Jiří David

11. 12. 2011

Jiří David (*1956) sehrál v půli 80. let důležitou roli v postmoderním obratu českého umění. Počátkem 90. let akcentoval sociální a každodenní tématiku a výrazně se podílel na formování konceptuálního způsobu uvažování. Jeho tvorba nabývala během let mnoha forem prakticky ve všech možných médiích. V jeho umění a postojích se sváří například empatie s egocentrismem, patos s logem, morální postoje s provokatérstvím. Jiří David je jako kámen, který narušuje hladký chod soukolí nejen uměleckého provozu. Byl a je jedním z nejdůležitějších pedagogů v rámci uměleckého školství ČR. Žije a pracuje v Praze poblíž Zbraslavského náměstí.

Marek Meduna a David Kořínek: Jirko, jak do tvé tvorby vstupují etické principy?
Jiří David: Vlastně jsem zjistil, že jsem si za léta svého veřejného vystupování na sebe vystavěl past. Tím nechci říct, že bych dneska ustupoval ze svých pozic. Ale občas mám pocit, že jsem to přeháněl, možná ale jen pro zvýraznění souvislostí. Na druhou stranu to říkám teď, ale ráno se vzbudím a řeknu si, že není možný něco jinýho říkat, a něco jinýho dělat. Podle Baumana se již dnes trochu vulgárně říká, že i etika je tekutá, neboť se přizpůsobuje daný době, to ale neznamená, že ztrácí na významu, je vždy pro mne hledáním možného. Snad nejsem cyničtější, když řeknu, že si myslím, že ve vědomí umělce musí být přítomná určitá etika a musí prosakovat i do toho, co dělá. Umělec musí očekávat, že budou on i jeho umění z hlediska morálky posuzováni, ale na druhou stranu si myslím, že se to musí umět včas rozpojit, aby umění mohlo existovat i vně etických principů.
MM a DK: Nemyslíš, že stále platné kritérium originality je něčím destruktivním, zlým, ohrožujícím status quo?
JD: Tohle ve mně pořád hárá. Jedna část mojí hlavy říká, že originalita je pro mne strašně podstatná, že nechci být něčím, ani svým vlastním, epigonem, ale ty řikáš…
MM a DK: …jestli originální myšlenky, který proměňují svět, vlastně neničí ten stávající…
JD: To zní hodně modernisticky. Takto chápaný progres může být a byl jistě velmi nebezpečný, pokud je chápán jako ideologie. Přesto si myslím, že originalita je přirozenost člověka: spokojit se v nějaké situaci a nesnažit se ji rozšířit, inovovat nebo zpochybnit mi přijde hloupý, sebezničující. Pochybnost chápu jako druh originality. Vlastně v tom případě, ve smyslu tvé otázky, stojím na straně zla, hahaha.
MM a DK: To jsme chtěli slyšet, hahaha. Očekáváš od umění jako divák originalitu?
JD: Chci být samozřejmě překvapován, je skvělý, když mě něco dostane do úzkých, když to je něco, co mne přesahuje, a přesto jsem schopen se na to napojit.
MM a DK: Takže originalitu bereš jako něco, co tě má zneklidnit?
JD: Určitě taky, samozřejmě.
MM a DK: Snažíš se o to ty?
JD: Vědomě asi ne, poslední léta spíš dělám, co mě „baví“. Samozřejmě se nezbytně stává, že mne to, co jsem udělal předchozí večer, zneklidní, znejistí, ale myslím si, že mám v sobě tolik soudnosti, že to, co mě zneklidňuje, ještě neničím. Přesto si dnes myslím, že jsem měl dříve více svých věcí zničit, ale neměl jsem k tomu sílu, asi jsem v tomhle směru zbabělej.
MM a DK: Teď jsem viděl dokument o Arnoldu Schwarzeneggerovi, jak obhajoval titul Mr. Olympia, a pochopil jsem, že člověk, aby se dostal na vrchol a udržel se tam, musí v sobě nalézt jakousi machiavellistickou pozici, musí umět manipulovat, ovládat. Jak jsi na tom ty? Nebo spíše vzhledem k tvému dlouhodobému pobytu na výsluní otázka zní, vzpomeneš si na příklad, kdy jsi měl pocit, že jsi přestřelil?
JD: Myslím si, že jsem držel pozice v určitých kritériích, který jsem považoval za správný, a z této pozice jsem určitě ovlivňoval, jinými slovy manipuloval míněním lidí. Vědomě jsem tak chtěl udržet sílu svýho přesvědčení, že věci se mají vyvíjet právě tímhle směrem. Je to druh manipulace, samozřejmě, ale jsem si jistý, že jsem nikdy nemanipuloval s člověkem jako osobností. Manipuloval jsem možná s jeho prací, ale jestli to potom ovlivnilo toho člověka jako člověka, to je potom už jiná věc. Ale nikdy jsem neovlivňoval nebo neohrožoval jeho profesní pozici. Možná jsem pomohl určitým lidem do určitých pozic nebo k ocenění, to ano.
MM a DK: Vlastně jde o to, jestli jsi někdy taktizoval, uvažoval o vztazích s lidmi v rámci nějaké své strategie?

JD: Tak to jsem nikdy nedělal, i když si to o mně dvě třetiny zdejší scény myslí. Počkej, kecám, možná ve výjimečných situacích ano.
MM a DK: Svým studentům často říkáš, že je nutné prověřovat si, v jaké galerii vystavují, od koho berou peníze na své projekty. Jak určuješ ty hloubku svého zkoumání, mez, která je pro tvou účast nepřekročitelná?
JD: Teď jsem samozřejmě na tenkým ledě vzhledem k tomu, že mě skoro všichni odsoudili za to, že jsem měl samostatnou výstavu ve Dvorak Sec Contemporary. Po mnoha rešerších jsem došel k závěru, že je to skoro obdobný ve všech galeriích, kde bych mohl vystavovat, takže jsem tam vystavoval. Tím však jedním dechem neříkám, že není důležitý si to hlídat. Třeba teď mi psal Petr Písařík, že mě zve na výstavu do Dolmenu. Spontánně ze mě vylítlo: „Neblázni, Dolmen, to je nesmysl, abys tam zrovna ty vystavoval!“ Ale už jsem dospěl do tý úrovně, že jsem mu nakonec napsal, že nerozumím, proč tam vystavuje, ale že mu blahopřeju. Čili myslím si, že je třeba si to pořád hlídat, ale že je to neuhlídatelný. Venku to je samozřejmě o to složitější, že neznáš konkrétní souvislosti, ale snažím se, i když zase takových příležitostí moc není, abych mohl říkat, že si venku vybírám.
MM a DK: Mne zajímá ta hloubka zkoumání, co tím máš na mysli? Sjedeš si ty subjekty na internetu, podíváš se na reference, do obchodního rejstříku…?
JD: V Česku to je jednoduchý. Tady myslím, že znám podrobně každou galerii, která nějakým způsobem funguje. Kým je dotovaná, proč je dotovaná, její program, proč tam jsou zrovna tito umělci, kdo jsou galeristi, jaký je jejich názor. To si myslím, že mám zmapovaný. Tady si to pevně hlídám, teď mi samozřejmě každej omlátí o hubu, že jsem vystavoval u tý Olgy, ale já se za to opravdu nestydím. Jsou snad čistější prachy od Kellnera, Koka, Bakaly, Erste Bank, ministerských a městských grantů než z prodeje umění?!
MM a DK: Ďábel se tedy schovává za těma špinavejma penězma i v těch dobrej galeriích…
JD: To je pravda, za každou.
MM a DK: Za každou?
JD: Za každou. Dlouho jsem se srovnával se rčením, který mi připadalo úplně hnusný: Seber prachy a zmiz. Řeknou ti, ser na to, nezkoumej to, prostě seber prachy a zmiz. Udělej výstavu a jdi do prdele. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat a neříkám, že jsem se s tím dneska vyrovnal, furt si podvědomě hlídám svůj kredit, ale je pravda, že jsem ve věku, kdy už bych měl přestat, hahaha.
MM a DK: Že bys měl vzít prachy a zmizet?
JD: Samozřejmě nemůžu vystavovat v…, jmenuj mi nějaký galerie, kam bych nevstoupil…
MM a DK: Třeba La Femme.
JD: Třeba, ta jestě existuje?
MM a DK: Nebo Galerie 21. století.
JD: To ani nevím, co je.
MM a DK: To je naproti Veletržáku.
JD: Aha.
MM a DK: V médiích často vystupuješ v roli glosujícího intelektuála. Jaký je v současném relativistickém světě význam této role?
JD: Je to promluva do zdi, ale myslím si, že je naprosto nezbytná. Dokonce si myslím, že odezvu očekávat nesmíš a přestat taky ne.
MM a DK: Občas se člověk setká s určitým studem za roli intelektuála…
JD: Nestydím se, že jsem chápaný jako intelektuál. Pokud to ovšem někdo nezaměňuje s tím, že chápe mou práci jako intelektuální spekulaci. Desetiletí se marně snažím vyvrátit tohle schéma, které se okolo mé práce vytvořilo. Můj přístup je naopak nejprve a zásadně emocionální, intuitivní a nakonec asociativní.
MM a DK: Proč se dnes tolik umělců vztahuje ke klasické moderně? Je jasné, že se jedná do určité míry o módu, takže otázka zní, proč zrovna dnes zrovna tato móda?
JD: Teď budu mluvit o Čechách, protože nemám po ruce moc příkladů z ciziny. Snažím se i sám pro sebe definovat,coseděje. Třeba v Čechách to teď hlásá Karel Císař, ok. Karel Císař, jak jsem pochopil, a není to nic proti němu osobně, na kritický seanci o Jánu Mančuškovi, která proběhla v tranzitdisplay, najednou sám sebe, pro mě velmi překvapivě, pasoval skoro do role inspirátora Jána Mančušky, nebo dokonce manipulátora jeho prací. To mě skutečně překvapilo. Karel je samozřejmě nesmírně sečtělej, je to vůbec jeden z mála sečtělejch lidí, kteří tady jsou. Ale pro mě příliš snadno a rychle začíná definovatvěci, který pochytí z textů, co tady málokdo čte, a snaží se je sugestivně a po svým vsunout do zdejšího prostředí, a tím ovlivňuje svůj okruh lidí. Ten sice není velkej, ale je sám sebou incestně utvrzovanej o vlastním praporu „avantgardy“. Nejsem si ale jistý, že lze dnes hovořit o klasické moderně, či přesněji o avantgardě. Ale samozřejmě nevím, jak o tom ke svým promlouvá Karel. On osobně zná pár zajímavých lidí zvenku, dokáže s nima mluvit, navíc vypadá jako oni a vlastně je či chce být jedním z nich. Vlastně proč ne, nejsou to žádní blbci. Je jedním z týmu, kterej jede z Friezu na Fiac nebo před tím do Benátek a mezitím do Baselu, samozřejmě se správnou kritickou distancí. Jsou to lidé, jejichž myšlení si dílčím způsobem vážím, ale jsem k nim zároveň velmi distanční.
MM a DK: Takže je to móda?
JD: Já si nemyslím, že to je jenom móda. Domnívám se, že to je i důsledek současný bezvýchodný situace, která nastává nejenom v umění. Najednou se opět, zjednodušeně řečeno, dohledávají už mnohokrát dříve správně zviklaný, přesto ty samý jistoty. Věci, jež jdou snadněji definovat,protože už jsou pojmenovaný, tudíž z nich nejde strach. Tomu lze rozumět. Karel tohle dokáže velmi přesně a rychle vycítit a umí to transportovat i transformovat. Je to však pro mě trochu příliš jednoduchá spekulativní hra.
MM a DK: Jak vypadá v postmoderně reprezentace moci?
JD: Já myslím, že v našich podmínkách moc ještě nedospěla ani do postmoderní situace. Naši politici žijí neustále v jakýsi kvazimodernistický, jakoby utopický fázi moci, proto ty odkazy do budoucnosti jako „vydržte, bude líp“ nebo „utáhněte opasky, nebo bude hůř“.
MM a DK: Já jsem se chtěl zeptat třeba na ten současnej parlament či senát, jestli si tím, že je umístěn do bývalého šlechtického paláce, nepřipíná i ty šlechtický tituly nebo zda se nesnaží zastírat vlastní moc?
JD: Jsem přesvědčený, že těm našim politikům dělá strašně dobře identifikaces onou kulisovitou stafáží dávný feudální mocí. Proto se často cítí blbě v Bruselu, kde současnost funguje přeci jen jinak. I když odosobněný chlad úřednického Bruselu musí být taky strašlivej.
MM a DK: I ty máš jakousi symbolickou moc veřejně vystupujícího intelektuála, jak přemýšlíš o její reprezentaci?
JD: Občas přijmu pozvání do televize nebo řeknu něco do novin, ale je pravda, že jsem musel leccos odmítnout. Neodmítl jsem jeden pořad, který byl na hranici, a to byl ten, sakra, jak se jmenuje…, pořad toho Šípa…
MM a DK: Šípoviny?
JD: Ne, ne. To se jmenuje jinak. Oni mi slíbili, že tam budou zajímavý lidi jako architektka Jiřičná a jeden filozof,kteří tam nakonec nebyli. Je to do jisté míry, nechci říct služba, to je absurdní, to ne, je to jeden z těch „přepychů“, který si občas dovolím.
MM a DK: Já jsem to myslel zase spíš po tý vnější stránce, třeba jestli přemýšlíš, co budeš mít na sobě, jak budeš vystupovat?
JD: Jo takhle. Tak to je mi jedno.
MM a DK: Jestli veřejný intelektuál…
JD: …nemá nosit svetr se šálou.
MM a DK: …nebo mluvit spisovně…
JD: Ne, o tom jsem nikdy neuvažoval. Chodím čistě.
MM a DK: Hahaha.
JD: Hahaha. Jo, čistě oblečenej. Neřeším, jestli mám šedej svetr s bílým tričkem. Zdena mi jen říká: „Vezmi si čistý věci, ne abys tam šel v upatlaným tričku“, to je celý. Samozřejmě nedemonstruju ve špinavých kalhotách, že jsem svobodný umělec. Nechci vypadat jako obecná představa zdejší laické veřejnosti o umělci, chci bejt normální. Do televize půjdu úplně stejně, jako jsem přišel za vámi. O tom jsem nikdy neuvažoval.

Jiří David je vizuální umělec, je vedoucím ateliéru Intermediální konfrontace na VŠUP.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na hoře: Co zbývá, 2009–2011, kombinovaná technika na plátně, 195 × 180cm, foto: archiv autora.

JIŘÍ DAVID, Jsem váš psychiatr, 2009–2011, kombinovaná technika na plátně, 222 × 221cm, foto: archiv autora.

JIŘÍ DAVID, Jsi to co jsi, 2009–2011, kombinovaná technika na plátně, 60 × 100cm. Na předchozí straně zleva: Prostor podivnosti, 2009–2011, kombinovaná technika na plátně,
70 × 70cm; Ať to stříká (detail), 2009–2011, kombinovaná technika na plátně. Foto: archiv autora.

 

Marek Meduna a David Kořínek jsou umělci.

pozn. red.: Na přání autorů je text bez redakčních a jazykových úprav.

Find more stories

Home