Daniela Baráčková

11. 4. 2012

MK: Jaké jsou impulzy pro tvoji tvorbu?

DB: Zatímco dříve jsem řešila více to, jestli dělat umění má smysl, tak ve větší sociální distanci jsem pocítila, že existuje iracionální vnitřní touha vyjadřovat se k věcem. Z racionálního hlediska bych řekla, že umění je určitá svoboda – unikneš či se oprostíš od praktických věcí, jako je potřeba postarat se o otce, o dceru atd. Znamená pro mě něco důležitého, co mi zbylo z dětství a chtěla bych si to hýčkat. Kromě té psychické potřeby je zásadní i moje přesvědčení, že obsahy, o nichž mluvím, jsou přínosné nejen pro mě. Témata a podněty mi vplouvají do života a já mám potřebu se vůči nim vymezit, formulovat je, popsat a zprostředkovat. Měla jsem v životě štěstí, že je nemusím vyhledávat, ale vyjevují se mi samy. Tenhle fakt si uvědomuji od období, kdy jsem řešila video Situace (2009). Byl to roční projekt, během něhož bylo potřeba se vypořádat se složitou životní situací. Tak jsem si četla texty z oblasti lékařské etiky a snažila jsem se pochopit, čím procházím. Pomohly mi pochopit pozitivní význam utrpení.

 

MK: Vnímáš v textech spíše verbální vyjádření toho, co jsi předtím neuměla říci, nebo tě jejich četba i myšlenkově posune?

DB: Obojí – buď mi to přesně potvrdí, co bych neuměla vyslovit, ale mám o tom představu, anebo mě to i ovlivní. Ty texty mě zároveň dostávají nad daný životní problém.

 

MK: Máš pocit, že tato diskursivní rovina se může spojit s tvým uměnotvorným způsobem přemýšlení?

DB: Určitě, od jisté doby to tak mám. Nestačí ale jen text ilustrovat a někdy je složité si to uhlídat, nezapomenout tam vložit i něco nového a osobního. Například u videa Výškové budovy (2011) bych vyjádřila pochybnost, jestli tam není převaha teoretického vstupu, kterým jsem se asi trochu nechala unést, nad uměleckou nebo osobní zkušeností.

 

MK: Hezký byl úplný začátek, kdy nebyla jasná hranice mezi formou odborného textu a výpovědí osamocené matky. V dalších částech mi ale přišlo, že tato forma přebila všechny ostatní prvky ve videu – dialogy, vizualitu, narativitu – a byla autorsky sestříhanou, ale především teoretickou výpovědí, a útvarem.

DB: Přesně, jak říkáš, bylo tam méně než jindy mého zásahu. Když jsem dělala Situaci, tak se to skládalo z více informací, pocitů, dějů, vizuálních vjemů, byla to koláž a komplexnější, až autorský text.

 

MK: Líbilo se mi, že jsi rekonstruovala fotografie spojené se zážitkem a i instalace videa měla formu rekonstrukce určitého výseku reality, kde se zážitek odehrál. Předměty tak v sobě nesly časovou stopu, znovu a znovu jsi se jinými, redukovanějšími způsoby vracela k danému okamžiku a ty vrstvy návratu byly vidět. Na VŠUP jsi video schovala dovnitř rekonstrukce stavby a celek tam působil komplexněji a jednotněji, než když jsi v Jelení postavila vedle stejného videa malý externí model domu.

DB: Jsem ráda, že to říkáš, protože při obhajobě mi tenkrát někteří učitelé řekli, že by jim stačilo jen to video. A podobný názor jsem slyšela i o trochu pozměněné videoinstalaci stejné práce v Jelení. Od té doby jsem začala uvažovat, jestli má smysl k videím něco doplňovat. Ale myslím, že ta maketa měla jasnou funkci – dovysvětlila, ale zároveň navrstvila, ukazovala na konkrétní událost. Video obecně působí samo jinak, než když k němu přidám objekt, když to zkonkretizuji a zosobním. Chtěla jsem tak u videoinstalací divákovi usnadnit cestu, ale možná měl naopak pocit, že mu ji komplikuji. Například teď jsem ve spolupráci s Barborou Klímovou a Janem Pfeifferem dělala projekt Rohanský ostrov (2012). Byla jsem překvapená, jak je osvobozující nezabývat se tolik formou, ale rovnou svůj zážitek napsat nebo ukázat. Setkala jsem se s něčím podobným už dříve ve spolupráci s Petrou Herotovou, která je také přímočařejší než já, a mě ty její věci moc baví, ale Bára to má ještě přímočařejší. Dílo může fungovat jen jako slovní vzpomínka nebo interpretacea možná je to i silnější nebo alespoň stejně hodnotná umělecká forma.

MK: Máš pocit, že by to mohl být jakýkoliv zážitek, nebo na něm bylo něco „zvláštního“ či „uměleckého“?

DB: Sešli jsme se na území, které mě už dlouho fascinuje a tajně jsem si myslela na setkání s dalšími lidmi, jež by to také zajímalo. Jen jsem si nedokázala představit, co bychom tam dělali. Když se to uskutečnilo, tak jsem zjistila, že napojení mezi námi je silné. Ze začátku jsme kreslili mentální mapy, psali jsme si poznámky, v průběhu celého procesu jsme se to snažili pojmenovat, zformulovat. Hodně jsme si povídali.

 

MK: Reflektovali jste tedy svoje pocity?

DB: Nejenom pocity, ale i to, co tam objektivně existuje. Je to rozvojové území, které čeká na výstavbu. Fyzicky to je pláň, na níž rostou nálety a žijí tam vedle sebe bezdomovci, sportovci a manažeři. Místo plné kontrastů, pracovně jsme jej nazvali „pauza území“. Uskutečnili jsme tam několik performancí, které jsme nezaznamenávali. Například jsme se svázali a chodili jsme tam. Je to dílo, od něhož nelze oddělit celkový osobní zážitek – že jsme to byli právě my tři, právě v daném čase – a nelze jej ani nijak zprostředkovat.

 

MK: Přijde mi, že jsi v této práci obrátila postup, který jsi předtím užila ve videoinstalacích – pro re-prezentaci zážitku znovu budovala znaky nebo fragmenty místa, kde se odehrál, zatímco nyní sis vymezila určitou část prostoru ve skutečnosti, který se tak stal součástí tvého uměleckého díla, respektive zážitků. Obojí pojetí prostoru ale tvořilo určitý rámec zkušenosti.

DB: Prostředí v mých věcech jistě hraje roli, nejenom konkrétně urbanismus nebo architektura. Někdy dokonce díla vznikají i jako reakce na dané místo. Myslím, že je důležité se také zeptat, proč je prostředí pro mě důležité. Jaký prostor se dává člověku, jaký je vztah lidskosti nebo lidské svobody a architektury? O tom je hodně naše výstava Poslední prostor pro člověka (2012, Karlin Studios).

 

MK: Proč poslední? Není místo naopak tím prvním, kam jsi hned na začátku vržena?

DB: Může být první i poslední, na této výstavě je to myšleno tak, že od něho se nemůžeš odfiltrovat.

 

MK: Chceš tím říci, že tě místo předurčuje a bere ti část svobody?

DB: Ano, ale nevnímám ten vztah jenom negativně, místo tě zároveň může i rozvíjet. A to je možná to, co by mělo zajímat i architekty… Stejně jsou ale nejdůležitější mezilidské vztahy, ne to, v čem ležíš. Přemýšlela jsem, proč posledních sto let nejsou u obytných domů vyzdobené stropy. Možná je to můj konstrukt, ale zatímco dříve měly duchovní význam, tak dneska je jejich absence znakem vytěsnění smrti ze společnosti, naše civilizace počítá jen se zdravým člověkem.

 

MK: Možná se smrt příliš institucionalizovala – nemocní leží a umírají v nemocnici nebo domovech důchodců, ne doma.

DB: Ano, současné domy nepočítají s tím, že bys byla třeba doma dlouhodobě nemocná. Stavby i město nějak odráží sociální fungování společnosti, například když ženy začaly „pracovat“ a dostaly se z vnitřků domovů „ven“, do ulic, tedy do prostoru mužů, tak se etablovala nová disciplína interiérového designu.

 

MK: Jak se díváš na feministické či ženské umění?

DB: Obecně si myslím, že sociální nebo politická angažovanost umění je pro mě důležitá. Potřebuji vidět nebo slyšet závažné sdělení, s nímž mohu souhlasit. Ženskou otázku vnímám jako otázku angažovanosti. Emancipace s sebou nese spoustu negativního, žena se nezbavila role matky, hospodyně a je těžké to dnes vybalancovat. Zároveň se ale ženské umění často vyjadřuje nešťastnou formou a i sdělení jsou často velmi prvoplánová. Problém je daleko hlubší a závažnější. Sedíme tu teď spolu chvilku po skončení instalace výstavy našeho nejnovějšího videa, které je svým způsobem ženské, a bude tak asi reflektováno – možná už jen povrchně kvůli faktu, že má tři autorky. To video ukazuje nás dvě a Šárku Teleckou, jak klečíme na periferii Prahy u silnice a mimoděk trháme peří z mrtvé krůty. Každá za sebe vypráví podstatné momenty ze svého života ovlivněné otcem.

 

MK: Slyšela jsem návštěvníky se ptát, proč tam jsou tři sestry, ale každá mluví o jiném otci.

DB: No vidíš, ta matoucí podobnost je asi jednou z více rovin. Myslím, že se v tomto videu ukazuje komplexnější vnímání rolí ženy, dcery a otce. A teď jako kdybych ti odpověděla na obvyklou závěrečnou otázku rozhovorů s umělci – co aktuálně chystám. Ale vím, že ty by ses na to nezeptala.:)

 

Daniela Baráčková (1981) je vizuální umělkyní, žije a pracuje v Praze.

 

Situace, 2009, videostills.

DANIELA BARÁČKOVÁ, Situace, 2009, Galerie 207, pohled do instalace v Galerii 207, foto: Ondřej Telecký.

 

Markéta Kubačáková působí jako umělkyně a teoretička umění.

Find more stories

Články