SYMPOZIUM O MALÍŘSTVÍ A MALÍŘÍCH GENERACE 80. LET V ČECHÁCH

11. 9. 2011

V pondělí 24. ledna 2011 se v Národní technické knihovně v areálu ČVUT v Praze konalo Sympozium o malířství a malířích generace 80. let v Čechách. Pořadatelem sympozia byla VŠUP v Praze, jeho důvod je v programu formulován následovně: „potřeba a nutnost reflektovat fenomén domácí umělecké scény 80. let dříve, než bude zkreslena legendickým patosem pamětníků a chaosem myšlenek nezúčastněných.“ Jde také o „postihnutí mentality (doby) a nutnost… zasazení českých souvislostí do mezinárodního kontextu.“ Cílem sympozia bylo dosáhnout „jistou komplexnost pohledu na domácí malířskou scénu 80. let, a to jak v přínosu jednotlivých malířů, tak v postižení této doby jako celku.“ Výchozím impulzem se stala výstava malířů generace 80. Let v brněnské Wannieck Gallery, prezentující díla 23 autorů a sestavená sběratelem Richardem Adamem. Na sympoziu vystoupilo celkem dvacet osobností: kurátor výstavy, devět vystavovaných malířů, sedm v dané době aktivních historiků umění a kritiků a po jednom teoretikovi, stojícím buď mimo generaci (Tomáš Pospiszyl), mimo obor (Jiří Přibáň), či mimo zemi (Noemi Smolík). Moderaci sympozia převzala redaktorka ČRo6 Markéta Ševčíková.

Průběh sympozia byl rozvržen do čtyř bloků, ve kterých se tematizovaly tři problémové oblasti: (1) všeobecná charakteristika doby, (2) kritika koncepce brněnské výstavy a (3) vzpomínky malířů.

(1) Sociolog Jiří Přibáň připomněl rozdíl mezi 70. a 80. lety: zatímco se v prvním desetiletí normalizace více méně dodržovala smlouva mezi normalizační mocí a obyvatelstvem (do ničeho nám nemluvte, a budete mít svůj klid a solidní konzum), bylo pro další dekádu charakteristické její zhroucení, neboť moc sama smlouvu nedodržovala, sama si již nevěřila a společnost degenerovala k „dekadentnímu reálnému socialismu“. Nejobecnější rozbor doby v celosvětovém pohledu podala Noemi Smolík, která poukázala na 80. léta jako na období zlomů: jako počátek neoliberalismu, postkolonialismu, digitalizace, performativní identity a neomezené vlády kreativity bez hranic. Všechny tyto nové „kvality“ globalizované společnosti sice na jedné straně vedly k pádu Sovětského svazu a železné opony, na straně druhé však vytvořily podmínky pro zhroucení dosavadní hodnotové hierarchie a naprostou ztrátu jakéhokoliv morálního zakotvení. Zde i koresponduje celosvětový vývoj s českou normalizační specifitou, která charakterizuje vztah mocných a bezmocných dodnes.

(2) Zásadní kritiku konceptu brněnské výstavy přinesl Tomáš Pospiszyl, který postrádal vedle malířství i jiná média, která v dané době byla stejně důležitá (sochy, objekty, instalace, performance), ptal se na oprávnění zúženého výběru pouze na 23 mužských autorů z Čech a na vyloučení žen i slovenských autorů. Připomněl i problém integrace emigrantů a českých umělců v cizině do výběru. V tomto smyslu bylo zajímavé a typické vysvětlení kurátora výstavy, Richarda Adama, proč se výstava soustředila pouze na malířství: ekonomická situace nutí galerii Wannieck k pravidelným pronájmům a obrazy se lépe a jednodušeji přenášejí. Snadnost a lacinost malby byly ostatně i důvody, proč se všechny moderní experimenty děly v obraze, od impresionistických a jiných anti-akademických přístupů až po kubistickou koláž, všechny moderní „objevy“ jsou levnou záležitostí mezi povětšině nemajetným malířem, napnutým plátnem a štětcem s barvami.

(3) Vzpomínky a osobní zážitky malířů, i přes snahu nebýt sentimentální, byly často přednášeny s notnou dávkou nostalgie a subjektivních snah o hodnocení situace. Zazněly vzpomínky na zákaz vystavování a jeho obcházení (Diviš), na relativní ekonomickou jistotu (Císařovský), ale také na masové projevy politické hysterie (Titlová-Ylovsky). Připomenuta byla i pražská sebestřednost: zatímco Praha nekomunikovala s „venkovem“ (Diviš), snažil se „venkov s velkoměstem vždy mluvit“ (Horáček).

I když sympozium nepřineslo žádné definitivní a jednoznačné odpovědi na oslovené problémy, dá se jeho uskutečnění a průběh hodnotit jako úspěch. Vysoká návštěvnost (dopolední bloky sledovalo na 150 lidí) poukazuje na velký zájem odborné veřejnosti o nedávnou minulost. Ukázalo však také, že navyklá hra na českém písečku u českého rybníčku je stále oblíbená a aktuální.

 

Příspěvky: Richard Adam (Proč dělat výstavu), Tomáš Císařovský (Mentální zázemí a klima 80. let), Jiří David (Budoucnost, která už byla), Stanislav Diviš (Osobní kód), Martin Dostál (Dovnitř i ven), Ludvík Hlaváček (Co nám odkázala postmoderna), Radek Horáček (Malířská exprese v konceptuálním Brně), Vladimír Kokolia (Zápas outsidera s insiderem), Martin Mainer (Kritický pohled na kritiku malířství, výraz současné politiky obecné i kulturní, která se ubírá totalitním směrem), Jan Merta (Můj vztah ke konceptualismu a malbě 70. a 80. let), Tomáš Pospiszyl (Ženy a historie umění 80. let), Jiří Přibáň (Obrazy české postmoderny), Jaroslav Róna (bez názvu), Milena Slavická (Liquer(e) aneb já to řeknu, ale budete se bát), Noemi Smolik (80. Léta – roky zlomů), Jiří Ševčík (Celková rešerše 80. let), Antonín Střížek (Takoví jsme byli) Margita Titlová-Ylovsky (Potlesk pro režim)

 

TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ, Sumatra, 1988, akryl na plátně, 190×205 cm, foto: archiv autora.

 

Pavel Liška

Find more stories

Články