JAN ZÁLEŠÁK: UMĚNÍ SPOLUPRÁCE

11. 4. 2012

Jan Zálešák, Umění spolupráce, Praha: Akademie výtvarných umění, Brno: Masarykova univerzita 2011

Sedmého března 2012 proběhl v galerii tranzitdisplay křest knihy Umění spolupráce Jana Zálešáka. Jedná se o již čtvrtý titul z edice Vědecko-výzkumného pracoviště AVU, který ale není na rozdíl od předešlých tří překladem, nýbrž autorskou studií. Ta je výstupem autorova výzkumu započatého v roce 2008 a podpořeného Grantovou agenturou ČR. Kniha je v českém prostředí prvním uceleným příspěvkem k tematice kolaborativního a participativního umění. Zaměřuje se jednak na obecnější charakteristiku umění spolupráce, jednak na mapování jeho podob a projevů v českém umění, především od konce 90. let 20. století.

Teoretická část knihy navazuje na tematické zaměření prvního dvojčísla Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny, které obsahovalo mj. překlady zahraničních teoretiků reflektujících spolupráci především v souvislosti se sociálně a politicky angažovaným uměním. Zálešák zde zasazuje umění spolupráce do mezinárodního kontextu, stručně nastiňuje jeho historii a skrze rozbor textů Claire Bishop, Johna Robertse, Marie Lind, Christiana Kravagny, Miwon Kwon, Granta Kestera aj. vymezuje klíčové pojmy a teoretické koncepce, jež tvoří diskursivní aparát pro další dvě části knihy. Ty už jsou věnovány našemu prostředí. Autor nejprve zeširoka charakterizuje českou scénu, přičemž vymezuje trojí obrat: obrat ke spolupráci, sociální obrat a komunitní obrat. Pomocí této struktury pak sleduje konkrétní příklady uměleckých skupin nebo dvojic a jejich projektů, ale také galerie nebo časopisy, jež vznikly přímo z iniciativy samotných umělců. Poslední část knihy je nejkonkrétnější, tvoří ji tři případové studie, kde autor rozebírá projekty Nic tam není od Kateřiny Šedé, My od skupiny Rafani a Figura a pozadí od dvojice Alvaer+Grosseová. Tyto projekty jsou vybrány kvůli své komplexitě a autor je tak může srovnávat s dalšími projekty ze zahraničí.

Kniha Umění spolupráce podává široký a srozumitelný obraz o umělecké praxi, pro niž je spolupráce nejen tématem, ale i samotnou formou. V zásadě se jedná o shrnutí fenoménů, s nimiž se i v českém umění setkáváme už řadu let – zde jsou ale pojmenovány a systematizovány, což je hlavním přínosem knihy. Především pro ty čtenáře, kteří aktuální české umění nesledují kontinuálně (resp. nepohybují se uvnitř),může kniha vytvářet scelující pohled nebo sloužit jako most mezi jejich dílčími zkušenostmi. Ti s větším přehledem pak pravděpodobně ocení zejména kontextualizaci českého a zahraničního umění a široké spektrum odkazů k další literatuře.

 

Tereza Jindrová

Find more stories

Články