LIBERÁLNÍ DEMOKRACII MUSÍME DOKLEPAT AŽ DO KONCE

11. 12. 2011

17. LISTOPADU 2011 se v Centru současného umění DOX uskutečnila panelová diskuse se superstar současné filozofie a veřejného života Slavojem Žižekem. Vedle tohoto dlouho očekávaného hosta usedli do poněkud nevděčného stínu Michael Hauser, Jiří Pehe a Tereza Stöckelová. Diskusi moderoval Radovan Baroš, Žižekův spolupracovník a překladatel jeho předposlední knihy Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Slovinský myslitel se v úctyhodném množství publikací, odborných článků a přednášek vyjadřuje k řadě témat, která pálí dnešní dobu, ať už je to ideologie, náboženství, nebo kultura. Je zajímavé, že Žižekův přístup, kritizující vyprázdněnost dnešních politicko-ekonomických systémů a hledající východisko v intelektuální debatě, do které se nebojí připustit ani zapovězená jména, jako je Marx nebo Stalin, se setkává se stejnými ovacemi na newyorské Wall Street i v posttotalitní Praze. Filozofové zpravidla dosahují největší popularity v dobách největších zvratů a ideologických proměn (antický přerod chaosu na kosmos, osvícenství, postmoderní revolta vůči moderně). My začínáme pomalu ale jistě cítit, že Fukuyamův konec dějin v podobě globalizace liberální demokracie se nekoná a pravděpodobně ani konat nebude. Možná tak opět nastává doba velkých filozofů, kteří si nekladou za cíl přinášet odpovědi, ale především klást ty správné otázky.

Žižek ve svém asi třičtvrtěhodinovém bloku, ve kterém reagoval na podněty z kratších vstupů dalších panelistů, uhodil několik zdánlivě evidentních hřebíků na hlavičku. Podstatou filozofie je problematizování samozřejmého. A tak Žižek svůj projev staví na konstatování, že liberální demokracie ztrácí kontrolu nad globálním kapitalismem a systémem finančních trhů a sama se stává pouze vyprázdněnou schránkou, „kávou bez kofeinu“, jak autor s oblibou podotýká. Nicméně hledání skutečných alternativ, které nebudou jen alteracemi logiky liberálně-demokratického uspořádání a sociálního státu, je těžké si vůbec představit. Na otázku, zda lze zárodky nového systému hledat v požadavcích současných hnutí odporu, odpovídá filozof vyhýbavě. Teze španělských Rozhořčených přirovnává k ekologickým a jiným progresivním opatřením, která navrhovali již nacisté. Vyjadřuje tudíž svoji obavu nad univerzalizací podobných koncepcí. Utopickou se dle Žižeka jeví také myšlenka tzv. nepodmíněného základního příjmu, respektive možnost jejího celosvětového rozšíření. Jak tedy dát spojení „skutečnáalternativa“ jakýkoli konkrétní obrys? Nechceme spadnout zpět do totalitní pasti, ale zároveň tušíme, že naše politicko-ekonomické uspořádání se pomalu, ale jistě bortí. Víme, co nechceme, ale těžko můžeme pojmenovat, co vlastně chceme. Co tedy dělat? Protestovat? Meditovat?Házet bomby? Podle Žižeka liberální demokracie není nepřítel, ale pouze překážka. Můžeme ji po vzoru starého dobrého Švejka brát zcela doslova, a tím ji paradoxně rozkládat. Abychom ji někdy v budoucnu dokázali nahradit funkčnějším systémem, musíme za ni ale v tuto chvíli – třebaže švejkovsky – bojovat až do konce.

 

Ilustraèní fotografiezveøejnédiskuseseSlavojem Žižekem, 2011, foto: archiv DOX.

 

Karina Kottová

Find more stories

Články