LUMÍR HLADÍK A JIŘÍ KOVANDA

11. 12. 2011

Skrze výstavu 35 let 7000 km v pražské galerii Svit doplněnou souhrnnou monografií usiluje kunsthistorička Pavlína Morganová o zpětné zařazení v našem kontextu téměř zapomenutého umělce Lumíra Hladíka mezi zakládající generaci českého akčního umění. V knize reflektující tyto tendence, kterou Morganová publikovala těsně po Sametové revoluci, se zmínka o Hladíkovi objevuje v souvislosti s jediným tehdy u nás známějším projektem Moře v zrcadle (1980). Hladík se v takřka beuysovské akci nechává se zavázanýma očima odvézt přáteli k Baltskému moři ve Východním Německu, aby po dobu jedné hodiny sledoval moře prostřednictvím odrazu v zrcadle a poté byl opět bez dalších zrakových vjemů odvezen domů. Touha po svobodě, kterou moře tak často symbolizuje, a současně bariéra v podobě zrcadla, jež na svobodu dovoluje jenom zprostředkovaně nahlédnout, možná předznamenává Hladíkovu emigraci do Kanady následující rok. Jiřího Kovandu naopak netřeba v našem prostředí dlouze představovat. Snad proto vybrala Morganová pro společnou výstavu s Hladíkem právě jeho. Oba umělce pojilo v klíčových 70. letech přátelství, společně s Janem Mlčochem, Petrem Štemberou a dalšími osobnostmi utvářeli fluidum revolučního uměleckého výrazu ve značně okleštěné době. Nicméně Kovanda zůstal, zatímco Hladík odešel. Fatální chyba? Jindřich Chalupecký byl přesvědčen, že emigrace umělcům neprospívá. Jistě bychom v dějinách umění našli řadu opačných příkladů, nicméně pravdou zůstává, že u tak efemérního druhu umění, jako je performance či body art, je překonání fyzické nepřítomnosti autora možná ještě složitější než u tradičnějších uměleckých forem. V kontextu umění, které se odehrává „na scéně“, je těžké z ní zmizet a ještě těžší se na ni vrátit. Nicméně kvalita Hladíkova díla z tohoto období, od minimalistických instalací až po dvě desítky akcí často inklinujících k tématu hranic, nasvědčuje tomu, že by pokus Morganové o jeho rehabilitaci mohl alespoň v odborném okruhu dosáhnout svého cíle.

LUMÍR HLADÍK, Neznámý zůstal neznámý, 1977, performance, Úvaly u Prahy, foto: archiv autora.

 

 

 

Karina Kottová

Find more stories

Home