. Ani to však není přesné. To, co je v pracích Marka Meduny realizováno, není vždy pouze „myšleno“, nebo lépe řečeno „předem promyšleno a stanoveno“, ale instalace či výstava mnohdy vyplývají ze samotného průtočného procesu realizace a ustalují se do jisté míry až zpětně. Procesuálnost je jedním ze základních principů, s nimiž autor pracuje a které skrze realizaci proměňuje. Není divu, že jeho základním výrazovým prostředkem je přetváření prostoru prostřednictvím instalace a instalačních intervencí.

Instalace je syntetizující forma sjednocující v sobě rozmanité materiály, materiální stavy a přístupy (statické i časové). Umožňuje spontánní práci s různě nastavenou prostorovou strukturou, kterou lze podle potřeby zhušťovat, nebo naopak redukovat. Instalace je svobodným územím pro hru, která může negovat sama sebe a vytěsnit i recipienta, když je potřeba. Může vytvářet pravidla a zároveň je popírat. Je otevřenou platformou pro umělce i diváka. Co je ale specifické právě pro instalace Marka Meduny?

Je to především výrazný herní princip spojený se zdůrazňovanou situačností. Rezignace na vývojový horizont umění ukotvený v budoucnosti vede autora do stavu permanentního přehodnocování a manického přetváření různých rovin praxe a praktického jednání. Zda je toto jednání spíše destruktivní, není zcela jasné. Autor se vymezuje nejen vůči linearitě dějin umění a kontinuitě tvorby jako „řetězení paměti“ nebo vůči „dějinám instituce“, která výstavu zaštiťuje, ale skepticky nahlíží i samotný jazyk coby nositele reflexivní reakce.

V Medunových instalacích se nerozpadá jen objekt, ale i jednotlivé věty ve své referenční rovině (autorský text k výstavě, názvy děl, názvy výstavy, popisky). Je jím i druh všudypřítomného podivně nedořečeného humoru. Instalace se stává zábavným rámcem-kvízem zřetězeného nedorozumění, respektive nemožnosti se dorozumět. Tuto evokaci napovídají časté okamžiky trapnosti, která je součástí rozkladu objektu i destrukce jazyka. Ocitáme se blízko psychologických fenoménů, jakými jsou v lidské komunikaci řečové vady, zadrhávání, koktání, výpadky paměti, zrychlená mluva pod dojmem vzruchu či nervového podráždění, zvýšená gestikulace apod. Motiv freudovského přeřeknutí je tu použit jako jeden ze základních principů budování omylnosti v tvorbě.

Do jisté míry obsahují všechny instalace Marka Meduny nevědomou, asociativní rovinu, kde lze zaznamenat v různé míře čistoty či zastření algoritmus jeho osobních vztahových momentů. Je to jakási velmi osobní symboličnost volených barev, tvarů, materiálů, použitých slov a jejich vzájemné kombinatoriky, která se vyjevuje právě proto, že ostatní roviny umělecké tvorby jsou vědomě popírány a negovány.

Je-li tu projevována skepse k zobecnění lidské zkušenosti skrze konfiguraci založenou na destrukci artefaktu, dočasnosti instalační situace a rozpadu jazyka, který by byl teoreticky schopen pojmenování jako konsensu poznání, pak zůstává na pořadu dne ohýbání formy a průzkum její elastičnosti ve vtahu k projevované skepsi a důkazu ne-platnosti definic.

Nástroj (zde forma) je ohýbán. Jsou zkoumány jeho limity a hranice. Je ale vždy ohýbán někým konkrétním, byť z neustále se měnícího stanoviště. A právě tento moment vyjevuje uzamčenou a mnohdy skrytou identitu autora. Už volba názvů výstav, které mají být skládány a zároveň rozkládány instalační strukturou, fungují jako záchytné body neustále se rozšiřující osobní mapy 1 . Je-li autor skeptický k vývojovým horizontům na základě „společenské smlouvy“, pak o to více rozšiřuje horizont vlastního působení a vlivu. Zkoumá a objevuje absurditu situační dočasnosti v dosažitelnosti nedosažitelného, ve stabilitě nestabilního a v opakovaném uchopování neuchopitelného. Není podstatné, co přesně vznikne, ale k jaké proměně mezi tím dojde. Míra této dílčí transformace je rytmem každé další Medunovy realizace. Když je potom vidím v portfoliu uvedené chronologicky za sebou, je to náhle jakýsi pořádek, který je nemístný a do díla nepatří. Je to již institucionalizovaný formát pohledu na práci umělce.

Paradoxní je, že se jedná právě o autora, který tento formát prezentace ve své práci neustále podkopává a rozkládá. Institucionalizuje se tu tedy cosi, co se tomuto zařazení od počátku vzpírá. To má za následek další paradoxní kauzalitu související s otázkou, jakým kritickým jazykem tedy sumárně uchopit umění instalace Marka Meduny, když autor sám jazyk hravým způsobem neguje a rozkládá jeho smysl? 2

Možností by bylo hovořit o něčem jiném a z povzdálí se náznaky přibližovat koncepčnímu jádru, kolem kterého rotuje Medunova praxeologie. I kritik by měl umět dovolit si hovořit z patra a zády k dílu, které se (nejen) k němu staví zády. Neměl by se nechat umělcem chytat do sítí, vykoktávat kunsthistorická klišé a roubovat je na strom potměšilosti. Reflexe se tím nedosáhne, pouze se prohloubí a rozvine autorovo východisko v negaci negace.

Má-li Marek Meduna nějakou pracovní metodu, pak je to, zdá se, přímá realizace konkrétní dialektické situace, kloubení rozporů do zdánlivě hezky a čistě vypadající výstavy. Bylo by možné se snad na základě tohoto zjištění ponořit do filozofických konstrukcí Karla Kosíka 3 , Roberta Kalivody 4 nebo třeba Milana Průchy 5 a precizovat samotný pojem dialektiky ve vztahu k praxi a praktickému jednání. To bychom ale opět dotvářeli Medunovo dílo vnějším roubováním, a vyvazovali ho tak z jeho vlastního experimentálně nakročeného formálního sadařství.

Díky tomu, že jsme se nakonec ocitli v sadařství, ačkoliv tématem textu je práce vizuálního umělce, vidíme, že hovořit o něčem jiném, je v tomto případě nejlepší interpretační metodou, jak se autorovi a jeho dílu přiblížit, nebo se alespoň nevzdálit příliš daleko. Estetika je totiž už dávno schopna otevírat jiné souvislosti nežli ty prioritně umělecké. A bylo tomu tak, pokud obejdeme historicitu problému a chronologii dat, patrně vždy. Jen dnes máme více času než kdy jindy si tuto skutečnost plně uvědomovat.

 

Marek Meduna je vizuální umělec, člen umělecké skupiny Rafani a nezávislý kurátor. Působí jako asistent na VŠUP v ateliéru Malby (Jiří Černický).

 

1 Například názvy výstav a akcí: Obsah (2005), Sobota (2005), Domov (2006), Na názvu jsme se neshodli (2007), Současná improvizace, otevřené archivy a vystydlá večeře (2008), Zácpa průjem (2009) aj.

2 Uveďme pro ilustraci výňatek z autorského text k dílu Selži znovu z roku 2010: „Vystavující se aktem zveřejnění odloupl od zájmena já a nyní vystupuje pod jménem Meduna. Píše věty. Říká slova. Snad pomýšlí i na nějaké ty činy. Avšak. Jak se já koukám na Medunu, nezbývá mi než Vám s politováním sdělit, že je to loutka deklarovaná několika obrazy a pár afektovanými, čistě účelovými, slovy. Každý může spatřit nahoru vedoucí provázky jeho zájmů, mělkou štěrbinu úst, která se pokouší mást Vaši mysl. Větu, nevěřte mu, není třeba ani dodávat…“. Citace použita z archivu autora.

3 Karel Kosík, Dialektika konkrétního. Studie o problematice člověka a světa. Praha: NČAV 1963.

4 Robert Kalivoda, Duchovní skutečnost a marxismus. Praha: Československý spisovatel 1968.

5 Milan Průcha, Kult člověka. Praha: Svoboda 1966.

 

Zácpa Průjem, stánek 36, Olomouc, 2009;

Posun o 90 stupňů, NoD, Praha, 2012. Foto: archiv autora.

MAREK MEDUNA, Domov, Praha, 2006.

 

Petr Vaňous je kurátor a kritik vizuálního umění, působí jako asistent na AVU v ateliéru Kresby (Jiří Petrbok).

Find more stories

Články