Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov MRTVOLY V DIAMANTOVÉM DOLE

11. 12. 2011

Vasil Artamonov (*1980) a Alexey Klyuykov (*1983) tvoří uměleckou dvojici, jež s melancholickým a sebeironickým zaujetím zkoumá avantgardní odkaz. Ve svých instalacích pracují s nejrůznějšími médii, mezi nimiž nejdůležitější zůstává malba. Pocházejí z Ruska a nyní žijí v Praze.

 

Vasil Artamonov: Vždycky na konci prezentace nebo přednášky ukazujeme diamantový důl Mir u města Mirnyj na Sibiři. Je to povrchový důl, který má asi kilometr v průměru a který vypadá jako velký trychtýř, hluboký šest set metrů. Je nad ním bezletová zóna, protože se tam vytváří vzdušné víry, které vtahují věci dovnitř, už to dokonce vtáhlo nějaké helikoptéry. Už tam myslím vytěžili všechny diamanty. Říkáme tím, že naše práce je o ničem. Pohybuje se totiž, metaforicky řečeno, na povrchu toho kráteru.Pracujeme s historií, která už je vytěžená, už tam nic není. Naše věci jen opisují něco, co bylo, co nedokážou úplně uchopit. Na tom svahu možná ještě najdeš nějaké diamanty, ale pravděpodobně ne. Dáváš vyvstávat něčemu, co už není, a zároveň hledáš poslední diamanty, které už tam zřejmě nejsou. To zároveň souvisí s dnešní úmornou skepsí. Kdysi bylo možné věřit a dnes je možné jen vzpomínat na to, že to bylo možné.

Tereza Stejskalová: To je takový melancholický moment. Melancholik truchlí po něčem, co vlastně neví, co bylo. Cítí jenom prázdno. Je to ale pohled dozadu, nikoliv dopředu.

VA: Tak zkusíme nějaké otázky nebo témata?

TS: Například sebe-ironie, ironie… Něco, co je tak traumatické, že si z toho člověk radši dělá legraci…

VA: Já jsem měl spolužáka na střední škole, který, když se mu rozvedli rodiče, tak byl ještě vtipnější než předtím, všichni se mohli za břicho popadat. Je to nějaká podvědomá obranná reakce. Nešlo s ním vůbec mluvit vážně. Vždycky řekl vtip a zabil tím tu konverzaci.

Alexey Klyuykov: Raději ti nebudeme odpovídat. Nebo jenom ano-ne.

VA: Nebo budeme říkat, že to není pravda. Budeme reagovat přehnaně.

TS: Budete jako pacient při psychoanalýze, který říká: „Zdálo se mi o takové paní, ale rozhodně to nebyla moje matka.“

VA: No jasně. V umění, aspoň jak s tím pracujeme my, není důležité, co vlastně ří- káme o tom či onom problému. Už to, že jsme si ho zvolili, je samo o sobě důležité. Jestli je to kritika nebo stvrzení je podružné. Ten příklad z psychoanalýzy dokonale sedí, možná na naše umění vůbec. Nebo co ty myslíš?

AK: Nevím, jestli se to dá takhle generalizovat. Ale u některých věcí to tak asi je.

VA: Mně se líbilo, jak Vančát cituje rozhovor Pachmannové s Jasanským a Polákem.

Oni říkají: „Ano, nečitelnost, to je naše silná stránka. Jestli máme na začátku vzniku fotografienějaký koncept, jak se tomu dnes říká, tak se ho honem snažíme zamaskovat, pomíchat, zničit. Stejně tak raději než kritický nebo hodnotící tón volíme neutralitu, která nejlépe vyjadřuje náš úžas nad skutečností.“ Přišlo mi to vtipné. A navíc je fajn v rozhovoru zacitovat něčí už jednou citovanou citaci.

AK: Myslím, že my jsme lepší, protože nikdy nemáme to, čemu se říká koncept. Snažíme se pak něco vymyslet, aby to nevypadalo všechno jen tak. Myslel jsem si, že je to naše slabá stránka, ale teď vím, že je to ta silná. Pro mě to jsou čistě formální hříčky. Jenom práce s materiálem.

TS: Je to kutilství a pak tam hodíte nějaké citace, aby to vypadalo důležitě.

AK: Je to možná alibi, aby to nebyla úplně prázdná blbost. Ale ve výsledku to blbost je. Možná je to i objednávkou uměleckého provozu. Nemůžeš vystavit něco jen tak…

VA: Myslíš?

AK: Nevím, možná bych sám pak z toho měl špatný pocit. Mám v tom zmatek.

VA: Když něco vyrábíme, tak ale vždycky dojdeme k nějakým tvarům, nějakým významům. Takže je spíš otázka, kde v tom procesu začíná a kde končí nějaký záměr a nějaký význam.

AK: Významy se tam dostanou vždy, vždy to někam odkazuje, něco to připomíná… Máme zkrátka seznam symbolů, věcí, odkazů, které používáme pořád. Jako kniha…

TS: No ale proč třeba kniha?

VA: Ten seznam nevzniká, že bychom si ty věci sepsali.

AK: Ty symboly jsou archetypální. Jsou obecné. Kniha, planeta, vlajka, včela, klas. Vyzdvihuješ obecný znak a už není důležité, co konkrétně o něm říkáš. Naše výstava v New Yorku se jmenovala Socialismus, ale mohla se jmenovat jakkoliv. Na vernisáž přišel kamarád a ptal se, proč se výstava nejmenuje „Tuna Sandwich“. Tak jsem říkal, že nevím.

TS: Přemýšlela jsem, že jestli může mít dnes v umění něco skutečně politický význam, že to je sama strategie pohybu v uměleckém poli. V jakých institucích vystavovat, s kým…

AK: To já už jsem říkal dávno. Je jedno, co vystavíme. Důležité je, že vytváříme situace a události pro lidi, pro které si myslíme, že to má smysl dělat. Vytváříme prostředí pro tu vernisáž. Podporuješ místa, lidi, kteří je vytvářejí nebo udržují. Nedávám tomu větší šance než tohle…

TS: Necítíte se úplně pohodlně v uměleckém provozu. Sebe-prezentace vám moc nejde.

VA: V New Yorku to bylo obzvlášť tragické. Měli jsme prezentaci v ISCP v New Yorku, kde jsme byli na rezidenci. Nefungoval nám počítač, něco jsme vyprávěli anglicky, bylo to trapné.

AK: Tys neřekl nic. Já jsem si nemohl vzpomenout na anglická slovíčka, ptal jsem se přítomných Čechů. Bylo to velice neprofesionální. Nechtěli jsme původně vůbec tu prezentaci dělat. Nakonec nás přesvědčili.

VA: Pak, když jsme skončili, díval jsem se na diváky, mnoho z nich bylo otrávených. Celé ISCP přitom funguje jako továrna na sny. Říkali jsme tomu „Loser-hrad“. Je tam spoustu umělců, co sedí a čekají, až je objeví kurátor.

AK: Kurátoři jsou placení za návštěvy umělců. Na každého umělce mají 30 minut. Za tu dobu máš možnost vyprávět svůj příběh, svůj koncept, mluvit o tom, co děláš a proč, nějak toho kurátora přesvědčit. A pak čekáš, snad se ozve. A nakonec budeš v Chelsea v nějaké galerii prodávat svoje výrobky…

VA: Je to celé spojené s trhem.

TS: A čím to je? To tam není žádný underground?

VA: Asi je, ale rozhodně to není ISCP. Pamatuji se na naši rozmluvu s jedním kurátorem.

AK: Přišel o hodinu později. Jde si s tebou povídat za peníze. Tvoje práce ho samozřejmě velice zajímá.

VA: Povídá si s tebou za peníze. Jako psycholog. To je totální úlet! Všechno jsme mu dlouze vyprávěli. Velice ho to zajímalo, kladl trefné otázky. Byl informovaný, sečtělý, odkázal nás na jiné umělce a knihy atd. Byl nadšený, zapsal si naše jména a řekl, že na nás bude myslet.

AK: Na té rezidenci s námi byli dva slovinští umělci – také umělecká dvojice. Oni dělají naprosto odlišné věci od těch našich. Ten kurátor se s nimi ale bavil úplně totožným způsobem. Kladl jim podobné informované otázky, také je odkazoval na knížky a umělce. Také jim říkal, že to bylo velice zajímavé. VA: Jak v tom chceš pracovat? Underground tam asi nějaký je. Jsou tam někde na okraji studentské galerie. Ale ti studenti také doufají, že tam přijde slavný kurátor a oni se dostanou do Chelsea. Všechno směřuje tímhle směrem.

TS: Ale nezačíná to už tím, že si vytvoříš portfolio?

AK: Začíná. To je, proč nám to s tím Chalupeckým připadá trapné. Je to začátek profesionální kariéry. I když tady v Čechách je to směšná hra na něco. Pokud bychom měli být důslední a pokud jsme součástí uměleckého provozu, měli bychom to chtít dotáhnout až do logického konce. Měli bychom chtít být zastoupeni galerií v Chelsea. Proto jsem se cítil divně, když jsme se stali laureáty. Já to vlastně nechci…

VA: Je to polovičaté…

AK: Jasně, neřekneme ne, je to kompromisní. Přistupuješ na tuhle hru a pak se očekává, že budeš dál rozvíjet svou kariéru.

VA: Dotáhnout to do konce znamená mít svého newyorského i pařížského nebo londýnského galeristu.

TS: Jako Ján Mančuška. Ten to dokázal, „dotáhl to do konce“, ale zůstal kritický vůči fungování celého systému.

VA: Zajímalo by mě, jak to řešil.

TS: Já si ale myslím, že je důležité o těch věcech přemýšlet. Kdyby všichni byli konsistentní a třeba se rozhodli, že životopisy jsou hloupost, něco by se tím změnilo. Velká část umělců tvoří díla, která se nedají přeložit do položky v životopise. Je důležité mít nějaké zásady, je důležité se tím nenechat semlít. Jedna poloha je rezignace. Člověk to všechno přijme, protože kdyby měl řešit každý kompromis – radši to nebude řešit vůbec. Ale to není cesta.

VA: Správně…

AK: Pojďme to smazat, nebo si tam napsat, co chceme…

VA: Pavel Sterec vyprávěl o Viktoru Pivovarovi, že s ním někdo dělal rozhovor pro londýnský časopis a on si vymyslel příběh o tom, jak se přátelil a studoval s Brežněvem. Pivovarov tvrdil, že Brežněv maloval a kreslil. Občas spolu prý konzultovali a Pivovarov má doteď pár jeho věcí doma. Oni tomu uvěřili a publikovali to doslova.

VA: Někdo naše věci jednou zneužije.

AK: Musíme je spálit….

VA: Ono je strašně příjemné zneužívat díla mrtvých umělců. Na historii mě vzrušuje to, že je zneužitelná. Což samozřejmě není nic objevného. Ale historie je prostě něco, co se dá použít jako nástroj, zbraň. Není to nástroj jenom historiků, ale i umělců, politiků – kohokoliv, kdo si dokáže historii nějak osvojit. Což je skvělé.

TS: Alexeji, ty máš zálibu v zombie a různých zrůdách bez tváří…

AK: Já rád kreslím mrtvoly, to se dobře dělá, vždycky když začnu kreslit, tak začnu kreslit obličej mrtvoly…

VA: Mě teď dostala zpráva o ruském historikovi, který byl historik tělem a duší. Když při nehodě někdo umřel, tak on si našel ten hrob, kam toho mrtvého zakopali, vykopal ho a odnesl si ho domů. A zjistil si všechny podrobnosti o životě toho člověka. Doma ty mrtvoly oblékal a obaloval, že vypadaly jako panenky, které u něj doma různě posedávají a polehávají.

TS: A proč to dělal?

VA: Protože to byl vášnivý historik. Ne, nevím, proč to dělal… Myslím, že je to dost zvláštní způsob, jak se nesmířit se smrtí. Někdo tam je například v kostýmu medvídka… On zkoumal všechno, co předcházelo smrti, o co se ten člověk zajímal. Měl tam asi dvacet těl.

TS: To je zvláštní, jak jsou někteří lidé ambiciózní.

AK: Ráno vstaneš, všude kolem mrtvoly, jdeš se nasnídat, převlékneš mrtvoly, zkusíš jiné šaty…

VA: Prostě se zajímal o životy těch lidí. Když zkoumáš nějakou historickou osobnost, tak už je vlastně zetlelá. Když ještě není úplně shnilá, tak si ji můžeš vzít domů.

AK: Normálka… Chceš to zkusit?

VA: Mě na tom ještě fascinuje, jak on obléká ty mrtvoly-panenky, jak se mu zlíbí. Že historii volně interpretuje – podle sebe, ale je to historik-vědec. On z nich dělá takové loutky.

TS: Vnímáte to jako metaforu toho, co děláte. Oblékáte poloshnilé mrtvoly do oblečení, které jste sami vybrali. K čemu to je?

AK: K ničemu…..

TS: Ten historik byl někdo posedlý šílenou vášní, kterou nikdo nechápe, která je pro ostatní zcela nesrozumitelná, a dokonce děsivá. V očích společnosti musí vždycky působit jako blázen. Z toho vychází celkem skeptická, ale zároveň v lecčems romantická vize vás jako umělců… Vy jste romantici a skeptici. A nejste nikdy v přítomnosti, to je něco, co přeskakujete.

VA: Není to něco, co by bylo uchopitelné.

AK: Protože je toho moc.

VA: Nevím, v čem to spočívá. Otázka je, co ta přítomnost je. Stejně vždycky žiješ z minulosti, přítomnost vždycky uchopuješ minulostí.

TS: Tady mě napadá taková vize Giorgia Agambena, která souvisí s vaší nedůvěrou k přítomnosti i s tou vaší skepsí. Klade si otázku, kdo je to současník, kdo je to ten, kdo skutečně chápe a vidí přítomnost. A je to podle něj někdo, kdo je paradoxně vykloubený ze současnosti, kdo zůstává přítomnosti odcizený. A kdo, protože je odcizený, vidí v přítomnosti tmu a stíny, které ostatní nevidí, protože jsou přítomností příliš oslněni. V té tmě ale zároveň vidí ještě jiné světlo, které je jako záře ze vzdálených planet. Ta záře k nám míří, ale nikdy nás nedostihne, protože ty planety se od nás vzdalují příliš vysokou rychlostí. Tohle světlo ve tmě představuje setkání, které se vůbec neuskutečnilo. Projevuje se jako naléhavý pocit, že už je příliš pozdě, nebo že je naopak ještě příliš brzy.

Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov jsou vizuální umělci.

 

 

 

 

 

 

 

Nadaný hvězdář, 2011, koláž, 30 × 40 cm. Foto: Tomáš Souček.

ARTAMONOV/KLYUYKOV, Bez názvu, 2010, olej na plátně, 170 × 170 cm;

ARTAMONOV/KLYUYKOV, pohled do instalace Asymetrická odpověď, 2009, rozměry různé; Kubišta – Zátiší skleněné, 1913, olej na plátně, majetek OGV, foto: archiv autorů.

 

Tereza Stejskalová je teoretička umění a kurátorka galerie ETC.

Find more stories

Články