Řekni, kde ty kytky jsou…

11. 9. 2011

Romantický konstrukt, Prague Biennale Photo 2

 

KDYŽ ZADÁTE DO VYHLEDÁVAČE obrázků Google slovo romantický, vypadnou vám především květiny. Růže hrají prim, samozřejmě. Po nich přicházejí na řadu dokonale vyretušované milenecké dvojice, občas probleskne i zapomenutá krajina. Romantika je určitý konstrukt. Podléhá době, úhlu pohledu. Média, internet a reklama nám zprostředkovávají populární diktát toho, co považovat za romantické, podobně jako nám vnucují produkty nebo životní styl. V rámci Prague Biennale Photo 2 představují kurátoři Daniela Dostálková a Tomáš Pospěch svůj vlastní „konstrukt“, určitý protipól komercializované romantiky. Díla šestnácti převážně mladých autorů často bilancující na hranici tradiční fotografie, sochařského nebo konceptuálního přístupu či performance sice zabíhají do podobných tematických okruhů jako jejich internetové protipóly (příroda a zejména květiny, člověk, domov), nicméně nálada, kterou vzbuzují, je na míle daleko vzdálena reklamnímu kýči. Má ale daleko i k romantismu 19. století, jeho zhýralým hrdinům a snové krajině. Vizualita fotografií je často spíše barokní, kulisovost záběrů střídají hutné formy a nařasené drapérie. Jen témata se posouvají do jakéhosi vanitas zmutovaného moderní civilizací.

Téma květin se objevuje napříč výstavou v mnoha kontextech. Působivé jsou stylizované fotografie finské umělkyně Sanny Kannisto, představující různé druhy rostlin ve vykonstruovaném laboratorním prostředí. Jemné organické tvary jsou zasazeny do kovových svěráků nebo „fakírsky“ spočívají na podložce z hřebíků. Fotografie mohou evokovat poněkud vyostřený muzeální přístup, konzervaci za cenu devastace původního kontextu. S principem formování přírody člověkem pracuje také dílo Němky Diany Scherer. Projekt Pieces (2000) představuje květiny, jejichž kořeny a hlína byly zformovány podle násilných tvarů estetizovaných váz. Amira Fritz naopak zasazuje uměle vyhlížející květiny do divokých polí nebo jakýmsi „hřbitovním kvítím“ zakrývá hlavy svých rodičů.

Pokud bychom krajinu viděnou objektivem fotografů zastoupených na této výstavě vnímali jako „romantickou“ v kontextu krajinomalby 19. století, museli bychom být trochu „zvrácení“ – což je také termín, který se objevuje v kurátorském textu k výstavě. Je to krajina, jejíž syrovost přebily hlasy turistů (video projekce Tomáše Wernera Landscape Spectacle, 2010), do jejíchž ladných křivek sledovaných z ptačí perspektivy se vryly betonové půdorysy obrovských korporací (Yan Renelt & Kryštof Kalina, Google Maps, 2009). Krajina, kterou si matně vybavíme díky plastovým napodobeninám trámů nebo rostlin a svůj cit pro sníh si v teple nevkusného domova vynahradíme skrze kopce z bílé mouky (Matthieu Lavanchy, The Aftermath, 2009). Překonstruovaná, implantovaná, virtuální. Stokrát naředěná, zprostředkovaná tolika obrazy, že už začínáme pochybovat o její reálné existenci.

Dalším tematickým okruhem výstavy je domov. Michaela Thelenová naráží na genderové stereotypy skrze sérii fotografií a videí nazvanou Až se vrátíš domů z práce, bude krásně uklizeno… (2010). K předmětům, okolo nichž vzniká řada partnerských konfliktů, se Thelenová chová spíše sochařsky. Estetizuje rutinní domácí práce, z komínu naskládaných košil či přehozu přes postel vytváří samostatné umělecké artefakty či akce. Kamila Musilová v projektu Grandfather and Grandmother (2010) zapakovala vzpomínky na dědečka a babičku do třech kondenzovaných objektů evokujících domácí zvířata. Zhuštěnost tematizuje také nizozemská umělkyně Melanie Bonajo. V sérii Furniture Bondage (2009) představuje ženská těla spoutaná mezi kuchyňským náčiním, židlemi nebo šuplíky. „Odcizené médium“ fotografie se zdá být pro podobné kvazi-romantické přístupy ideální. Sleduje, preparuje, stylizuje, ale nechává si patřičný odstup, nehodnotí. Možná právě tento odstup vytváří prostor pro myšlenky, jež drží výstavu pevně pohromadě. Někde mezi jednotlivými díly a těžko uchopitelnými prostory bývalých kanceláří pražské Microny se vznáší zajímavý pocit na hranici suchého konstatování, estetického zalíbení a lehké melancholie. Možná právě to je ta romantika, kterou kurátoři výstavy bravurně zkonstruovali.

 

DIANA SCHERER, Pieces, 2010, inkjet print, 50×60 cm.

AMIRA FRITZ, Spaziergang im Käferwald, 2007, C-print, 74×74 cm;

SANNA KANNISTO, Leptophis Ahaetuella, 2006, c-print, 74×94 cm, Courtesy Galerie Georg Kargl.

 

Karina Kottová je teoretička a kritička umění.

Find more stories

Home