TOMÁŠ SVOBODA

11. 9. 2011

Ve své zatím poslední samostatné výstavě 25 slov za vteřinu se Tomáš Svoboda zaměřuje na zkoumání vztahu mezi obrazem a textem, subjektivitou diváka a objektivitou daného sdělení, jehož interpretační ramifikace jsou vždy různorodé až heterogenní – závisí na divákových prožitcích, zkušenostech a znalostech. Tento post-strukturalistický přístup k tématu i formální charakteristika jednotlivých děl společně s aplikovanými postmoderními prvky (apropriace, odmítavý postoj k jakékoliv formě metanarativu či snaha o přezkoumávání kognitivních schémat) představují obecné principy příznačné pro tvorbu Tomáše Svobody. V celku výstavy pak tyto principy zprostředkovávají kritický pohled na současnou záplavu informací – příznačný jev dnešní digitalizované doby – a paradoxní absenci jejich hlubší odezvy. Svoboda oprošťuje sdělení o obraz a za značné redukce textu vytváří „soukromé“ narativy, jejichž obsah, ale i umístění v prostoru, je v permanentním dialogu se subjektivitou diváka (již tímto stimuluje). Závisí tak na různorodosti kontextů, které si návštěvník s sebou přináší. Dílo Síla kontextu (2011) naplňující tuto strategii pracuje s individuální zkušeností a pamětí diváka, jenž si za pomoci několika styčných bodů konstruuje vlastní příběh. (Autor zde v digitálním fotorámečku prezentuje několik stále se opakujících slov.)

Práce s pamětí, zkušenostmi a vědomostmi diváka prolíná i další díla výstavy, například ta, v nichž Svoboda přejímá a dále používá obsahy filmů Psycho a Avatar. Oba zbavuje obrazové stopy, tedy ústředního prvku filmového média. Zatímco v případě Imagine Psycho (2008) je divák konfrontován se zmenšenou a intimizovanou projekcí filmového scénáře („popisu“ filmu), v projekci Avatar (2011) si návštěvník vyslechne převzaté, neformální převyprávění tohoto „holywoodského blockbusteru“.

Zdánlivá formální sterilita děl, příznačná pro tvorbu Svobody, pramení z již zmíněné snahy redukovat obsah výhradně na jeho nejzákladnější komponenty. Může být chápána jako aluze barthesovského zrození diváka a snaha uniknout simplistické, předem definované a především homogenní realitě dneška. Je jen škoda, že dvojstránkový kurátorský text Karla Srpa, který k přehlídce vznikl, svou opisností v mnoha ohledech tuto snahu umělce nerespektuje a zbavuje diváka „privilegia“ dílo dotvářet, respektive podílet se na jeho utváření.

 

Pohled do instalace výstavy 25 slov za vteřinu, TOMÁŠ SVOBODA, Rozhovor, 2011, video, 3:16.

 

Markéta Stará

Find more stories

Články