Roman Týc

11. 12. 2011

Klára Doležálková: Romane, co je podle tebe stereotyp v angažovaném umění, co je klišé?

Roman Týc: Když to zjednoduším, tak témata jako Nike, McDonald, aktuální předseda vlády… třeba ve Ztohovnech je průběžně tak deset lidí, a proto naše věci musejí být „nadstranický”, ani doleva, ani doprava. Referujou spíš o celospolečenských tématech.

Už nežijeme v době, kdy je za kvalitní umění považovanej „hezkej obrázek”… Já rád tvrdím, že každý současný umění by mělo bejt aktivistický. Slova angažovaný se trošku bojím, to je vnímáno tak trochu doleva…

 

KD: Co je teda klišé v aktivistickém umění?

RT: Kdo tady reprezentuje klišé v tom aktivistickým? Z mýho pohledu jsou to třeba Podebal. Ty udělaj například burku s logem Nike apod., a paradoxně já si ty chlápky za to cením. Jsou to lidi, který jsou z reklamního průmyslu. Možná proto k tomu mají hodně co říct, protože to znají zevnitř. Snad se nějakým způsobem chtěj očistit, oprostit od toho, vidím v tom spíš upřímnost. Oni neskrývaj to, že se živí reklamou. Proto mě překvapuje, že za to nebyli nikdy středem kritiky z řad ostatních aktivistických umělců…

 

KD: A od čeho se očišťuješ ty?

RT: Nemyslím si, že se očišťuju, spíš mám pocit, že se pořád vyvíjím. Věci, který jsem dělal před pěti lety, už bych dneska neudělal, věci, který jsem dělal před deseti lety, mě dneska ani nenapadnou.

 

KD: A to?

RT: Moje hovno na košili je to, že jsem tak před deseti lety vzal sponzorskej dar od firmy Nike (a překvapivě ani po mně nic nechtěli). Ale na tom celým je smutný to, že jsem nedokázal vidět, jak dlouho se to se mnou potáhne a kolik pozornosti mi za to budou věnovat ti aktivističtí kritici. Paradoxně tím ale reklamu na Nike dělají právě oni.

 

KD: Co jsou pro tebe média, sdělovací prostředky, jak by ses k nim chtěl vztahovat?

RT: Typický pro nás je, že si nechceme nechat mediálně „provařovat držku”. Ale to druhý specifikum je dost zásadní, že skrze média potřebujeme myšlenky i projekt duplikovat. Takže se ten výběr nakonec zužuje na tištěný média, časopisy apod. Televizním pořadům se vysloveně vyhejbáme.

 

KD: A když, tak narušíte jejich signál (smích)…

RT: To se vztahuješ k Hřibu… tam zafungovalo kouzlo nechtěnýho, protože my jsme zdaleka nedokázali odhadnout, co ta věc způsobí. My jsme si dokonce mysleli, že nás za to ani nikdo stíhat nebude. Takže ani ten způsob, kterým jsme do toho šli, nebyl takovej, že bysme se chránili, že bysme třeba neměli mobily… Ale byla to jak pro jednotlivce, tak pro Skupinu strašně velká zkušenost… silná i v tom, že cejtíš, že najednou dokážeš s něčím v tý společnosti opravdu zamíchat.

 

KD: A čím myslíš, že to je, že to tak zarezonovalo, odezva byla obrovská…

RT: Teď to někdo ve Ztohovnech řekl, že jsme trefili věc, která už byla rozebraná, lidi jí chápali a dokázali se s ní ztotožnit. Nebyla zas až tak hlubokomyslná, intelektuální… prostě takovej jasnej impuls. Ale třeba Občanky byly pro běžnýho konzumenta umění komplikovaný… A tahle věc se začne řešit třeba až za deset let. Ale my jsme s tím do toho šli. I to vyšetřování jak probíhalo – bylo vidět, že oni sami si s tou věcí nevěděli rady.

 

KD: Vlastně všechno, co jste dělali, je reflexe systému. I Grave robber je reflexe určitýho systému. Policie nevěděla, jak naložit s Občankama, a média nevědí, jak naložit s Grave Robberem.

RT: S tím nevěděl nikdo jak naložit, nakonec ani galerie Dvorak Sec.

 

KD: Ale přesto je pro ni vysoce výhodný to vystavit.

RT: Oni se mnou týden před výstavou probírali možnost, že se výstava vůbec neotevře … To je důležitý vědět, myslím, že po takové publicitě netouží. Původně výstavu nabídli na základě naší dlouhodobý spolupráce (už od Sculpture Grande na Václaváku), ale já na požádání nic nemám, nemaluju obrázky, nedělám prodejní věci. Ale sešli jsme se. Přines jsem si svoje notesy s konceptama, nápadama, impulsama. Nakonec si vybrali koncept „portéty z lidského popela”, což hned neznamená, že to bude takhle doslovně. Takový zadání jsem si dal, aniž jsem tušil, jak ho naplním.

Pak jsem procházel tím světem, do něhož člověk dobrovolně nevstupuje – světem pohřebnictví. Vnímáš všechno včetně jejich pózy a pokrytectví. Ze strany pozůstalých to je ale taky přetvářka (viz dílo Neplatiči), funerální pokrytectví, kterým si nějakým způsobem chlácholíme svojí potřebu pro zesnulýho ještě něco udělat. Ale není to pravda, to děláme pro sebe, pro svoje svědomí.

 

KD: Z hlediska médií je ale bohužel jednodušší se chytit toho, jakýho původu je popel, než tohle…

RT: Díky čemuž to vede k bulvarizaci. Vyšly třeba takový dva tři kritický články, který říkaly, že jsem chtěl jen šokovat. To nešokuju ale já, ale ty témata. Mě při tom taky mrazí, když to dělám. Musím popřít pud sebezáchovy… Někdo třeba jezdí na kole po chodníku, jinej si prostě musí dát downhill a zkoušet, co to jde…

 

KD: A ty seš downhill.

RT: No… jsem downhill, jsem. Ale bohužel někdy úplně bez brzdy. A to je můj problém.

 

KD: A co je pro tebe limitem?

RT: …vím, co je limit. Limit jsou moji blízký. Nechci ublížit lidem kolem sebe, třeba i svojí vlastní bolestí.

 

KD: A z čeho máš strach?

RT: Strachů je hodně. Mám strach z toho, že promarním nebo si zničím život, dneska mi na sobě záleží víc než třeba pět pěti lety.

 

KD: Prostě se nezničit. Nezničit to.

RT: Jo. A druhej strach je, abych si neulítnul na syndromu mesiášství. Pocitu, že dělám „Ten aktivismus“. Potkávám totiž lidi, kteří mi ten pocit dávají. Ale já kolikrát doma sedím, mám hlavu v dlaních, koukám do svých notesů a docházím k závěru, že všechny mý práce jsou zpochybnitelný. Nic není ve smyslu: „Tak a teď to bude revoluce!”

Prostě mám strach z toho, že bych podlehl tý iluzi. Nikdo nejsme mesiáš.

 

KD: Ještě k tý výstavě: jsou tam mimo jiné portréty. A portrét je úplně klasickej žánr. Proto mi přijde zbytečný tvoje vymezování se vůči malbě.

RT: Já jsem do Mladý fronty řekl, že bych se nikdy nesnížil k tomu s vínem v ruce jít k plátnu a něco na něj namrskat. Tam nešlo o plátno, šlo o to s prázdnou hlavou jít dělat umění. Asi tím nebylo dost jasně řečeno, že samotná tvorba nestačí.

U mě vždycky myšlenka předchází realizaci. A přece není důležitý, jak precizně namaluješ obraz, ale o čem mi chceš vyprávět. Já ti to ale uvěřím, až budeš mít něco odžito…

 

KD: Říkal jsi, že všichni kradou… to jsi narážel vlastně na to, že nikdo není originální, na koncept originality. Je možný ještě bejt originální?

 

RT: Ježiš, člověk musí bejt originální!Musí mít tu sebereflexi. Sebereflexe je základ posunu.

 

KD: A co je teda originální?

RT: Originální je život. To je strašně důležitý. Několik lidí ze Ztohoven jsme šli na audienci k panu Mlčochovi (nominoval je na Cenu NG 333, pozn. red.) a on řekl větu, která mě strašně ovlivnila. Že pro něj není důležitý umění ve smyslu uměleckýho díla, ale Autor. Umělecký dílo je takovej důkaz, otevřený okno nebo indicie k tomu, abys autora pochopila jako člověka. Je důležitý začít vnímat toho umělce jako… šamana. Jako někoho, kdo vidí svět z nadhledu a chce nám to zprostředkovat.

 

KD: A všechno si to píše do notýsků…

RT: Do notýsků si to všechno píšu proto, abych to nezapomněl. Protože se bojím, že mi jednoho dne vyschne studna. Vidím lidi, co nemají co na práci… a jsou to šikovný lidi!

A bez fantazie žije většina týhle planety. Fungují jen s tím, co vidí nebo s čím mají zkušenost. Člověk si ale může vytvořit nějakou pavučinu; já si třeba takhle v hlavě buduju Romana Týce.

Pro mě byli zásadní zlom impresionisti. Přišla parta, která řekla „Jděte do prdele s epickejma scénama, my vidíme svět prostřednictvím světla!” A tohle já považuju za revoluci, která od tý doby už v podstatě nebyla žádná. Mně současný umění připomíná maratonskej běh a ty běžíš v tom davu, kterej běží furt, nekonečně…

 

KD: Soutěž.

RT: Jo. Vezmeš štafetovej kolík od někoho, nějakej styl, teď s tím běžíš, pořád v kruhu. A podstatný je, aby na tebe někdo zařval: „Ty vole, tak se zastav, a věnuj se chvilku tomu, co zrovna držíš v ruce, nech je běžet, oběhnou kolečko a budou zase tam, kde ty. Ty pak na rozdíl od nich budeš vědět víc o světě, ve kterým žiješ“.

 

KD: A je revoluce nutná?

RT: Díky revolucím je evoluce. Posun. Aby přišlo něco novýho, tak musíš zbořit to starý. Ale ne programově s vizí něčeho novýho a nezkaženýho, je třeba rovnou zbořit to starý. Nevnímám to jako anarchismus, ale spíš jako ozdravnej proces, kterým musí projít naše společnost. Je to hrozný a děsím se toho. Ale ta společnost se prostě musí zbořit, aby se postavila nová.

Roman Týc je vizuální umělec, člen skupiny Ztohoven, žije a pracuje v Praze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Klára Doležálková je multimediální umělkyně.

Find more stories

Články