PLESO

11. 9. 2011

Výstava s podtitulem Fyzická konfrontace městských bytostí s prapůvodním ne-městem přivádí diváka podle slov kurátora Dušana Záhoranského na místo „vzdálené a izolované od rozruchu a marnosti odehrávající se kdesi dole, nízko.“ Idea výstavy pramení ze subjektivního prožitku cesty ke vzdálenému, skrytému cíli, která klade fyzické i psychické překážky a zanechává v tom, kdo ji absolvuje, trvalé následky. Tato cesta vede přecivilizovaného člověka zpět do přírody, kde se setkává s jinými nároky a podmínkami, než na jaké je ze svého domovského prostředí zvyklý.

Díla umělců a umělkyň z Čech a Slovenska představují různé způsoby vztahování se k této „prapůvodní divočině“. Zřetelně pak vystupuje rozdíl mezi přístupem autorů starších (Michal Kern, Vladimír Havlík), představených fotodokumentací víceméně nenápadných akcí a intervencí v krajině z počátku 80. let, a autorů později narozených, jejichž inspirace a vztah k přírodě už pochází jakoby z druhé ruky. Pro Štefana Papča je měření sil jednotlivce s přírodou ztělesněno prožitkem horolezce, který však nezdolává skály, nýbrž umělé lezecké stěny. Z nich pak autor vytváří interaktivní objekty a zkušenost lezectví také konfrontuje s motivy vysokého umění. Rozměrné objekty sestavuje i Matyáš Chochola a Tereza Fišerová, která vrcholek ze skateboardových ramp ponechává k užití na vlastní nebezpečí. Instalace Barbory Kleinhamplové je inscenací pravěkého úkrytu, jeskyně osvětlované umělým ohněm, jenž vrhá stíny na polystyrenové hlavy dinosaurů ze zábavního parku. V jemné práci Lucie Scerankové se džungle dere jako přefocená fotografiepřímo ze šuplíku komody a otevírá zde iluzivní jiný svět. Video Ladislava Vondráka jako humorná tečka dokumentuje útok městských lidí na „sněžného muže“, kterého ale napřed vlastnoručně vytvořili na parkovišti.

Výstava nabízí divákovi reflexi přírodních mýtů i zkoumání podmínek vlastního těla, je ale zajímavá především konfrontací přístupu různých generací – vznáší totiž otázku, kam jsme se za uplynulých třicet let posunuli ve vnímání svého životního prostoru a zda je pro nás zkušenost „přirozené přírody“ ještě vůbec aktuální.

 

VLADIMÍR HAVLÍK, Svatba, 1982, fotografie na papíře,
foto: archiv autora.

 

Tereza Jindrová

Find more stories

Home