PETR PÍSAŘÍK

11. 4. 2011

Pod korektním názvem Portfolio 2011 představuje své poslední dílo Petr Písařík. Zazářil již na začátku 90. let v rámci skupiny Pondělí. Od té doby se značně posunul směrem k pojetí obrazu jako produktu. Zatímco výstavní instalaci stále vnímá především jako tvorbu prostředí, přistupuje k ní z jiné strany. Srovnáme-li jeho raná díla (např. Instalace, 1990) s probíhající pražskou výstavou, pak došlo v jeho tvorbě k výrazovému sjednocení. Zatímco dříve užíval nalezené předměty (s lidskou pamětí) a přírodniny přímo jako prvky nového celku, nyní volí cestu jejich přepracování, zmutování, prefabrikace, a teprve pak je včleňuje do nového rámce, rámce výstavy. Právě onen „vklad prefabrikace“ je nosným motivem současných Písaříkových produktů.

I nadále pracuje s nalezenými předměty a recyklovanými materiály, které sbírá, třídí, rozkládá a znovu jinak skládá v nové celky. Je-li ale nyní cílem této činnosti PISIprodukt, pak se vše musí podřídit určité „kvalitě“ či „standardu“. Odtud specifická výrazová jednotnost a charakter výstupů. Obrazy připomínají podivný designový retrostyl, místy odkazující na informel, místy na socialistický užitkový dekor, nebo přímo citují vyprázdněné motivy např. květinových zátiší reprezentujících „estetický klid“. Jinde Písařík neváhá použít historický předmět – vázu – a dekonstruovat zcela po svém její původní tvar. Trudovitost obrazových povrchů ozvláštňuje barevnými korálky, lesknoucími se flitry nebo kresbou brusným kotoučem. Důraz na stopu nástroje či na materiál (průmyslově vyráběná surovina, polotovar) zapojuje artefakt do kontextu běžnější manuální práce namísto individuálního „díla“. Jako by si materiál sám říkal o příslušné tvarosloví a autor pouze tento proces dokončoval. Umělec se tu stává nástrojem své vlastní práce. Odosobněnost je vložena i do výstavní instalace. Jedna místnost galerie je zařízena jako obývací pokoj s knihovnou, malířským stojanem a umělým trávníkem. Evokace domova prostřednictvím kulis je tu krutě ironicky demaskována jako lež, stejně tak zázemí uměleckého stylu, do kterého se nelze navěky schovat, aniž by to neneslo následky. Člověk, aby tuto situaci pochopil, musí poodstoupit sám od sebe, což také Písařík činí.

 

PETR PÍSAŘÍK, Bez názvu (Marlboro Klasik), 2010, komb. technika na plátně, 100×100 cm, foto: archiv autora.

 

Petr Vaňous

Find more stories

Články