Ať děláme, co děláme…

11. 9. 2011

Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s vámi spojit; To perceive in the darkness of the present… Prague Biennale 5

UŽ POPÁTÉ SE v rámci Praguebiennale představuje výběr z toho, co kurátoři považují za reprezentativní vzorek českého a slovenského současného umění. Letos se úkolu zhostily dvojice kurátorek: Vjera Borozan a Mariana Serranová předkládají v české sekci divákům díla zastřešená názvem „to perceive in the darkness of the present“, vypůjčeným z anglického překladu eseje Giorgia Agambena Co je současné, 1 zatímco Lýdia Pribišová a Katarína Slaninová ve slovenské sekci parafrázovaly oznámení nejmenovaného telefonního operátora: „Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s Vámi spojit.“

Právě zde se nabízí vzájemné srovnání. Obě kurátorské koncepce, byť každá jiným způsobem, tematizují situaci současného umělce. Jestliže v pojetí slovenských kurátorek je klíčovým prvkem nedorozumění a informační šum, které „dynamizují“ uměleckou práci, v doprovodném textu k české sekci píší autorky o „zkoumání mechanismů vlastního prožívání“ a „subjektivním přístupu k realitě“.

Vyhrocená subjektivita, respektive nemožnost sdílení přitom mohou být v některých případech chápány jako hraniční aspekty téhož, což zajímavým způsobem ilustruje případ Tomáše Džadoně, jehož minimalisticky vyhlížející objekt „vytápěný“ zevnitř za pomocí plynové bomby figuruje v obou kurátorských výběrech.

Přestože slovenské kurátorky spojovaly ve svém textu téma dezinformace především se světem umění, děl odkazujících ke kontextu umělecké tvorby byla na výstavě menšina. Vedle nenápadné instalace Marka Kvetána, pozlaceného rámu obrazu situovaného místo prahu dveří, do této kategorie patřilo také dílo tradičně infantilního Erika Bindera sestávající z nápisu „NO APPLAUS NO ART“ a série zavěšených kyblíků, z nichž se po zatleskání spouštěli plyšoví pavouci.

Zajímavější pole pro zkoumání dysfunkční komunikace podle všeho představovaly různé režimy výměny informací spojené s distribucí moci a dominance. Příkladem je trojice portrétů žen a institucí Anny Daučíkové nebo performance Ilony Németh parodující politický boj prostřednictvím zápasu v bahně. Kontext konfliktu evokovala také instalace Michala Moravčíka Subtle History II. A Development of Branches of the Unified Czechoslovak Tribe odkazující ke vzniku a zániku Československa.

Mezilidské vztahy či jejich narušení bylo pro změnu tématem Karola Pichlera, jehož miniaturní kabinka lanovky se pohupovala na provázku napjatém mezi větami: „Už si nepamatovala, co řekl“ a „Stále čeká na její odpověď“. (Ne)možnost komunikace s okolím dokumentuje i video Home Identity od Pavlíny Fichty Čierné. V kontinuálním záběru zde kamera bloudí po interiéru domácnosti, a nakonec vždy neomylně spočine na postavě autorky, na detailech jejího obličeje a rukou. Pokus o setkání s divákem se odehrává na bázi empatie, beze slov, jen prostřednictvím gest a pohybu očí.

Stejně jako Džadoňův objekt i dílo Pavlíny Fichty Čierné dokazuje, že se koncepty obou kurátorských týmů setkávají, ne-li přímo překrývají. Video Home Identity by se tak díky důrazu kladenému na subjek- tivní svět jistě dobře vyjímalo v „české“ sekci vedle introspektivně laděných videí Ladislava Vondráka. Naopak video-trilogie Terezy Severové Walk Visit Talk by vzhledem ke svému zaujetí umělostí komunikace nepochybně snesla „slovenský“ interpretační rámec.

Bylo-li ve slovenské sekci možné dohledat u většiny děl aspoň vágní vazbu k názvu výstavy, představovala česká sekce daleko rozvolněnější organismus. Subjektivita a ponor do vnitřku jsou tématy natolik obecnými, že se do jimi vymezeného záběru vejde ledacos. Přesto působila česká selekce sevřenějším dojmem, a to především díky silné (a notně mrazivé) atmosféře industriálních prostor v suterénu Microny. Podzemní kryt rovněž pomohl zviditelnit téma světla a temnoty, ke kterému odkazuje Agambenovo motto: „Vnímat ve tmě současnosti světlo, jež se k nám vztahuje, ale nemůže nás dosáhnout – to je to, co znamená být současným.“ Toto světlo ve „tmě doby“ se doslova materializovalo hned v několika instalacích a objektech (jen namátkou jmenujme neon Jana Nálevky oznamující: „Kde je mnoho světla, je silný stín,“ zářivku-náhrobní kámen Ivana Voseckého nebo světlo-velrybu Karla Kunce), ale právě jen v tolika, aby divákovi coby klíč ke koncepci výstavy nezevšednělo.

Na požadavek uchopení přítomnosti, kterého se dovolává kurátorský text, reagovali někteří umělci dílem koncipovaným přímo pro daný prostor. Výsledkem je řada děl umocňujících divácký prožitek ve smyslu „teď a tady“, ať už formou malby na zeď (Pavla Malinová, Martin Froulík, Milan Salák), prostřednictvím zvukového záznamu běhu po schodech umístěného na schodišti (Tomáš Svoboda) nebo site specific sochař- skou instalací otevírající imaginární díru ve stropě (Juraj Jakubčák). Do téže kategorie spadá i video Erika Sikory Tvořidlo na střeše odehrávající se na střeše Microny.

Slovenská expozice v devátém patře budovy měla podle mého názoru o poznání horší instalační podmínky. Zatuchlé vykobercované prostory kanceláří s nízkými plastovými podhledy by bylo rovněž možné vzít do hry pomocí principu umění vytvořeného či vybraného s ohledem na konkrétní místo, ale až na výjimky se tak nestalo. Tento přístup uplatnil pouze už zmiňovaný Marek Kvetán spolu s Viktorem Frešem a jeho instalací podepírající strop nebo Richard Fajnor, který „prošil“ stěnu chodby drátem.

Co však obě výstavy zásadně poznamenalo, bylo selhání techniky, či spíše lidí za ni odpovědných. Z výstavy jsem odcházela s pocitem, že se organizátoři zřejmě řídili heslem „po vernisáži potopa“ a nechávají expozici napospas osudu. Nefunkční diaprojektory se podepsaly na instalacích Evy Koťátkové a Petry Feriancové a zcela mimo provoz byla (jinak velmi působivá) videa Evy Jiřičky a Františka Kowolowského. Mechanickým poškozením pro změnu utrpěla instalace Matěje Smetany, jejíž název Konec nezáměrně předjímal neutěšený stav díla.

Na závěr ještě jedno smutné konstatování. Během mé několikahodinové návštěvy bienále nevkročila do expozice ani noha (když nepočítám kolegyni, s níž jsem na výstavu přišla). V této souvislosti získává název slovenské sekce nečekaně ironický rozměr. Zvolání „ať děláme, co děláme…“zřejmě nevypovídá jen o komplikované pozici současného umění obecně, ale do jisté míry popisuje i situaci letošního Praguebiennale. Umělci a kurátoři se mohou snažit, jak chtějí, ale k navázání spojení s divákem přesto nedochází. Není totiž s kým spojovat.

 

1 Giorgio AGAMBEN, What is Apparatus? Stanford: Stanford 2009, s. 46.

Poznámka redakce: Přes odlehlou lokaci zaznamenalo Prague Biennale 5 i letos velký zájem a dobrou návštěvnost. Domníváme se však, že manifestace jako Prague Biennale by se měla konat v centru města, pomohlo by to v kontaktu současného umění se širší veřejností

 

Pohled do instalace slovenské sekce na Prague Biennale 5: V popředí zleva: MICHAL MORAVČÍK,
Subtle History II – emotion, ve spolupráci s Martinem Piačekem, 2011, objekt; TOMÁŠ DŽADOŇ, Bez názvu, 2010, kov, 130×100×80 cm. Dole: ILONA NÉMETH, Mud wrestling, 2010, performance a video. Foto: Daša Barteková.

IVAN VOSECKÝ, Bez názvu, 2011, plexisklo, zářivky; Dole: MILAN SALÁK, There, 2011, silikon pod sklem, 130×90 cm. Foto: Petr Flíček.

 

Zuzana Štefková je teoretička umění a kurátorka.

Find more stories

Články